ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.695.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 695/2019-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze, Na Březince č. 930/6, proti žalované SPL TOOLS s.r.o. , se sídlem v Liberci, Zahradní č. 445, IČO 28714962, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března č. 21/13, o 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 234/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. října 2018 č. j. 30 Co 186/2018-64, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.963,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dittricha, advokáta se sídlem v Praze, Na Březince č. 930/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10.10.2018 č. j. 30 Co 186/2018-64 ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (k otázce, co se rozumí „vážným důvodem“ ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014). Žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 28 Cdo 611/2008, který zmiňuje i sám dovolatel). Pouhý nesouhlas s žalobou, případně sdělení, že uplatněný nárok (pohledávka žalobce) „neexistuje“, nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, a nález Ústavního soudu ze dne 11.4.2017 sp. zn. III. ÚS 4079/16, na který poukazuje rovněž odvolací soud).
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch vlastních úvah nálezem Ústavního soudu ze dne 1.8.2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15, potom přehlíží, že zde uvedené závěry dopadají zejména na případy, kdy žalovaný je osobou právně neznalou, zatímco v projednávané věci byla žalovaná zastoupena advokátem, který si musel být příslušné právní úpravy a jejího účelu vědom, přičemž o náležitostech vyjádření byla žalovaná zcela konkrétně poučena předem.
Jestliže žalovaná v závěru dovolání akcentuje některé skutečnosti, které považuje z hlediska právního posouzení věci samé „za zásadní“, a vytýká soudům, že k nim nepřihlédly, pak opomíjí, že, má-li se – tak jako v projednávané věci – za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne (musí rozhodnout) podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání, případně až v odvolacím řízení, opožděně vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. obdobně právní názor vyjádřený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích „II a III“, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Ani v tomto směru však není dovolání žalované podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu