ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2432.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2432/2017-1919
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného XY, bytem XY, a nezletilého BBBBB (pseudonym), narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených opatrovníkem městem Otrokovice, se sídlem městského úřadu v Otrokovicích, nám. 3. května č. 1340, děti M. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 3067, a P. K., narozeného XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P 190/2013, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2017 č. j. 59 Co 218/2016-1852, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. P 190/2013-1664 zamítl návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí (Magistrátu města Zlín) na zbavení rodičovské odpovědnosti otce k synům AAAAA a BBBBB. Okresní soud vyšel ze zjištění, že otec byl pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí (spáchaný vůči matce nezletilých), pro přečin ohrožování výchovy dítěte (vůči synovi AAAAA) a přečin nebezpečného pronásledování (vůči matce nezletilých a jejím rodičům) odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, z nějž byl po vykonání necelých dvou roků podmíněně propuštěn se zkušební dobou stanovenou na pět let. Trestný čin ohrožování výchovy dítěte spočíval v jednání otce, kterým naváděl svého nezletilého syna AAAAA k podávání nepravdivých oznámení na svou matku k různým institucím a také v navádění tohoto syna k nevhodnému chování k matce a dalším příbuzným. Již dřívějšími rozhodnutími soudu byli oba synové svěřeni do péče matky a otci byl zakázán styk s oběma nezletilými syny. Ze znaleckého posudku, který předložil otec již v trestním řízení při žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, soud zjistil, že během výkonu trestu u otce nastaly dílčí pozitivní změny, po výkonu trestu lze očekávat adaptaci v širší společnosti, avšak že se nedokáže přiměřeně pohybovat ve vztazích s druhými lidmi a nelze očekávat změnu rysů jeho osobnosti, když se u otce vyskytuje smíšená porucha osobnosti s narcistickými a paranoidními rysy. V řízení nebylo prokázáno, že by otec soudní zákaz styku porušoval, pouze jednou byl v kontaktu se synem AAAAA, trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí však bylo odloženo. Okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že zbavení rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodičem a dětmi, ke kterému lze přistoupit tehdy, je-li zbavení rodičovské odpovědnosti jediným účinným prostředkem ochrany dítěte a nelze-li cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Jelikož vůči synovi BBBBB se otec nedopustil žádného trestného činu, vůči synovi AAAAA přečinu ohrožování výchovy dítěte, od kterého v době rozhodování soudu uplynulo tři a půl roku, dospěl soud k závěru, že účelu řízení, kterým je, aby otec neovlivňoval nezletilého syna AAAAA, již bylo dosaženo výkonem trestu odnětí svobody a zákazem styku otce s oběma syny, návrh na zbavení otce rodičovské odpovědnosti vůči synům BBBBB a AAAAA proto zamítl. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 1. 2017 č. j. 59 Co 218/2016-1852 změnil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zbavil otce rodičovské odpovědnosti k jeho synům BBBBB a AAAAA. Odvolacím soudem ustanovená soudní znalkyně uvedla, že nezletilý syn AAAAA vnímá jako nepříjemné a zahanbující, že jej otec chodí sledovat na fotbalové zápasy, a že se u nezletilého projevují znaky nejistoty, sníženého sebevědomí a znaky zvýšené úzkosti. K vyšetření u znalkyně se otec přes opakované obeslání ani výzvy prostřednictvím jeho právní zástupkyně nedostavil, uplatňoval námitky vůči osobě znalkyně a v e-mailové zprávě vyjádřil, že se nehodlá podrobit znaleckému vyšetření, odvolací soud proto od znaleckého vyšetření otce upustil a konstatoval, že o. s. ř. poskytuje prostředky zajišťující účast osoby u znalce, ale neposkytuje nástroje k tomu, aby se osoba vyšetření podrobila. Ačkoli se otec nedopustil trestné činnosti vůči nezletilému synovi BBBBB, odvolací soud dospěl k závěru, že vůči nezletilému synovi BBBBB byla naplněna skutková podstata spočívající v závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti i jejího výkonu, když za takovéto zanedbání je považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje, k čemuž v projednávaném případě došlo tím, že se otec dopouštěl trestné činnosti vůči matce a nezletilému bratrovi svého nezletilého syna BBBBB, kteří s ním bydleli ve společné domácnosti, čímž byl na zdravém vývoji bezprostředně ohrožen i nezletilý syn BBBBB. Krajský soud přisvědčil závěru prvostupňového soudu, že zbavení rodičovské odpovědnosti je až krajním řešením, nelze-li cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, avšak dodal, že je nutné také zvážit intenzitu jednání otce vůči nezletilým. Odvolací soud zohlednil délku trestu odnětí svobody, který byl uložen otci jako osobě prvotrestané, a skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte a odmítl názor nalézacího soudu, že účelu, ke kterému slouží zbavení rodičovské odpovědnosti, již bylo dosaženo výkonem trestu odnětí svobody a zákazem styku, neboť se otec ze svého jednání nepoučil, nevytvořil si náhled na své jednání a nelze u něj vyloučit opakování stejného či obdobného jednání. Protože otec negativně ovlivnil mravní a rozumový vývoj svých dětí, nevytvořil si náhled na své jednání, přičemž řádný výkon rodičovské odpovědnosti nelze podle odvolacího soudu zajistit ani mírnějšími prostředky, odvolací soud zbavil otce rodičovské odpovědnosti vůči nezletilým synům AAAAA i BBBBB. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, otci bylo uloženo uhradit náklady řízení státu ve výši 7 450 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, v němž k vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku předkládá právní otázku, zda je nezbytné, aby otec, který má pro svoji trestnou činnost zakázán styk se svými nezletilými dětmi, byl k těmto dětem zbaven rodičovské odpovědnosti. Otec dále namítá, že je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je-li zbaven své rodičovské odpovědnosti pro své protiprávní jednání, které se odehrálo již před několika lety, a namítá také porušení zásady dvouinstančnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání otce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, z jakých hledisek posuzovat intenzitu závadového jednání pro vyslovení závěru, zda závadové jednání dosáhlo tak závažné intenzity, že jediným účinným prostředkem ochrany dítěte je zbavit jeho otce rodičovské odpovědnosti. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Podle ustanovení §870 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku, zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Podle ustanovení §871 odst. 2 občanského zákoníku, spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že otec byl odsouzen pro přečin ohrožování výchovy dítěte (vůči synovi AAAAA), který spočíval v navádění k podávání nepravdivých oznámení na matku a k nevhodnému chování k matce, přečin nebezpečného pronásledování (vůči matce nezletilých a jejím rodičům) a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí (vůči matce nezletilých) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, z nějž byl po vykonání necelých dvou let trestu podmíněně propuštěn se zkušební dobou stanovenou na pět let. Již dřívějšími rozhodnutími byl otci zakázán styk s oběma nezletilými a ti byli svěřeni do péče matky. Otec si nevytvořil náhled na své jednání, pro které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, toto své jednání bagatelizuje a své odsouzení i nadále považuje za křivdu. Ze znaleckého posudku, který byl vypracován v rámci trestního řízení proti otci, bylo zjištěno, že se u otce vyskytuje smíšená porucha osobnosti se zvýrazněnými narcistickými a paranoidními rysy a nelze očekávat změnu těchto rysů jeho osobnosti. U nezletilého AAAAA jsou pozorovány znaky sníženého sebevědomí, nejistoty, depresivního ladění a vztahovačnosti, podle znaleckého posudku se u AAAAA rovněž vyvinul syndrom zavrženého rodiče, který není v odborné praxi jednoznačně přijímán, soudy však svá rozhodnutí syndromem zavrženého rodiče neodůvodňovaly.
Nejvyšší soud se k důvodům pro zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti (terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem o rodině, který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen občanským zákoníkem, s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Nejvyšší soud ČSSR se tak k podmínkám zbavení rodičovské zodpovědnosti vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 24. 11. 1964 sp. zn. Cz 48/64, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1965, pod číslem 11. Zde Nejvyšší soud vyslovil, že předpokladem pro zbavení rodičovských práv podle §44 odst. 3 zák. o rodině je, že rodiče neplní své povinnosti, ač by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče plnit povinnosti k dětem pro objektivní příčiny, může soud vyslovit jen omezení rodičovských práv, vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí. Opatření podle §44 zák. o rod. lze zrušit a rodičovská práva obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle §44 zák. o rod. nelze nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před několika lety a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3522/2009 Nejvyšší soud uvedl, že zmiňované závěry byly přes dílčí modifikace použitelné taktéž za účinnosti zákona o rodině (po tzv. velké novele účinné od 1. 8. 1998)
V rozsudku ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 Nejvyšší soud vyložil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990).
Ze shora uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2012, dále jen R 6/2012).
V rozsudku ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011 Nejvyšší soud dále uvedl, že opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout, jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.
V rozsudku ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014 Nejvyšší soud dovodil, že jakkoliv výše uvedené judikatorní závěry dovolacího soudu byly dosaženy v poměrech hmotného práva účinného do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k ustanovení §871 totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi „klasická“ (tradiční) sankční ustanovení. K tomu se sluší doplnit, že takto ustanovení §44 zákona o rodině pojímala i dosavadní, shora citovaná, judikatura.
V posledně citovaném rozhodnutí rovněž Nejvyšší soud připomněl, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.) a nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a došlo-li k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské odpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. 1. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).
Ve vztahu k přezkoumávané věci tak s ohledem na výše uvedené bylo třeba vyřešit, zda chování otce naplňovalo znaky zneužívání rodičovské odpovědnosti a jestliže ano, pak zdali v době rozhodování soudů již důvody, které by vedly k zbavení rodičovské zodpovědnosti otce, pominuly.
Odvolací soud při posuzování intenzity porušení rodičovských práv, povinností a nezbytnosti zásahu do práva na rodinný život vycházel především ze skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte, jakož i z výše trestu odnětí svobody, který byl otci uložen. Jak však vyplývá z výše uvedeného, intenzitu zneužívání či zanedbávání je nutné zvažovat s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, takovéto komplexní posouzení však v rozsudku odvolacího soudu absentuje. Intenzitu zneužívání či zanedbávání je zapotřebí zvážit především z hlediska charakteru závadového jednání, délky jeho trvání a konkrétních dopadů na zdraví, vývoj a osobnosti nezletilých, či míru jejich ohrožení, neboli jak se v jejich společensko-sociálních projevech a zdravotním stavu projeví následky (případně, jaké následky hrozily, že nastanou) závadového jednání. Kromě trestněprávní kvalifikace skutku a výše uložené trestní sankce je tak nutné zkoumat především celkovou škodlivost závadového jednání ve vztahu k nezletilým.
Jak již Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k závažnosti zanedbávání rodičovské odpovědnosti, o závažnosti lze usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde je schopno svůj názor formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to především dítě, jehož práva zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným zanedbáváním rodičovské odpovědnosti dotčena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 04. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3522/2009); obdobný závěr ohledně přihlédnutí k postojům dítěte lze přijmout i pro situaci posuzování intenzity zneužívání rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu. V projednávané věci odvolací soud uvádí, že přihlédl i k postoji nezletilého AAAAA. Ten se v odvolacím řízení vyjádřil, jak v odůvodnění uvádí odvolací soud, že má otce stále rád, ale z důvodu dřívějšího chování otce schvaluje zákaz styku a na rozdíl od svého dřívějšího postoje, kdy si přál střídavou péči, již nyní nechce otce vídat. Zároveň negativně hodnotí, že ho otec chodí pozorovat před školu nebo když hraje fotbal a vyjadřuje obavu z případné neshody při výběru střední školy. K uvedené výpovědi je možno uvést, že jestliže syn vyjadřuje, že má otce stále rád, ale nechce se s ním vídat, tato okolnost příliš nepodporuje závěr, že je nezbytné přistoupit ke zbavení rodičovských práv jako nejkrajnějšímu prostředku ochrany dítěte. Skutečnost, že otec chodívá na veřejná místa pozorovat svého syna, aniž tím porušuje stanovený zákaz styku, když jinou možnost „kontaktu“ se svým synem ani nemá, rovněž nepředstavuje tak významnou okolnost, která by přispívala k závěru o nutnosti zbavení otce rodičovské odpovědnosti. Měla-li by být opodstatněnou obava o budoucí dohodu rodičů o volbě školy, postačilo by k řešení takové situace – jako mírnější opatření - omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu v příslušném rozsahu, aby otec nemohl zasahovat do výběru školy; dlužno podotknout, že podle obsahu spisu však otec projevuje aktivní zájem o studijní prospěch svého syna.
Odvolací soud zbavil otce rodičovské odpovědnosti i k nezletilému synovi BBBBB, proti kterému se otec nedopustil žádného trestného činu, neboť dospěl k závěru, že byla naplněna skutková podstata zanedbávání rodičovské odpovědnosti, jejíž naplnění mělo spočívat v protiprávním jednání otce proti bratrovi a matce nezletilého BBBBB, který s nimi žil ve společné domácnosti. Ačkoli odvolací soud dovodil naplnění skutkové podstaty zanedbávání rodičovské odpovědnosti, tento svůj závěr v následujícím odstavci odůvodňuje bližší specifikací skutkové podstaty zneužívání rodičovské odpovědnosti, když uvádí, že zneužíváním rodičovské odpovědnosti se rozumí ohrožení tělesného a duševního vývoje, k čemuž mělo dojít u nezletilého BBBBB. Je tak vnitřně rozporné, pokud odvolací soud konstatuje, že u nezletilého BBBBB došlo k zanedbávání rodičovské odpovědnosti, zatímco v následujícím odstavci vystavěl odůvodnění tohoto závěru na argumentu, že u nezletilého BBBBB byl ohrožen tělesný a duševní vývoj, ačkoli tento závěr spadá pod skutkovou podstatu zneužívání rodičovské odpovědnosti, jak v témže odstavci přitom uvádí i sám odvolací soud. Jestliže má odvolací soud za to, že jednáním otce vůči nejbližším příbuzným BBBBB mělo dojít nepřímo ke zneužití rodičovské odpovědnosti vůči BBBBB, lze uvést, že judikatura dovolacího soudu připouští, že ke zneužití rodičovské odpovědnosti může dojít i nepřímo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012). Protiprávní jednání otce, pro které byl trestně postižen, směřovalo jen vůči synovi AAAAA a matce nezletilých, musí být proto důkladně vyloženo, v čem zanedbávání rodičovské odpovědnosti či její zneužívání vůči synovi BBBBB spočívalo a zda dosahovalo takové intenzity, aby zbavení rodičovské odpovědnosti i vůči němu bylo skutečně jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého. Nelze se spokojit s tvrzením odvolacího soudu, že závěry o zneužívání rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému AAAAA platí v podstatě i pro nezletilého BBBBB, neboť závažnost intenzity zneužití či zanedbání rodičovské odpovědnosti musí být pro každého z nezletilých posouzena individuálně s patřičným zohledněním, že zatímco vůči jednomu z nich se otec dopustil přímého závadového jednání, vůči druhému lze uvažovat o tom, že se mohl otec dopustit nanejvýše toliko nepřímého zneužití rodičovské odpovědnosti. Teprve při zohlednění tohoto rozdílu lze učinit závěr, jestli i zanedbávání nebo případné nepřímé zneužívání rodičovské odpovědnosti mohlo dosahovat tak značného stupně, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany obou dětí. Jak již dříve vyslovil Nejvyšší soud, zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014), stejně tak je nutné trvat na nezbytnosti vysokého stupně závažnosti nepřímého zneužívání rodičovské odpovědnosti, jestliže má být na jeho základě rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, aby byl dodržen závěr, že institut zbavení rodičovské odpovědnosti se použije, až když je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Má-li být zbavení rodičovské odpovědnosti až prostředkem „ultima ratio“, je potřeba pečlivě odůvodnit, zda je intenzita závadového jednání opravdu natolik závažná, že nepostačí mírnější prostředek ochrany dítěte, a zda je z důvodu vysoké závažnosti závadového jednání v zájmu nezletilého zbavit jeho rodiče rodičovské odpovědnosti. Odvolací soud dostatečně neposoudil všechny rozhodné skutečnosti pro učinění závěru o vysoké závažnosti závadového jednání, když nepřihlédl k tomu, jaké následky nastaly (či hrozily) nezletilým, obzvláště u nezletilého BBBBB, vůči němuž se otec nedopustil žádného přímého závadového jednání, a v odůvodnění rozsudku odvolací soud ani blíže nespecifikuje, jaké nepříznivé následky měly v důsledku jednání otce u nezletilého BBBBB nastat (nebo hrozit, že nastanou), aby mohlo být ve vztahu k němu vůbec usuzováno na vysokou závažnost zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, která by opodstatňovala nezbytnost zásahu do rodičovské odpovědnosti.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z obsahu spisu přitom nevyplývá zneužití či zanedbáni i jiné povinnosti, jež je součástí rodičovské odpovědnosti, než povinnosti zdržet se styku s dětmi, které by bylo způsobilé odůvodnit zásah do rodičovské odpovědnosti v největším možném rozsahu (jejím zbavením). Nedůležitou rovněž není ani okolnost, že otec stanovený zákaz styku s nezletilými syny dodržuje.
K samotné povaze dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud pro úplnost doplňuje, že rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti je rozhodnutím vydávaným s doložkou rebus sic stantibus, tzn., že změní-li se okolnosti rozhodné pro jeho vydání, je možné o věci znovu rozhodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014).
Skutečnost, že si otec nevytvořil náhled na své dosavadní chování, svědčící o riziku opakování trestné činnosti (navádění nezletilého k podávání nepravdivých podnětů a k nevhodnému chování k příbuzným), jistě může odůvodnit zákaz styku s nezletilými, avšak zbavení rodičovské odpovědnosti jako prostředek „ultima ratio“ je namístě, až když intenzita řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti rodičem převáží nad právem dítěte na rodinný život a zachováním rodinných svazků.
Nelze však přisvědčit tvrzení dovolatele, že zbavení rodičovské odpovědnosti po několika letech od závadového jednání je v rozporu s dosavadní judikaturou, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 04. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3522/2009. Odkazované rozhodnutí je nepřípadné, neboť v uvedeném rozhodnutí nebyly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů z důvodu, že by od závadového jednání otce uplynula několikaletá doba, nýbrž proto, že údajné zanedbávání rodičovské odpovědnosti bylo zapříčiněno skutečností, že matka otci aktivně bránila ve styku s nezletilou a ten proto nemohl svoji rodičovskou odpovědnost řádně vykonávat.
Nedůvodnou je také námitka dovolatele, že byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení, když odvolací soud nechal v odvolacím řízení vyhotovit znalecký posudek. Zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem z důvodu potřeby provedení dalšího dokazování by bylo namístě, pokud by ke správnému rozhodnutí o věci samé bylo zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, případně která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tyto předpoklady však naplněny nebyly, když odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, který se zabýval osobností nezletilého AAAAA, přitom se ani nezabýval osobností otce, který se znaleckému vyšetření odmítl podrobit. Součástí spisu jsou již nadto další znalecké posudky, které byly vypracovány v rámci trestního řízení proti otci, nejednalo se tak o rozsáhlé dokazování nových, podstatných skutečností, které by zakládaly důvod pro vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování.
Jelikož se odvolací soud při posouzení závažnosti zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a neposoudil závažnost závadového jednání s patřičným zohledněním všech v řízení najevo vyšlých skutečností, nelze tudíž přijmout závěr, že jediným účinným prostředkem ochrany nezletilých je zbavit jejich otce rodičovské odpovědnosti, dovolací soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako nesprávný zrušil a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne odvolací soud ve svém novém rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu