ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2269.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2269/2019-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka ve věci úschovy částky 514.816 Kč, za účasti složitelů 1) SL8 s. r. o. se sídlem v Praze 8, Primátorská č. 296/38, IČO 24148431, 2 ) VELMAVPO a. s. se sídlem v Praze 8, Primátorská č. 296/38, IČO 24170356, 3) J. P. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského č. 2385/11, navrhovatele České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42 a příjemců 1) WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci , se sídlem v Brně, Kamenná č. 385/15, IČO 25780450 a 2) LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD , se sídlem v Londýně, Souite 319-3, 1 Royal Exchange Avenue, EC3V 3LT, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska č. 8, Slovenská republika, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 8/2015, o dovolání příjemce 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 29 Co 55/2019-76, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, č. j. 37 Sd 8/2015-17, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 12. 3. 2015, byla na návrh složitelů 1) SL8 s. r. o., 2) VELMAVPO a. s., a 3) J. P. přijata do úschovy soudu částka 514.816 Kč. Složitelé návrh na přijetí uvedené částky do soudní úschovy ve prospěch příjemců buď společnosti WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci [(příjemce 1)], anebo společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD [příjemce 2)] zdůvodnili tím, že uzavřeli coby dlužníci dne 24. 7. 2012 s příjemcem 1) coby věřitelem smlouvu o úvěru - VIP č. 3100002242, podle které poskytnul příjemce 1) složitelům úvěr, jehož jistinu spolu se sjednanými úroky a dalšími nároky úvěrového účtu se složitelé zavázali příjemci 1) splácet podle dohodnutého splátkového kalendáře. Přípisem ze dne 26. 8. 2014 sdělil složitelům právní zástupce příjemce 2), že na základě rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 6. 2014, čj. Rsp 286/14, je příjemce 2) vlastníkem v něm uvedených pohledávek. Dále složitelé ve svém návrhu na zřízení soudní úschovy uvedli, že příjemce 1) podal žalobu na určení neplatnosti citovaného rozhodčího nálezu, bylo vydáno usnesení o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu a také předběžné opatření, kterým se příjemci 2) zakazuje jakkoli nakládat s pohledávkami z jednotlivých úvěrových smluv. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem složitelé prohlásili, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, neboť mají pochybnosti o tom, kdo je jejich věřitelem, zda příjemce 1) nebo příjemce 2) a požádali, aby soud přijal do úschovy splátku úvěru splatnou ke dni 31. 1. 2015 v celkové výši 514 815 Kč.
Podáním ze dne 22. 8. 2018 požádal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o vydání předmětu úschovy s tím, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, došlo „k zajištění pohledávek podle §79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“) s tím, že podle ustanovení §79e odst. 2 trestního řádu toto usnesení…zakazuje příjemci 1) a příjemci 2), aby s těmito pohledávkami nakládali…“. Opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017 byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pověřen správou tohoto zajištěného majetku podle ustanovení §9 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Součástí zajištění je i úvěrová pohledávka za společností SL8 s. r. o. Navrhl, aby byl vydán předmět úschovy - finanční částka 514 815 Kč - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze.
Usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2018, č. j. 37 Sd 8/2015-54, byl návrh zamítnut s tím, že „…složitelé složili částku ve výši 514 816 Kč dne 2. 2. 2015 do úschovy soudu a tento den se považuje za splnění závazku vůči některému z příjemců.. .“ a „…vydání této částky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových za situace, kdy chce Úřad tuto částku pouze zajistit, závazek složitelů je splněn složením do soudní úschovy, předmětná částka je zajištěna uložením v soudní úschově a dosud nebyla nikomu vydána z důvodu, že není znám vlastník předmětné pohledávky vzhledem k tomu, že spor vedený u zdejšího soudu sp. zn. 65 C 101/2014 není dosud skončen, za nesplnění závazku složitelů vůči některému z příjemců a rozpor s postupem dle zákona o zvláštních řízeních soudních, kterým se soudní úschovy řídí…“.
K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 29 Co 55/2019-76, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu zcela vyhověl. Vyšel ze zjištění, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, byly zajištěny pohledávky vzniklé z úvěrových smluv uzavřených mezi WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, IČO 25780450, ke kterým uplatnila opční právo společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., reg. č. 4115679, se sídlem Suite 319-3, 32 Threadneedle Stret, London, United Kingdom, EC2R 8AY. Mezi těmito pohledávkami je uvedena mimo jiné pohledávka za dlužníkem SL8 s. r. o. z úvěrové smlouvy č. 3100002242. Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo podle §79e odst. 2 trestního řádu majiteli těchto pohledávek, tj. společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., reg. č. 4115679, popř. spořitelnímu družstvu WPB Capital spořitelní družstvo v likvidaci, které zpochybňuje vlastnictví těchto pohledávek, zakázáno, aby nakládal s těmito pohledávkami, popř. příslušenstvím a právy s nimi spojenými a převedl je na někoho jiného nebo je zatížil. Opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze, č. j. 4 VZN 1577/2014-163, ze dne 4. 8. 2017, o pověření správou zajištěného majetku podle §9 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb., byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha, správou zajištěného majetku (pohledávek), které jsou blíže vymezeny usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, tedy i pohledávky z úvěrové smlouvy č. 3100002242. Důsledkem shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze je skutečnost, že ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku, je v soudním řízení legitimován ke všem úkonům, které by jinak byl oprávněn činit jeho vlastník. Bylo-li oběma původním příjemcům zakázáno nakládat s předmětnou pohledávkou a její správou byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze, je pouze Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze oprávněn činit úkony v předmětném řízení o úschově; toto oprávnění nemá žádný z „příjemců“. Jestliže Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze, který byl pověřen správou předmětné pohledávky výslovně ve vztahu k oběma subjektům vystupujícím v tomto řízení jako „příjemce č. 1 a příjemce č. 2“, žádá o vydání úschovy, činí tak jménem obou těchto „příjemců“. Nelze proto postupovat jinak, než mu předmětnou úschovu vydat. Má-li totiž správce řádně vykonávat správu ke svěřenému majetku, musí mít tento majetek ve své dispozici. Majetek bude vydán některému z „příjemců“ poté, kdy pominou důvody pro výkon správy. Nebude-li ani poté jednoznačné, komu z nich pohledávka náleží, lze tuto situaci řešit v řízení sporném, jehož účastníky budou oba původní příjemci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal příjemce 2) dovolání. Důvod pro podání dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, přípustnost dovolání odvíjí od toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména potom od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2915/2006, ze dne 17. 9. 2007, a sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, ze dne 16. 12. 2015, v otázce okamžiku zániku pohledávky v případě složení do soudní úschovy a tím i v otázce oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových žádat o vydání předmětu úschovy. Dále přípustnost dovolání odvíjí od toho, že dílčí otázka postavení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakožto správce zajištěného majetku „více účastníků, jejichž zájmy jsou v rozporu“ v řízení o vydání předmětu úschovy nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z citovaných rozhodnutí dovozuje, že k zániku (části) pohledávky z titulu smlouvy o úvěru ve výši 514.815 Kč došlo již dne 29. 1. 2015 a tato pohledávka tedy nemohla být předmětem zajištění podle usnesení, vydaného až dne 16. 2. 2017 (neboť do výše předmětných 514.815 Kč v tom okamžiku již více než 2 roky pohledávka neexistovala) a její správou tedy v návaznosti na to ani nemohl být pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“). Dovozuje, že pověření se vztahuje toliko k té části pohledávky z titulu smlouvy o úvěru, která případně ještě existovala v době vydání usnesení o zajištění, tedy zcela zjevně nikoliv na peněžní prostředky (které nejsou pohledávkou) ve výši 514.815 Kč, složené v soudní úschově. Tyto peněžní prostředky nikdy předmětem zajištění nebyly, resp. není známo, že by o takovém zajištění kdy bylo rozhodnuto. Předestírá, že s Úřadem nemělo být v řízení jednáno jako se „správcem zajištěného majetku příjemců ad 1 a ad 2“, ale nanejvýš jako se třetí osobou odlišnou od složitelem označených příjemců, která se domáhá vydání předmětu úschovy a mělo být postupováno podle ustanovení §298 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále pro účely přednesu obsahu dovolání „ZŘS“), což správně uvedl i soud prvního stupně. Oproti tomu odvolací soud postupoval odlišně, když Úřad výslovně uvedl jako správce zajištěného majetku příjemců 1) a 2). S Úřadem bylo tedy jednáno jako se sui generis „nuceným“ zástupcem obou příjemců z rozhodnutí příslušného orgánu, resp. ze zákona (§9 a §10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Tomu však neodpovídá výslovná formulace výroku usnesení, když sotva lze rozhodnout o vydání předmětu úschovy nikoliv účastníkovi řízení, ale jeho „pouhému“ zástupci. Navíc, pokud by snad byl akceptován tento závěr, zůstává nejasným, proč soudy nadále doručují svá rozhodnutí taktéž dovolateli resp. jeho zástupci na základě plné moci. Dovolatel se konečně neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu stran toho, že by daný postup byl jediným možným způsobem realizace usnesení o zajištění. Usnesení odvolacího soudu je fakticky projevem rezignace soudu na to, aby právě soud vyřešil otázku toho, zda má být do soluční soudní úschovy přijaté plnění vydáno příjemci 1) nebo příjemci 2). Je tak zjevná nesprávnost výroku odvolacího soudu o vydání úschovy „Úřadu“, aniž by bylo současně jasně určeno, zda se úschova vydává „Úřadu jako správci majetku příjemce 1)“ nebo „Úřadu jako správci majetku příjemce 2)“. Poukazuje dále na to, že v daném případě nedošlo „ke splynutí obou příjemců do jediného subjektu (Úřadu)“, ale toliko k situaci, kdy oba příjemci zřejmě mají v konkrétně specifikované parciální záležitosti totožného „zástupce“ resp. správce, a to navíc pouze dočasně, když dočasnost je základní podstatou jakéhokoliv zajištění dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Zde přirozeně nastupuje legitimní otázka zjevného konfliktu zájmů tohoto „zástupce“ resp. správce v situaci, kdy tentýž subjekt je současně pověřen správou majetku dvou subjektů, mezi nimiž je trvající spor o tento majetek. Tato otázka však „nemůže být důvodem pro vyloučení postupu podle ustanovení §299 ZŘS“ a tím způsobené odebrání rozhodnutí o vydání předmětu úschovy z pravomoci soudu (mající přesná pravidla v ZŘS). Má za to, že otázka postavení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako správce zajištěného majetku dle trestního řádu v již dříve zahájeném řízení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Má však za to, že otázka toho, komu náleží plnění složené do soluční soudní úschovy, by měla být rozhodnuta výhradně soudem a toto rozhodnutí by nemělo být přenášeno na Úřad resp. obejito tím, že peníze budou vydány Úřadu bez bližšího určení. Navrhl, aby bylo napadené usnesení buď změněno tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, anebo aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí jako podané osobou neoprávněnou, popř. zamítnutí jako nedůvodného. Jelikož zajištění majetku usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 bylo učiněno jak vůči společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., tak vůči WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, a zajištění usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 se týká totožného majetku, je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze jediným účastníkem tohoto soudního řízení o vydání finančních prostředků ze soudní úschovy, když je oprávněn jednat v tomto soudním řízení jak za společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., tak za WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci. Vzhledem k tomu, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových byl pověřen správou majetku jak namísto WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, tak namísto společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. a jedná se o jeden soubor majetku definovaného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, jehož součástí je i pohledávka za společností SL8 s. r. o., je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jediným příjemcem, kterému je možné vydat předmět úschovy v tomto soudním řízení (jedinou osobou, která je oprávněna nakládat s deponovanými finančními prostředky a jednat v tomto soudním řízení). Z výše uvedeného je tak podle názoru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových naprosto zřejmé, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za oba původní příjemce (k tomuto není třeba žádného dalšího úkonu soudu, jak tvrdí společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALINNOL LTD. ve svém dovolání) a stává se jediným příjemcem předmětu soudní úschovy, kterému je možné předmět úschovy vydat, tak aby mohl efektivně vykonávat správu zajištěného majetku. Jakýkoliv jiný výklad směřující k tomu, že předmět úschovy není možné vydat Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako správci zajištěného majetku, by činil zajištění majetku a pověření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových správou zajištěného majetku naprosto bezpředmětným, když by Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemohl správu zajištěného majetku efektivně vykonávat. Z výše uvedeného je rovněž naprosto zřejmé, že pokud pominou důvody zajištění výše uvedeného majetku a nebude jednoznačné, komu z původních příjemců (WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci nebo společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD.) uvedený majetek náleží, bude tato situace řešena v rámci sporného soudního řízení, případně je možné, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových složí získaný předmět úschovy opětovně do soudní úschovy. V žádném případě tak nemůže nastat situace, že by o tom, komu připadne předmět úschovy, nerozhodoval soud. Ze skutečnosti, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za oba původní příjemce a je jediným oprávněným jednat v soudním řízení o vydání předmětu úschovy, je zřejmé, že společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2018, sp. zn. 6 To 48/2016 zakázáno nakládat s předmětnou pohledávkou, není k podání dovolání proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 29 Co 55/2019-76, aktivně legitimována. S ohledem na výše uvedené by tak mělo být dovolání podané společností LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. v souladu s ustanovením §243c občanského soudního řádu odmítnuto, protože bylo podáno osobou, která není k podání dovolání aktivně legitimována. Ve svém dovolání dále společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. tvrdí, že je sporné jakékoliv oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k předmětu úschovy z toho důvodu, že ke složení do soudní úschovy došlo již dne 8. prosince 2014, zatímco k vydání usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 48/2016 až dne 16. února 2017, tedy po více než dvou letech. Podle názoru společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. jsou předmětem zajištění přitom pohledávky z titulu smluv o úvěru, včetně jejich zajištění. K výše uvedenému Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, sp. zn. 6 To 48/2016 byly zajištěny všechny pohledávky z úvěrových smluv k datu 10. května 2013, tedy k datu údajného uplatnění opce ze strany společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. Tato informace je společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. zcela jistě známa. Závěrem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvádí, že skutečnost, že v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 29 Co 55/2019-76 je uvedeno, že se předmět úschovy vydává Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a nikoliv Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územnímu pracovišti v hlavním městě Praze, jak bylo specifikováno v pověření Vrchního státních zastupitelství v Praze ze dne 4. srpna 2017, č. j. 4VZN 1577/2014-1633 nemá na rozhodnutí jakýkoliv vliv, když jakékoliv jednání kteréhokoliv územního pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je vždy přičitatelné Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako jednomu celku.
Příjemce 1) se ztotožnil s vyjádřením navrhovatele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání příjemce 2) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že mezi příjemcem 1) jako věřitelem a společností SL8 s. r. o., IČO 24148431, VELMAVPO a. s., IČO 24170356, a J. P. (dále jen „dlužníci“) jako dlužníky byla dne 24. 7. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. 31000002242 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž vznikly příjemci 1) pohledávky za dlužníky. Již v roce 2013 došlo k postoupení pohledávek z titulu smlouvy o úvěru z příjemce 1) na příjemce 2); vzhledem k nastalému sporu ohledně platnosti postoupení mezi příjemcem 1) a příjemcem 2) deklaroval postoupení pohledávek z příjemce 1) na příjemce 2) rozhodčí nález vydaný dne 2. 6. 2014 rozhodcem doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc. pod sp. zn. Rsp 286/14 v rámci rozhodčího řízení vedeného mezi oběma příjemci před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí nález“), který dne 13. 6. 2014 nabyl právní moci a vykonatelnosti. S ohledem na spor o osobu věřitele a tím způsobené důvodné pochybnosti složitelů o tom, kdo je oprávněným věřitelem dlužníků, bylo plnění na pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ve výši 514.816 Kč složeno dne 3. 2. 2015 do soudní úschovy. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, č. j. 37 Sd 8/2015-17, byla na návrh složitelů 1) SL8 s. r. o., 2) VELMAVPO a. s., a 3) J. P. přijata do úschovy soudu částka 514.816 Kč ve prospěch příjemce 1) nebo příjemce 2). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 6 To 48/2016, bylo podle ustanovení §79e odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017 rozhodnuto o zajištění řady pohledávek, vzniklých z úvěrových smluv, uzavřených mezi příjemcem 1) jako věřitelem a specifikovanými dlužníky (dále jen „usnesení o zajištění“), a to vůči příjemci 1) i příjemci 2) jako dvěma subjektům, kteří jsou v dlouhodobém a nadále trvajícím sporu ohledně toho, zda došlo k platnému postoupení pohledávek z příjemce 1) na příjemce 2). V tomto usnesení je v seznamu zajištěných pohledávek uvedena mj. i následující položka: číslo pohledávky 94, dlužník SL8 s. r. o., identifikační údaj dlužníka 24148431, nominální výše pohledávky 22.860.000 Kč, číslo úvěrové smlouvy nebo jiný právní důvod vzniku 31000002242. Následně opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 VZN 1577/2014-1633, byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pověřen správou pohledávek, zajištěných usnesením o zajištění a na podkladě tohoto opatření požádal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o vydání předmětu úschovy, jemuž byl také předmět úschovy rozhodnutím odvolacího soudu vydán jakožto „správci majetku příjemců 1) a 2)“.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jaké je postavení a jaká jsou oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakožto správce příjemců podle zákona č. 279/2003 Sb. v řízení o vydání předmětu úschovy, zda předmět úschovy může být Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vydán jakožto správci majetku obou příjemců, jejichž zájmy jsou v rozporu, anebo zda mu může být vydán jen jakožto správci majetku pouze jednoho z příjemců a kterého, což jsou otázky, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly stabilně vyřešeny, a proto je dovolání přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se především neztotožnil se závěrem navrhovatele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je třeba dovolání odmítnout jako podané někým, kdo není k jeho podání oprávněn [(§243c odst. 2, §218 písm. b) o. s. ř.)]. Účastníkem řízení o vydání předmětu úschovy je každý, kdo o sobě tvrdí, že je třeba jeho souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení §298 z. ř. s., tedy především takový příjemce (srov. §298 odst. 1 z. ř. s.). Z uvedeného je nutno dovodit oprávnění příjemce 2) k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Projednávanou věc je třeba posoudit podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákona o zajištění majetku“), podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a otázku případného zániku úvěrové pohledávky proti společnosti SL8 s. r. o. potom s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy (24. 7. 2012 – srov. §3028 odst. 3 o. z.) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“ nebo „obchodní zákoník“), resp. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Podle ustanovení §298 odst. 4 z. ř. s. jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 až 3, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce.
Podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o zajištění majetku není-li dále uvedeno jinak, podle povahy a rozsahu věcí a práv, které tvoří zajištěný majetek, vykonává jeho správu po dobu zajištění buď soud, který o zajištění v prvním stupni rozhodl nebo na který přešla příslušnost ke správě podle §1 odst. 5, nebo na základě jeho pověření územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o zajištění majetku správce činí za účelem ochrany zajištěného majetku v soudním, správním nebo jiném řízení všechny úkony, které je jinak oprávněn činit jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná s majetkem nakládat.
Podle ustanovení §9 odst. 2 věta první o. z. soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy.
Podle ustanovení §1400 odst. 1 o. z. každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je správcem cizího majetku.
Podle ustanovení §1412 odst. 1 o. z. je-li beneficientů více, ať současně nebo následně, musí správce jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva.
V teorii a soudní praxi nečiní problém závěr, že správce činí v rozsahu oprávnění v soudním řízení veškeré úkony (podává žaloby a pokračuje v řízení) svým jménem a na svůj účet (srov. §10 odst. 3 zákona o zajištění majetku; argumentem mutatis mutandis potom též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2081/2016, nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3230/2016). Dále není sporu o tom, že v případě správy majetku podle zákona o zajištění majetku se jedná o správu věci cizí a že vztahy mezi správcem majetku a osobami, jejichž majetek spravuje, jakož i správcem majetku k třetím osobám, jsou vztahy ryze soukromoprávní povahy, a proto v tom rozsahu, v jakém tyto právní vztahy nejsou zákonem o zajištění majetku upraveny, se řídí ustanoveními občanského zákoníku (srov. §9 odst. 2 o. z.).
Zákon o zajištění majetku otázku počtu osob, jejichž majetek ustanovený správce spravuje („beneficientů“), neupravuje; občanský zákoník takovou správu nevylučuje a stanoví pravidla, kterými se musí správce při takové správě řídit (srov. §1412 odst. 1 o. z.). Není proto vyloučeno, aby ve vztahu k majetku více osob byl ustanoven jeden správce, tak jak tomu ostatně bylo v této věci. Ze skutečnosti, že při správě majetku více beneficientů „musí správce jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva“, je také zřejmé, že správce nemá oprávnění (možnost) určit sám dle vlastního uvážení, v případě, že je oprávněn za některého z beneficientů plnění uložené v soudní úschově převzít, za kterého z beneficientů plnění přebírá (nesmí upřednostnit práva jednoho před právy druhého), ale musí plnění převzít za oba. Z uvedeného proto vyplývá, že z tohoto hlediska řešení, které přijal odvolací soud, bylo správné.
Dovolatel dále otevírá otázku, zda Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jakožto správce majetku obou příjemců, byl oprávněn k převzetí plnění složeného do soudní úschovy, a to s ohledem na stanovený rozsah zajištění majetku usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 6 To 48/2016.
Obchodní zákoník upravoval postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovával příslušné předpisy Evropských společenství ( srov.§1 odst. 1 obch. zák.). Nebylo-li možno některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řešily se podle předpisů práva občanského (srov. §1 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Obchodní zákoník neobsahoval obecnou definici závazku, dluhu či pohledávky, proto bylo a je třeba vycházet z ustanovení práva občanského. Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (srov. §488 obč. zák.). Uvedená definice, jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, nebyla zcela přesná, neboť poněkud směšovala pojmový obsah slov dlužník, věřitel, právo, povinnost, pohledávka, dluh, závazek, smlouva; nová, obsahově totožná, definice v ustanovení §1721 o. z. uvedenou nepřesnost odstranila, je proto přehlednější, vychází-li se z této definice. Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit (srov. §1721 o. z. ). Není pochyb o tom, že splněním do soudní úschovy dochází, při naplnění podmínek, za nichž lze do úschovy soudu plnění složit (srov. ustanovení §290 z. ř. s., §1953 odst. 1 o. z., resp. §568 obč. zák. ), ke splnění dluhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 a další). Na straně druhé, plnění se do dispozice věřitele ještě nedostalo, nejčastěji proto, že je zde spor více subjektů o to, kdo z nich je oprávněn plnění převzít; jinak řečeno, komu svědčí právo vůči dlužníkovi na plnění (komu svědčí pohledávka vůči dlužníku). Lze tedy dovodit, že pohledávka, ve smyslu oprávnění obdržet předmět závazku (plnění), nezanikla a z tohoto hlediska také nutno chápat obsah pojmu pohledávka, použitý v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 6 To 48/2016 o zajištění majetku. Lze dovodit, že opatření Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 VZN 1577/2014-1633, jímž byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pověřen správou zajištěných pohledávek, se vztahuje i na pohledávku vůči společnosti SL8 s. r. o., a to i v té části, která byla za účelem splnění složena do soudní úschovy. Ani tato námitka tak důvodnost dovolání nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu