ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.985.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 985/2019-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Allianz Versicherungs – AG se sídlem v Berlíně, An den Treptowers č. 3, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Michaelou Kubíkovou, advokátku v Brně, Bohunická č. 517/55 proti žalované Plzeňská rozvojová společnost, s. r. o. se sídlem v Plzni, Thámova č. 800/7, IČO 27968057, zastoupené JUDr. Tomášem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská č. 608/8, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 349/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2018, č. j. 18 Co 208/2018-597, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2018, č. j. 18 Co 208/2018-597 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Namítá-li tedy dovolatelka pouze, že „závěr soudu odvolacího a soudu prvního stupně ohledně dobré víry žalované je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu – rozhodnutí (správně usnesení) ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015“ (a dále pasáž z tohoto usnesení cituje), pak ovšem neuvádí, ve kterém konkrétním právním závěru je rozhodnutí odvolacího soudu s uvedeným usnesením Nejvyššího soudu v rozporu; naopak, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku jak soudu prvního stupně (srov. body 40. – 42.), jakož i rozsudku odvolacího soudu (srov. bod 8.), oba soudy vycházely z právního závěru, že ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, chrání dobrou víru kupujícího při nabývání vlastnictví jen a pouze v případě, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci, a je tedy vždy nutné, aby kupující v situacích, v nichž jsou o jeho dobré víře sebemenší pochybnosti, prokázal (nese v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno), že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře, což je právní názor plně souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (srov. vyjma již uvedeného též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007). Pokud dále v této souvislosti dovolatelka kritizuje závěr soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, že kupující musel mít pochybnosti o vlastnictví vozu prodávajícím a že kupující neprokázal, že využil dostupné prostředky ke zjištění oprávněnosti prodávajícího vozidlo převést, napadá tak skutková zjištění soudů; správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud pochybil, pokud při závěrech ohledně údajných pochybností…vycházel z úředních záznamů o podání vysvětlení, neboť se jedná o nepřípustné důkazy…“ a odkazuje –li na „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011“ (majíc zřejmě na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3442/2009), pak ovšem nutno poukázat na to, že z uvedeného usnesení závěr o „nepřípustnosti důkazu“ – listiny, protokolu o podání vysvětlení, vůbec nevyplývá, ba právě naopak.
Namítá-li dovolatelka dále, že „..skutková zjištění soudu odvolacího a rovněž soudu prvního stupně jsou nesprávná…“ a uvádí-li dále, v jakých konkrétních okolnostech a jaká skutková zjištění měla být (správně) učiněna (o výčtu kroků, které měla žalovaná před koupí vozidla učinit, o činnosti společnosti MESTAVO-JV, s. r. o. jako prodávající, o ceně vozidla a její přiměřenosti), pak nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, resp. nevymezuje vůbec žádnou právní otázku, neboť opět namítá nesprávnost skutkových zjištění soudů.
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí však vůbec neodůvodnil, v čem spatřuje odlišnost judikovaného případu (ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 119/2015) od tohoto…“, pak tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 apod.). Ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu