ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2599.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2599/2019-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Dominikou Kanickou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Chebská č. 73/48, proti žalované Legios Loco a. s. se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou č. 151/3, IČO 29153492, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová č. 950/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 106/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019, č. j. 30 Co 419/2018-336, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. 30 Co 419/2018-336, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že ve výpovědi z pracovního poměru bylo zcela jednoznačně uvedeno, pro který důvod je výpověď dávána, že jde o nadbytečnost, a že organizační změna, spočívající mj. ve zrušení pozice žalobce v závodě Louny k 31. 7. 2016, byla naplněna a vedla k úspoře nákladů) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §50 odst. 4 zákoníku práce v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2425/2014, a v nich přijatý právní závěr, že okolnost, že ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp. „rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi, pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny; ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, a že zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (že u žalované došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce, v důsledku níž se stal žalobce nadbytečným, že s touto změnou byl žalobce seznámen nejpozději před dáním výpovědi, že část práce vykonávaná žalobcem byla po jeho odchodu rozdělena mezi dosavadní zaměstnance žalované a na místo žalobce nebyl přijat jiný zaměstnanec, že uvedenou organizační změnou žalovaná sledovala legitimní cíl spočívající ve snížení nákladů), nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), a předestírá-li jiné skutkové závěry (že žalovaná žádnou organizační změnu nepřijala, proto s ní nemohl být žalobce seznámen, že nadbytečnost žalobce nebyla prokázána a že žalovaná svou výpovědí sledovala jiné cíle), na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci (že nebyly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce)].
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu