ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.101.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 101/2019-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Háj ve Slezsku , IČO 00300021, se sídlem v Háji ve Slezsku, Antonína Vaška 86, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalovaným: 1) J. K. , narozenému XY a 2) J. K. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída 1023/55, o uspořádání poměrů mezi vlastníky nemovitostí, alternativně o zřízení věcného břemene a o zdržení se rušení práva žalobkyně na vstup na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 1/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 354/2017-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Burečka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 19. 5. 2017, č. j. 38 C 1/2014-258, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 6. 2017, č. j. 38 C 1/2014-276, ve výroku I. zamítl žalobu:
1) aby soud přikázal pozemek parc. č. XY v k. ú. XY do vlastnictví žalobkyně za přiměřenou náhradu určenou soudem, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným v soudem stanovené lhůtě, alternativně zřídil věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož obsahem je povinnost žalovaných jakožto vlastníků pozemku a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku trpět umístění budovy č. p. XY, stavby občanské vybavenosti, postavené na tomto pozemku, to vše na dobu časově neomezenou a v celé ploše tohoto pozemku, ve prospěch žalobkyně jakožto vlastníka uvedené budovy a ve prospěch každého dalšího vlastníka této budovy, a to za přiměřenou náhradu určenou soudem, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným v soudem stanovené lhůtě;
2) aby zřídil věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož obsahem je povinnost žalovaných jakožto vlastníků pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku trpět na tomto pozemku umístění stavby vodovodní přípojky, plynovodní přípojky, žumpy a svodu vnitřní kanalizace budovy č. p. XY, stavby občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, do uvedené žumpy, to vše na dobu časově neomezenou a v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 241-12/2013 ze dne 9. 4. 2013, vyhotoveném Ing. Romanem Novotným, který je přílohou tohoto rozsudku, ve prospěch žalobkyně jakožto vlastníka těchto staveb a ve prospěch každého dalšího vlastníka těchto staveb, a to za přiměřenou náhradu určenou soudem, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným v soudem stanovené lhůtě;
3) aby zřídil věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož obsahem je povinnost žalovaných jakožto vlastníků pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku trpět právo cesty (přístupu a příjezdu) přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY k budově č. p. XY, stavbě občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, to vše na dobu časově neomezenou a v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 238-29/2012 ze dne 19. 10. 2012, vyhotoveném Ing. Romanem Novotným, který je přílohou tohoto rozsudku, ve prospěch žalobkyně jakožto vlastníka uvedené budovy a ve prospěch každého dalšího vlastníka této budovy, a to vše za přiměřenou náhradu určenou soudem, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným v soudem stanovené lhůtě;
4) aby se žalovaní zdrželi rušení práva žalobkyně na vstup na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY za účelem provedení opravy žumpy umístěné v pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – tj. vjezdu fekálního vozu na pozemek parc. č. XY, vyčerpání žumpy, provedení výkopu u stěny žumpy a zaslepení odtoku splaškových vod, na dobu tří dnů s tím, že termín provedení opravy žalobkyně žalovaným písemně oznámí do šesti měsíců od právní moci rozsudku v předstihu minimálně 14 dní před dnem zahájení oprav.
Výrokem II. přikázal budovu č. p. XY v části obce XY, obci XY, stavbu občanské vybavenosti, postavenou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsanou dosud v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, Katastrálním pracovištěm XY na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY, včetně všech součástí a příslušenství, tj. venkovních úprav – přípojek inženýrských sítí a žumpy, do společného jmění žalovaných a výrokem III. zavázal žalované povinností zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 800 000 Kč z titulu náhrady za přikázání nemovitosti, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 74 836 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných a výrokem V. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu prostřednictvím Okresního soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení částku 3 150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 354/2017-321, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., bodě 1) tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY evidovaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, Katastrálním pracovištěm XY na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu ve výši 88 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Zrušil výroky I. v bodě 2), 3) a 4), IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení, a dále zrušil výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání podle nich vyplývá z §237 o. s. ř., „neboť se jedná o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně aplikoval výlučně zák. č. 141/1950, střední občanský zákoník, aniž by zohlednil §3030 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nepřihlédl k základním zásadám soukromého práva uvedeným v části první hlavy I o. z.
Podle vyjádření žalobkyně dovolatelé řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolatelé především napadají rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i v části, kterou odvolací soud zrušil výrok I. v bodě 2), 3) a 4) a výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení. Podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. však dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2960/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatelů s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Mělo-li být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaní, v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelé neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují za splněný. Polemizují pouze se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že přípustnost dovolání nemůže založit dovolateli předestřená námitka spojená s požadavkem aplikace zásad a hodnot vyjádřených v hlavě I o. z. i na vztahy vzniklé před účinností tohoto zákona, jak vyplývá z ustanovení §3030 o. z. K otázce použití zákona č. 89/2012 Sb. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jím tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu