ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2420.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2420/2019-453
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně U. T. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, proti žalovanému P. Ch. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o zaplacení 199.017 Kč a 107.442 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 142/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019, č. j. 23 Co 342/2018-387, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 7. 2016 domáhala, aby ji žalovaný z titulu bezdůvodného obohacení zaplatil částku 199 017 Kč s příslušenstvím za období ode dne 5. 1. 2016 do dne 4. 4. 2016 (u automobilu XY, registrační značky XY; 91 dnů x 2 187,- Kč/den) a 107 442 Kč s příslušenstvím za období ode dne 5. 1. 2016 do dne 7. 4. 2016 (u automobilu XY, registrační značky XY; 94 dnů x 1 143,- Kč/den). Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný byl do dne 31. 5. 2016 jejím zaměstnancem na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2007 na pozici vedoucí odborný asistent výkonného ředitele a v souvislosti s výkonem jeho pracovní funkce mu tyto automobily přidělila do užívání. Z důvodu snahy o snížení nákladů a přehodnocení pracovních úkolů žalovaného rozhodla o odnětí automobilů a dne 20. 12. 2015 žalovaného vyzvala k jejich vrácení do dne 23. 12. 2015. Žalovaný e-mailem ze dne 3. 1. 2016 odmítl automobily vrátit. Až dne 5. 4. 2016 žalovaný vrátil automobil XY, a dne 8. 4. 2016 žalovaný vrátil automobil XY. V době ode dne 5. 1. 2016 do dne 4. 4. 2016 a v době ode dne 5. 1. 2016 do dne 7. 4. 2016 žalovaný automobily užíval neoprávněně.
Žalovaný ve vyjádření namítal, že oba automobily užíval nejen v souvislosti s pracovním poměrem založeným pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2007, ale i v souvislosti s postavením akcionáře (menšinový akcionář) na základě ústní dohody s XY (většinový akcionář), a to i k soukromým účelům (automobily mohl svěřit do užívání své manželce; obdobně automobily žalobkyně užíval XY a jeho rodinní příslušníci). Takto oba automobily užíval nerušeně po dobu několika let. Rozhodnutí o odnětí automobilů bylo důsledkem soukromých sporů mezi akcionáři, nikoliv snahou o snížení nákladů žalobkyně. Pracovní poměr u žalobkyně ukončil výpovědí ze dne 31. 3. 2016. Žalobkyně též nesprávně stanovila výši náhrady za užívání automobilů.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 16 C 142/2016-193, rozhodl tak, že „nárok žalobce co do základu není opodstatněný“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 23 Co 335/2017-234, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný postup při rozhodnutí tzv. mezitímním rozsudkem, kdy měl soud prvního stupně žalobu zamítnout, a dále nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku. Následně Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 16 C 142/2016-265, rozhodl tak, že stanovil, že „nárok žalobce je co do základu opodstatněný“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 23 Co 37/2018-322, zrušil rozsudek soudu I. stupně s vrácením věci k novému projednání a s přikázáním projednání věci jinému senátu. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že obrana žalovaného od počátku řízení spočívala na tvrzení, že automobily užíval za účelem výkonu práce nejen v souvislosti s pracovním poměrem u žalobkyně, ale i v souvislosti s jeho postavením akcionáře žalobkyně a že tedy soud I. stupně při zkoumání, z jakého důvodu žalovaný užíval automobily ve vlastnictví žalobkyně, musí vzít v úvahu i tu skutečnost, že akcionář vykonává svá práva prostřednictvím valné hromady a činnost akciové společnosti zajišťuje představenstvo.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 16 C 142/2016-333, opětovně rozhodl tak, že stanovil, že „nárok žalobce je co do základu opodstatněný“. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný se žalobkyní dne 31. 10. 2007 uzavřel pracovní smlouvu na pozici odborný asistent výkonného ředitele (výkonným ředitelem žalobkyně byl P. Ch.) a pracovní poměr u žalobkyně ukončil výpovědí ze dne 31. 3. 2016, tj. ke dni 31. 5. 2016 při dvouměsíční výpovědní lhůtě. V době uzavření pracovní smlouvy a v pozdějším období byli žalovaný a P. Ch. akcionáři žalobkyně. V roce 2008 žalobkyně žalovanému dala do užívání automobil XY registrační značky XY (automobil žalobkyně zakoupila do svého vlastnictví kupní smlouvou z 2. 1. 2008), který žalovaný žalobkyni vrátil dne 5. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). V roce 2010 žalovaný dostal od žalobkyně do užívání automobil XY registrační značky XY, který fakticky užívala manželka žalovaného (aniž byla v pracovním vztahu či jiném vztahu k žalobkyni) a který žalovaný žalobkyni vrátil dne 7. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). Automobil XY žalobkyně zakoupila do svého vlastnictví poté, co ho sám ke koupi vyhledal žalovaný. V době koupě automobilu XY žalobkyně věděla, že ho bude užívat manželka žalovaného J. Ch. (o této skutečnosti jednoznačně vypovídaly e-maily ze dne 20. 8. 2015 a dne 25. 8. 2010). Oba automobily byl žalovaný oprávněn užívat nejen po dobu, co bude zaměstnancem žalobkyně, ale i po dobu co bude akcionářem žalobkyně (tomuto závěru nasvědčoval i e-mail ze dne 30. 11. 2015; šlo o ústní dohody mezi žalovaným jako akcionářem a mezi P. Ch. jako akcionářem; k době uzavření této dohody soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a P. Ch. panovaly přátelské vztahy, ke zhoršení jejich vztahů muselo dojít po dni 30. 11. 2015). O tom, že žalovaný bude oprávněn užívat oba automobily (tj. majetek žalobkyně) po dobu, co bude žalovaný akcionářem žalobkyně, však musela rozhodnout valná hromada žalobkyně (nestačila pouhá ústní dohoda mezi akcionáři, tj. mezi žalovaným a P. Ch. jako akcionáři, když mělo jít o užívání věcí v majetku žalobkyně jako akciové společnosti; jinak řečeno valná hromada měla rozhodnout o vztazích mezi akcionáři o užívání majetku žalobkyně akcionáři, když o této skutečnost nemohlo rozhodnout představenstvo žalobkyně; „§§187, 192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., vždy ve znění účinném ke dni předání automobilů žalobkyní žalovanému do užívání“). Valná hromada žalobkyně k této otázce se však nekonala, v důsledku čehož ústní dohoda o užívání obou automobilů žalovaným jako akcionářem žalobkyně nemohla nabýt účinnosti. Žalovaný měl tedy oba automobily svěřeny do užívání pouze v souvislosti se svým pracovním poměrem u žalobkyně. Žalobkyně jako zaměstnavatel žalovaného byla oprávněna žalovaného bez uvedení důvodu vyzvat k vrácení automobilů, což žalobkyně učinila e-mailem ze dne 20. 12. 2015. Pokud žalobkyně žalovanému stanovila lhůtu k vrácení automobilů do dne 23. 12. 2015, byl žalovaný povinen automobily žalobkyni tohoto dne vrátit (proti výzvě k vrácení automobilů nemohl žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně nic namítat). Pokud žalovaný dne 23. 12. 2015 automobily žalobkyni nevrátil a automobil XY žalovaný žalobkyni vrátil až dne 5. 4. 2016 a automobil XY žalovaný žalobkyni vrátil až dne 8. 4. 2016, v době ode dne 24. 12. 2015 do dne 4. 4. 2016 a v době ode dne 24. 12. 2015 do dne 7. 4. 2016 oba automobily užíval neoprávněně (bez právního důvodu).
Po odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 23 Co 342/2018- 387, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 267.458,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Josefa Vejmelky, advokáta.“. Rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že žalobkyně nesplnila výzvu danou odvolacím soudem a nedoplnila svá tvrzení ohledně svěření předmětných vozidel žalovanému, naopak svá tvrzení změnila. Zatímco v žalobě tvrdila, že žalovanému v souvislosti s výkonem funkce vedoucí odborný asistent výkonného ředitele byla přidělena k užívání pro služební účely dvě vozidla, po poučení, v podání ze dne 4. 12. 2018, uvedla, že žalobkyně nikdy nedává konkrétní automobil žádnému zaměstnanci k užívání, pouze mu umožňuje používat automobily podle potřeby pro pracovní účely, takže automobil XY byl žalovanému přidělován pro výkon služebních cest v rámci České republiky a automobil XY pro cesty po městě. Tvrzení o přidělování automobilů žalovanému vždy podle potřeby je však v rozporu s dalším tvrzením žalobkyně, které uvedla jednak v žalobě a jednak v podání ze dne 4. 12. 2018, a sice že bylo rozhodnuto o vrácení automobilů zaměstnavateli. Pokud by vozidla byla přidělována žalovanému podle potřeby pro jednotlivé pracovní cesty (podle pracovní smlouvy bylo sjednáno místo výkonu práce v XY), pak by nebylo třeba rozhodovat o jejich vrácení, ale adekvátním by bylo rozhodnutí žalobkyně o tom, že žalovanému již nebudou vozidla v souvislosti s pracovními cestami přidělována. Uvedené tvrzení žalobkyně je v rozporu i s provedenými důkazy. P. Ch. při jednání soudu dne 4. 9. 2018 vypověděl, že žalovanému byla obě vozidla předána do užívání, výpovědí svědkyně J. Ch. bylo prokázáno, že užívala vozidlo XY s vědomím žalobkyně. Skutečnost, že šlo o běžnou praxi u žalobkyně a vozidla ve vlastnictví žalobkyně byla dávána do užívání osobám blízkým vedení žalobkyně, byla prokázána výpovědí svědkyně L. Ch. Na podkladě v řízení zjištěného skutkového stavu odvolací soud shledal, že v souladu se zásadou smluvní volnosti byly uzavřeny mezi účastníky dvě inominátní smlouvy, jejichž obsahem bylo oprávnění žalovaného užívat dvě vozidla ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně netvrdila (ani neprokazovala) bližší obsah obou dohod, zejména, zda jejich trvání bylo časově či věcně omezeno, či zda byly vázány na konkrétní podmínky, a zejména, jaký byl sjednán způsob jejich ukončení. Z důvodu absence právně významných skutečností nelze posoudit, zda žalobkyně byla oprávněna vyzvat žalovaného dne 20. 12. 2015 k vrácení obou vozidel a zda se žalovaný mohl na její úkor bezdůvodně obohatit, když této výzvy neuposlechl. Jelikož žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ve vztahu k oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, a proto nemohla uspět ve sporu, nebylo třeba zabývat se obranou žalovaného, že vozidla užíval na základě dohody s předsedou představenstva XY z toho důvodu, že byl menšinovým akcionářem žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení spočívá v tom, že odvolací soud jednak „otočil důkazní povinnost obou účastníků, tedy se dožadoval od žalobkyně prokázání tvrzení, které ale tvrdil žalovaný (srov. usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003) a jednak mylně rozhodl o neunesení důkazního břemene žalobkyní po výzvě podle §118a odst. 1) a 3) o. s. ř., přičemž ale k zamítnutí žaloby došlo ve skutečnosti nikoliv v důsledku neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na základě údajných skutkových zjištěních odvolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014)“. Odvolací soud se dále „výrazným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je zaměstnanec povinen řídit se pokyny zaměstnavatele, bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013)“. Žalobkyně od samého počátku sporu konstantně tvrdila, že jediným důvodem používání předmětných vozidel žalovaným je pracovní poměr žalovaného u žalobkyně, a vozidla byla svěřována žalovanému výhradně v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Uzavření speciální dohody ohledně používání vozidel nebylo nutné. Obě vozidla sloužila výlučně jako pracovní nástroj, který žalobkyně jako zaměstnavatel žalovanému jako zaměstnanci předala a byla kdykoliv oprávněna mu je na základě svého rozhodnutí odebrat. Žalovaný neměl právní nárok na používání vozidel, a proto byla žalobkyně jako zaměstnavatel kdykoliv oprávněna žádat jejich vrácení a žalovaný jako zaměstnanec byl povinen pokyn zaměstnavatele plnit. Z tvrzení jak žalobkyně, tak žalovaného v průběhu řízení jednoznačně vyplynulo, že oba automobily žalovaný používal jako zaměstnanec při plnění pracovních úkolů. Z tohoto důvodu byla žalovanému zaměstnavatelem předána i CCS karta pro čerpání pohonných hmot. Žádný jiný právní vztah nežli pracovněprávní mezi žalobkyní a žalovaným v roce 2015, resp. 2016, tedy v době, kdy žalobkyně žádala vrácení vozidel, neexistoval . Z tohoto důvodu nemohl existovat ani právní nárok, z něhož by mohl žalovaný dovozovat právo vozidla bezúplatně používat. Coby akcionář žalobce mohl žalovaný realizovat svá oprávnění výlučně prostřednictvím valné hromady žalobkyně a akcionáři žalobkyně nebyli oprávněni rozhodovat o používání majetku žalobkyně jako třetí osoby. Odvolací soud však přesto v rozsudku konstatoval za prokázanou existenci údajně dvou inominátních smluv, uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným, jejichž obsahem bylo oprávnění žalovaného užívat obě vozidla ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud však zcela pominul zásadní skutečnost, a sice že to byl žalovaný, nikoliv žalobkyně, kdo v řízení tvrdil existenci nepojmenované smlouvy, týkající se oprávnění žalovaného používat auta nikoliv jenom jako zaměstnanec, ale i jako akcionář. Byl to tedy žalovaný, nikoliv žalobkyně, kdo měl existenci této nepojmenované smlouvy předložením relevantního důkazu prokázat. Dovolací soud však konstantně ve svých rozhodnutích potvrzuje, že „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 882/2013)“. V tomto případě se však odvolací soud od tohoto zavedeného a zcela logického postupu zásadně odchýlil, když měl za prokázané tvrzení jedné strany sporu bez toho, že by vůbec hodnotil důkazy pro tato tvrzení. Povinnost předložit důkaz existence a dokonce obsah nepojmenované smlouvy odvolací soud paradoxně přenesl na žalobkyni, která však naopak udávala neexistenci takové dohody. Žalobkyně logicky nikdy nemohla dokládat soudu obsah dohody, o které tvrdila, že neexistuje. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně těch rozhodnutí, na která žalobkyně odkazuje; navíc žalobkyní odkazovaná rozhodnutí vycházejí z jiných skutkových zjištění, než je v tomto případě. Další námitky žalobkyně směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tyto námitky žalovaný považuje za „nepravdivé“, resp. zkreslené. Za důvodné nelze považovat ani námitky k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, a to zejména s ohledem na průběh řízení a splnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně v roce 2008 žalovanému dala do užívání automobil XY registrační značky XY (automobil žalobkyně zakoupila do svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne 2. 1. 2008), který žalovaný žalobkyni vrátil dne 5. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). V roce 2010 žalovaný dostal od žalobkyně do užívání automobil XY registrační značky XY, který fakticky užívala manželka žalovaného (aniž byla v pracovním vztahu či jiném vztahu k žalobkyni) a který žalovaný žalobkyni vrátil dne 7. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). Žalobkyně tvrdí, že v době ode dne 24. 12. 2015 do dne 5. 4. 2016, resp. 7. 4. 2016, žalovaný užíval oba automobily bez právního důvodu a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, oproti tomu žalovaný tvrdí, že i v tomto období tu byl právní důvod, který jej opravňoval k užívání obou automobilů.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak bezprostředně závisí na řešení otázky rozvržení důkazního břemene v případě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v náhradě za užívání věci cizí, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení §120 odst. 2 věta druhá o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§120 odst. 3 o. s. ř. – nyní §120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Uvedený závěr je uplatnitelný i v případě bezdůvodného obohacení, vzniklého z důvodu užívání věci bez právního důvodu, neboť i v tomto případě vzniká tomu, kdo takto věc užívá, bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4266/2007).
K problematice rozvržení důkazního břemene v případě prokazování tzv. negativního tvrzení (tedy tvrzení, že určitá skutečnost nenastala) lze odkázat na závěry, které Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 29. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, z jehož odůvodnění vyplývá, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a že pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017).
Tvrdí-li tedy žalobkyně v posuzované věci, že žalovaný v rozhodném období užíval automobily v jejím vlastnictví, aniž k tomu měl jakýkoliv právní důvod, a činí-li žalovaný tvrzení žalobkyně o vlastnictví automobilů a o jejich užívání v rozhodném období nespornými, a zároveň tvrdí právní důvod (dohoda s žalobkyní), který jej k užívání automobilů opravňoval, pak z hlediska teorie rozvržení důkazního břemene k základu nároku žalobkyně již nemusí prokazovat ničeho, naopak, důkazní břemeno průkazu existence právního důvodu užívání automobilů zatěžuje žalovaného; jinak řečeno, pokud žalovaný tvrdí existenci dohody se žalobkyní, která jej opravňovala k užívání obou automobilů, její existenci, platnost a zejména obsah prokazuje on, nikoliv žalobkyně.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že „…žalobkyně netvrdila (ani neprokazovala) bližší obsah obou dohod (o užívání automobilů – pozn. dovolacího soudu), zejména, zda jejich trvání bylo časově či věcně omezeno, či zda byly vázány na konkrétní podmínky, a zejména, jaký byl sjednán způsob jejich ukončení. Z důvodu absence právně významných skutečností nelze posoudit, zda žalobkyně byla oprávněna vyzvat žalovaného dne 20. 12. 2015 k vrácení obou vozidel…“, je jeho právní posouzení otázky rozvržení důkazního břemene nesprávné a dovolání je tak opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018).
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že „… žalovaný měl tedy oba automobily svěřeny do užívání pouze v souvislosti se svým pracovním poměrem…a …žalobkyně jako zaměstnavatel žalovaného byla oprávněna žalovaného bez uvedení důvodu vyzvat k vrácení automobilů…“. Odvolací soud, při úvaze o tom, zda žalobkyně „…doplnila či nikoliv svoje tvrzení o svěření předmětných vozidel žalobci (správně žalovanému)…“, poukázal na to, že „…uvedené tvrzení žalobkyně (myšleno tvrzení o předání automobilu pro účely výkonu práce v pracovním poměru) je v rozporu s provedenými důkazy…“ a toto tvrzení konfrontoval s výpovědí P. Ch., jakož i výpovědí svědkyň J. Ch. a L. Ch. Je tak zřejmé, že v této souvislosti nejde ani tak o to, zda žalobkyně „změnila své tvrzení ohledně svěření automobilů“, jak nepřesně uvádí odvolací soud, jako spíš o to, zda žalobkyně toto své tvrzení prokázala či nikoliv. Je také nepochybné, že v tomto směru odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, aniž by důkazy, s nimiž je žalobkyní přednesené tvrzení v rozporu, zopakoval.
Dovolací soud též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že procesní situace, panující do jeho jednání dne 28. 11. 2018, odůvodňovala nezbytnost poučení žalobkyně podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o obsahu, který byl zachycen v protokolu o tomto jednání. Žalobkyně totiž od samého počátku konzistentně tvrdí, že oba automobily byly předány žalovanému v souvislosti s jeho pracovním poměrem a v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností (srov. již žaloba ze dne 28. 7. 2016), proto také výzva k doplnění tvrzení o tom, „z jakého konkrétního důvodu byla žalovanému svěřena předmětná vozidla“, postrádala opodstatnění; z uvedeného je potom zjevné, že i další - navazující – výzvy (zda bylo užívání vozidel vázáno na podmínky, zda a jak byla dohoda o užívání vozidel omezena z hlediska časového, zda bylo sjednáno ukončení dohody) zcela postrádají smysl, neboť žalobkyně žádnou dohodu o užívání nikdy netvrdila; takovou dohodu tvrdil pouze žalovaný. Nicméně reakce žalobkyně na tuto výzvu, tak jak ji učinila v podání 4. 12. 2018, pouze potvrzuje shora uvedené; žalobkyně se naprosto distancovala od tvrzení jakékoliv dohody o užívání automobilu, setrvala na tvrzení o poskytnutí automobilu pro účely plnění pracovních povinností jakožto jednostranného právního jednání žalobkyně („svěření“), pro něž žádné dohody není třeba (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3177/2006 a další). Pak ovšem je zřejmé, že jakékoliv závěry odvolacího soudu, vztažené k otázce ne/vyhovění výzvě ze dne 28. 11. 2018, jsou zcela obsoletní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu