ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2928.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2928/2019-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti žalované Masarykově Základní škole a mateřské škole Hnojník 120, okres Frýdek-Místek, příspěvkové organizaci , se sídlem Hnojník č. 120, IČO 75026708, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 11/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 16 Co 78/2016-550, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č.j. 16 Co 78/2016-550 ve výroku o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v tom, jakým způsobem odvolací soud vymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §61 odst. 4 zák. práce) je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2018 č.j. 21 Cdo 1464/2018-511 (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, uveřejněný pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 2636/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Poukazuje-li žalobkyně ve prospěch svých úvah na skutečnost, že „v březnu 2017 proběhlo u žalované na pracovní pozici účetní výběrové řízení“, z čehož „je možno učinit jednoznačný závěr“, že se žalovaná „po určité době opět vrátila k původnímu modelu financování, v rámci kterého na dané pracovní pozici (účetní) zaměstnává zaměstnance a nikoli externí subjekt“, potom přehlíží, že, bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Kromě toho nelze opominout, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska ustanovení §61 odst. 4 zák. práce je tedy rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci (v daném případě ke dni 15.10.2014); proto jakékoli žalobkyní uvažované okolnosti, které nastaly více než po dvou letech od dání předmětné výpovědi, nemohou být pro posouzení věci podstatné.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (zpochybňuje-li skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně pracovala jako jediná na pozici zrušené organizační změnou, a že tedy žalovaná neměla možnost výběru mezi více zaměstnanci vykonávajícími tentýž druh práce) dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nemohou založit ani námitky žalobkyně, že jí odvolací soud neposkytl náležité poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. a že dostatečně „neodůvodnil, proč nepovažoval za rozhodné pro zjištění skutkového stavu provést účastnický výslech žalobkyně“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2006 sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
Z výslovného vyjádření žalobkyně, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“, je zřejmé, že dovolatelka podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu. Ani v tomto směru však není dovolání žalobkyně přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu