ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.6108.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 6108/2017-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyň a) V. M. , narozené XY, bytem XY, a b) H. M. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní č. 58/32, proti žalovaným 1) B. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, a 2) M. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Štěpánkou Vincencovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 191/2015, o dovolání žalované 1) B. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017 č. j. 20 Co 87/2017-238, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žalovaná B. Š. je povinna zaplatit žalobkyním a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 261,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze, Národní č. 58/32.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a b) a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované 1) B. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 č. j. 20 Co 87/2017-238 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž toto odchýlení mělo spočívat v tom, že se odvolací soud nepřípustně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, k čemuž dovolatelka poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Cz 19/66, 2 Cz 11/68 a 20 Cdo 1546/99) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 275/98 a IV. ÚS 57/04), tato rozhodnutí však pro posouzení projednávané věci nejsou přiléhavá, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na jejich základě po zohlednění judikatury dovolacího soudu dospěl k závěru, že za daných skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně nemůže být neprojevování „vřelého“ zájmu o zůstavitelku důvodem k vydědění.
Soud prvního stupně měl za to, že byl dán důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., když ani jedna ze žalovaných podle jeho zjištění neprojevovala o zůstavitelku trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že důvod k vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. nebyl naplněn.
Odvolací soud zopakoval důkaz přečtením listiny o vydědění a dále doplnil dokazování o přečtení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2017 č. j. 31 C 161/2015-115, kterým bylo určeno, že M. M. [vystupující v nynějším řízení jako žalovaný 2)], který byl vyděděný ze stejných důvodů jako žalobkyně a) a b), je neopominutelným dědicem zůstavitelky, neboť důvody pro jeho vydědění nebyly dány. Důkazy výslechem svědků a účastníků, kteří byli slyšeni před soudem prvního stupně, nebyly zopakovány. Dovolatelka ve svém dovolání namítala, že odvolací soud dospěl při nezměněném stavu dokazování k opačnému závěru o naplnění podmínek vydědění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval výslechy všech svědků a účastníků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel, čímž se měl odvolací soud nepřípustně odchýlit od skutkového a právního hodnocení věci soudu prvního stupně. Tato námitka dovolatelky však není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný pod číslem 6/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1825/2007], a dospěl k závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobkyň vůči zůstavitelce, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vztah zůstavitelky s oběma žalobkyněmi (vnučkami zůstavitelky) byl oboustranně chladný, ovlivněný negativním vztahem zůstavitelky k matce žalobkyň (zůstavitelka sama intenzivnější kontakty s žalobkyněmi nevyhledávala, nepouštěla je do svého bytu s výjimkou kuchyně, zatímco ostatní osoby zvala i dále do dalších místností, viz strana 10 rozsudku soudu prvního stupně), a na dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně aplikoval judikaturu dovolacího soudu, kterou soud prvního stupně nezohlednil a uzavřel, že skutečnost, že zůstavitel nemá potomka v oblibě a tato okolnost má potom u potomka stejnou odezvu, nemůže být důvodem vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., když na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za dostatečný důvod pro vydědění nedostatek „vřelosti“ vztahu mezi žalobkyněmi a zůstavitelkou, v němž bylo shledáváno neprojevování opravdového zájmu, jaký by žalobkyně jako vnučky zůstavitelky projevovat měly.
Ačkoli není z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela zřejmé, zda měl za prokázaná obě konkrétní skutková vymezení, v nichž zůstavitelka shledávala neprojevování opravdového zájmu, nebo zda měl soud prvního stupně za prokázanou existenci obou důvodů pro vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (když v jednom ze dvou konkretizovaných tvrzení v listině o vydědění spatřovala zůstavitelka neprojevování opravdového zájmu a zároveň i neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří v rozporu s dobrými mravy), je zapotřebí poznamenat, že i závěr odvolacího soudu o tom, že nebyl naplněn ani důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech v rozporu s dobrými mravy) vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (zůstavitelka byla vzhledem ke svému dobrému finančnímu zabezpečení zvyklá si na pomoc v domácnosti zařizovat placenou sílu, nikdy se nedostala do situace, kdy by byla v nouzi ponechána bez potřebné pomoci, byla soběstačná a neprojevila potřebu pomoci ze strany žalobkyň nad rámec, v jakém jí pomoc poskytovaly samy od sebe, viz strana č. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatelka nadto svoji dovolací argumentaci vztahuje pouze k ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. a závěr o nenaplnění podmínek pro vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. ve svém dovolání nezpochybňuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) B. Š. na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu