ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.103.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 103/2019-392
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované E. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 286/55, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 129/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 71 Co 11/2018-354, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 71 Co 11/2018-354, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2017, č. j. 13 C 129/2015-273, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018, č. j. 13 C 129/2015-327, a usnesení ze dne 18. 5. 2018, č. j. 13 C 129/2015-329, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a žalovaná byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí každý ve výši id. 1/2 , a to pozemku par. č1, pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území a obci XY, zapsané na listu vlastnictví XY, Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY.
Původní žalobce – právní předchůdce nynějšího žalobce AGOSTO FIN s.r.o. se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak, aby nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví. Spoluvlastnický podíl nabyl dne 22. 1. 2015 v dražbě majetku bývalého manžela žalované za částku 625 000,- Kč; poté, v průběhu řízení, dne 28. 3. 2017 prodal podíl na nemovitostech současnému žalobci R. H.; také on žádal, aby mu byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Žalovaná tvrdila, že původní žalobce koupil spoluvlastnický podíl na nemovitostech za účelem spekulace. Navrhla, aby nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví; dům vystavěla společně s bývalým manželem v roce 1987 a chtěla by se společně se synem D. K. vrátit do XY, a bydlet v tomto domě.
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 13 C 129/2015-273, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018, č. j. 13 C 129/2015-327, a usnesení ze dne 18. 5. 2018, č. j. 13 C 129/2015-329, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (výrok I.), přikázal je do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 1 150 000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně převod nemovitostí z původního žalobce na současného během tohoto řízení charakterizoval jako účelový a spekulativní. Vlastnicí nemovitostí by s ohledem na „historické souvislosti“ měla být žalovaná, která má zásluhy o pořízení společných nemovitostí. Právní předchůdce žalobce koupil spoluvlastnický podíl pouze ke komerčním účelům, nemá (resp. neměl) skutečný zájem nemovitosti užívat. Žalovaná prokázala, že je schopna si u banky obstarat finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. Soud prvního stupně stanovil cenu nemovitostí pro vypořádání účastníků částkou 2 500 000,- Kč; žalobci tak náleží vypořádací podíl ve výši 1 150 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 7. 9. 2018, č. j. 71 Co 11/2018-354, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma lhůty k plnění stanovené ve výroku III., kterou prodloužil na 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vypořádal spoluvlastnictví správně; oba účastníci prokázali solventnost a ochotu vyplatit vypořádací podíl. Ve prospěch žalované svědčí, že užívala nemovitosti a pečovala o ně do doby, než se podílovým spoluvlastníkem stal žalobce, resp. jeho právní předchůdce. Je vlastnicí nemovitostí od 80. let minulého století (nejdříve v režimu společného jmění manželů, poté v režimu spoluvlastnictví), přičemž právní předchůdce žalobce získal nemovitosti v dražbě v roce 2015; ve prospěch žalované tak svědčí i její osobní vazba k nemovitostem. Zájem nemovitosti užívat prokázala i tím, že se do nemovitostí po 10 letech od rozvodu vrátila, užívala je a investovala do nich až do doby vyhrocení vztahů s původním žalobcem v roce 2015, neboť ten je začal užívat nevhodným způsobem, a to bez jakékoliv vzájemné dohody. Nemovitosti nikdy fakticky neopustila, pravidelně se do nich vracela a kontrolovala jejich stav. Využití nemovitostí žalobcem (tvrzené vyřešení bytové potřeby) zůstalo v rovině tvrzení. Jako účelový vyhodnotil odvolací soud i vstup žalobce do spoluvlastnického vztahu v době neskončeného soudního řízení, kdy nebylo jisté, kdo bude výlučným vlastníkem; to vše v době, kdy byl znaleckým posudkem dům hodnocen jako nezpůsobilý k užívání. Nelze žalované klást k tíži, že se nezúčastnila dražby, ve které se dražil podíl jejího bývalého manžela, neboť neměla potřebné peníze; z toho též nelze dovozovat ani její vůli zbavit se svého spoluvlastnického podílu. Přání sousedů, koho chtějí mít za souseda (spíše žalobce s tím, že žalovaná údajně narušuje sousedské vztahy), není relevantní; k řešení sousedských sporů slouží jiné právní nástroje. Odvolací soud prodloužil lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu na 6 měsíců tak, aby žalobkyně mohla získat úvěr a aby proběhlo řízení o vkladu do katastru nemovitostí. Výrok o nákladech opřel odvolací soud o §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k plnému procesnímu úspěchu žalované.
Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, a to usnesením ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001. Žalovaná neměla zájem nemovitosti užívat, zanedbávala je a znehodnocovala, což odvolací soud ignoroval. Soud nevzal v úvahu též nevěrohodnost svědeckých výpovědí žalované a jejího syna, neboť z listinných důkazů vyplývá, že jsou konfliktními osobami v sousedských vztazích.
V řízení nebyla jednoznačně prokázána schopnost žalované zaplatit vypořádací podíl (což dokazuje i žádost žalované o osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení advokáta); pouhý příslib hypotéky staršího data (15. 2. 2017) je nedostatečný a postup soudu považuje dovolatel za vadný; stejně tak nebyly vzaty v potaz ani poměry žalované. Odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002).
Dovolatel nesouhlasí s šestiměsíční lhůtou, kterou soud žalované poskytl k plnění z důvodu doby potřebné k provedení řízení o vkladu zástavního práva a vyřizování hypotečních úvěrů bankami. Touto lhůtou je ohroženo případné vymáhání jeho pohledávky vůči žalované, protože nemovitosti jsou jejím jediným hodnotným majetkem a během této lhůty mohou být poškozeny či zničeny, případně se žalovaná může dostat do platební neschopnosti. Odvolací soud tak založil nespravedlivé postavení dovolatele vůči žalované, kterou bezdůvodně zvýhodnil. Rozhodl tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, a rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k tomu, že dovolatel koupil spoluvlastnický podíl za 1 300 000,- Kč a že tuto částku nabízel žalované, pokud by nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví. Odvolací soud ignoroval, že od doby konání dražby (leden 2015) do doby uzavření kupní smlouvy s původním žalobcem (březen 2017) vzrostly ceny nemovitostí, načež postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3690/2009 a rozsudkem ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2636/2007.
Dále namítá, že odvolací soud nesplnil povinnost danou §118a odst. 3 o. s. ř., neboť tvrzené účelné využití nemovitostí dovolatelem považoval za neprokázané a dovolatele nevyzval a nepoučil k plnění důkazní povinnosti; nesplněním poučovací povinnosti zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel též vytýká nepředvídatelnost rozhodnutí a nestejný přístup k téže věci v různých řízeních vedených u téhož soudu (stejného senátu) – nedošlo tak například k vypracování nového znaleckého posudku, i navzdory tomu, že posudek byl starý dva roky a tři měsíce. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle které je soud povinen při stanovení výše náhrady za vypořádací podíl vycházet z obvyklé ceny nemovitosti ke dni vyhlášení rozhodnutí. Odvolací soud tak opět zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dovolatel výši vypořádacího podílu zpochybňoval i v samotném odvolání.
Má za to, že přístup soudů, zohledňujících při úvaze, komu věc přikázat, „historické a rodinné“ osobní vazby k vypořádávané věci a opomíjející fakt, že spoluvlastník se nezúčastnil exekuční dražby spoluvlastnického podílu, může mít vážné dopady do oblasti vymáhání pohledávek, neboť taková rozhodovací praxe nejen poškodí oprávněné a věřitele, ale bude mít vliv i na systém hypotečních úvěrů. Ačkoliv tato praxe vychází z judikatury dovolacího soudu, měla by být dovolacím soudem změněna, i s ohledem na to, že odvolací soud nepřikládá těmto souvislostem relevanci. Dovolatel poukazuje i na to, že žalovaná mohla sama aktivním přístupem získat celé nemovitosti do svého vlastnictví. Za nesprávný považuje i výrok o náhradě nákladů řízení, a to z důvodů, že soud vyhověl žalobnímu návrhu na zrušení spoluvlastnictví, stanovená výše vypořádacího podílu je vyšší, než jakou žalovaná navrhovala, žalovaná zmařila jednání konané dne 30. 5. 2017 a též z důvodu samotného chování žalované vůči nemovitostem (znehodnocení nemovitostí, znemožňování přístupu do nich apod.); dovolatel považuje přiznané právo na náhradu nákladů za nemravné a v rozporu s principem spravedlnosti. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že dovolání není přípustné, poněvadž nejsou naplněny podmínky v §237 o. s. ř. Zcela se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť sám dovolatel konstatuje, že způsob rozhodování nalézacích soudů vychází z judikatury dovolacího soudu. Argumentace usnesením sp. zn. 22 Cdo 1283/2001 je zcela nepřiléhavá, protože se týká vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k podnikání, a dodává, že z provedených důkazů nevyplývá, že by nebyla schopna či ochotna se o nemovitosti starat a že je neužívala řádně; naopak do nemovitostí investovala. Žalovaná byla donucena odejít v důsledku nevhodného jednání právního předchůdce žalobce, který měl v úmyslu ji přinutit k prodeji spoluvlastnického podílu; nelze jí tak vyčítat, že dočasně opustila nemovitosti a ukončila smlouvu s dodavatelem elektrické energie (sám dovolatel užíval nemovitosti a měl možnost takovou uzavřít; pokud tak neučinil, je odpovědný za poškození nemovitostí). Ohledně uhrazení vypořádacího podílu odkazuje na příslib hypotéky od banky, přičemž je v rozporu se zásadou ekonomie řízení, aby takový důkaz předkládala opakovaně, i s ohledem na to, že dovolatel netvrdil ani neprokázal skutečnosti osvědčující změnu jejích poměrů. Žalovaná uvádí, že se dovolatel snaží oddálit, resp. zmařit zápis vlastnického práva – to dokazují návrhy na vklad vlastnického práva pro původního žalobce, díky kterým bylo přerušeno řízení o návrhu na zápis vlastnického práva pro žalovanou. K datu podání vyjádření již uplynuly tři měsíce od právní moci napadeného rozsudku a zápisu doposud nebylo dosaženo; stanovená šestiměsíční lhůta tak není nepřiměřená. Jednání žalobce žalovaná označuje za nemravné a jeho dovolávání se spravedlivého uspořádání poměrů se jí jeví jako „naprostý výsměch žalované a soudům“. K žádosti o vypracování nového znaleckého posudku žalovaná argumentuje, že ani jedna ze stran v odvolacím řízení nezpochybňovala výši vypořádacího podílu určenou soudem prvního stupně. Námitku dovolatele o absenci poučení shledává nedůvodnou, neboť dovolatel byl zastoupen advokátem a zároveň tvrzení ohledně střídavé péče o děti, se kterými chce nemovitost užívat, ani nebylo možné prokázat; i kdyby tato tvrzení prokázal, ničeho by to na závěrech soudů nezměnilo. Argumentace dovolatele ohledně ustálené judikatury dovolacího soudu nepreferující komerční zájmy osoby je naprosto nepřiléhavá a zcela zjevně nemravná; nelze dávat žalované k tíži, že za svého bývalého manžela neuhradila jeho dluh nebo že se nezúčastnila dražby. Námitka žalobce proti nákladům řízení je nepřípustná podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.). V dané věci se odvolací soud při řešení některých právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí citovaných níže.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle §1147 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
K otázce, kdo z účastníků dosud dům obýval, kdo ho udržoval, opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho řádnou údržbu.
Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých soudy vyšly; v zásadě tak uplatňuje dříve přípustný dovolací důvod, že napadené rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Platná právní úprava však tento dovolací důvod nezná, proto k těmto námitkám dovolací soud nemohl přihlédnout.
K schopnosti žalované vyplatit spoluvlastnický podíl:
Námitky žalobce jsou v této části důvodné, dovolání je přípustné pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu a je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že pojem „nechce-li“ obsažený v druhé větě 1147 o. z., „je nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovodil, že „solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně“.
Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud zdůraznil, že v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada, přičemž naplnění kritéria solventnosti nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních; opačný postup může znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.
V neposlední řadě Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že podle §160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tří dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě.
V posuzovaném případě soud prvního stupně vzal z „Nabídky Hypotéky České spořitelny“ ze dne 15. 2. 2017 za prokázané, že žalovaná bude schopna vyplatit žalobci vypořádací podíl. Uvedená „nabídka“ však nejen že nebyla časově vymezena a není tak zřejmé, zda platila i ke dni rozhodování soudu, ale zejména se v ní uvádí, že je nezávazná, informativní. Za této situace je závěr o tom, že žalovaná je schopná žalobci podíl vyplatit, přinejmenším předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel též namítá, že šestiměsíční pariční lhůta, poskytnutá žalované, je nepřiměřeně dlouhá. K tomu dovolací soud uvádí, že obecně nelze stanovit nejzazší dobu, do které by bylo možno vyplacení podílu požadovat; ovšem lhůta šesti měsíců může připadat do úvahy jen zcela výjimečně, je-li nepochybné, že účastník v té době potřebné prostředky získá a současně jsou tu zvláště silné důvody pro to, aby mu byla věc přikázána. Již proto, že v dané věci první z těchto podmínek splněna nebyla, nebylo ani na místě stanovit uvedenou pariční lhůtu. Odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkou žalobce, že pro podobné případy mají banky specifický finanční produkt, a k poskytnutí hypotéčního úvěru tak postačí třicetidenní lhůta (č. l. 303); měl žalobce vyzvat, ať toto tvrzení upřesní a ev. jej ověřit dotazem u banky, pokud by ovšem žalovaná měla závaznou nabídku hypotéčního úvěru.
K ceně spoluvlastnického podílu zjištěné znalcem a nabídce žalobce na odkup podílu:
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud (kterému vytýká, že zaměnil „dražební cenu“ a „cenu obvyklou“ neboli tržní), pominul skutečnost, že žalobce nabyl podíl za částku 1 300 000 Kč, která vyjadřuje skutečnou tržní cenu, a tuto částku nabízel v řízení žalované za její podíl. Soud postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2636/2007, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3690/2009. Dovolací soud v těchto rozhodnutích uvedl, že je třeba se vypořádat se skutečností, že „účastník sporu nabízí na vyrovnání částku podstatně vyšší, než jaká podle znaleckého posudku ve věci vypracovanému odpovídá obvyklé ceně“; výrazně, podstatně vyšší nabídka může nasvědčovat tomu, že cena společné věci zjištěná znalcem je podhodnocená. Nicméně rozdíl mezi nabídnutou a zjištěnou cenou musí být podstatný, výrazný; jinak není důvod k uvedenému postupu.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 3690/2009 znalec ocenil nemovitost částkou 9 360 000 Kč, přičemž nabídka zněla na 17 000 000 Kč; ve věci 22 Cdo 2636/2007 zněly posudky na částku 2 100 000,- Kč, další na rozpětí mezi 900 000,- Kč a 1 000 000,- Kč, nabídka však vycházela z ceny nemovitosti 4 228 000,- Kč, což byla cena několikrát vyšší než cena stanovená znaleckými posudky. V nyní projednávané věci činila cena vypořádacího podílu, určená soudem, částku 1 150 000 Kč, žalobce nabídl 1 300 000 Kč; nešlo tedy ani zdaleka o takový rozdíl, jako ve výše uvedených rozhodnutích, a tím ani o odklon od judikatury dovolacího soudu.
Ke kritériím pro vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na změnu judikatury dovolacího soudu .
Dovolatel vytýká, že odvolací soud vzal do úvahy „historické a rodinné“ osobní vazby k vypořádávané věci, a opomenul fakt, že spoluvlastnice se nezúčastnila exekuční dražby spoluvlastnického podílu; tvrdí, že taková praxe může mít vážné dopady do oblasti vymáhání pohledávek, neboť taková rozhodovací praxe nejen poškodí oprávněné a věřitele, ale bude mít vliv i na systém hypotečních úvěrů. Tvrdí, že tato praxe vychází z judikatury dovolacího soudu, kterou však nekonkretizuje, a žádá, aby byla změněna. K tomu se uvádí:
Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít v úvahu hlediska uvedená v §1142 a násl. o. z.; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, vycházející z kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz §2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o tom, komu společnou věc přikáže, má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Ustanovení §1147 věty první o. z., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015).
V poměrech konkrétního případu může být okolností rozhodnou pro úvahu o přikázání věci některému z podílových spoluvlastníků i historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, a to zpravidla tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010).
K výše citované judikatuře se uvádí: Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. obsahuje jediné kritérium pro přikázání věci, jejíž rozdělení není dobře možné, jednomu nebo více spoluvlastníkům; věc lze přikázat jen tomu, kdo ji chce (§1147 o. z., věta druhá). Z povahy dále věci vyplývá, že je třeba přihlédnout především k schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl. Je též třeba vzít do úvahy především výši spoluvlastnického podílu; v rámci komplexního hodnocení věci lze přihlédnout i k účelnému využití věci. Je však možné vzít do úvahy i další specifické okolnosti věci. Ani jedno z výše uvedených kritérií (vyjma schopnosti vyplatit podíl) tak, byť spíše výjimečně, nemusí být v poměrech konkrétní věci samo o sobě rozhodující, a to v případě „účelného využití“ tím spíše, že jde o neurčitý pojem; např. to, že jedna strana ji chce užívat osobně a druhá pronajímat samo o sobě nevylučuje v poměrech konkrétní věci účelné využití ani na jedné straně – např. invalidní osoba či senior částky získané z pronájmu využije na lepší zdravotní péči a osobní služby. Ostatně ani koupi podílu za účelem investice nelze hodnotit jako morálně závadnou. I posouzení účelnosti využití věci tak bude vždy individuální.
Dovolací soud nevidí důvod, proč se odchýlit od dosavadní praxe, shrnuté v předchozím odstavci; připomíná, že „historická rodinná vazba“ je významná podle uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 jen tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a „ostatní kritéria“ pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně . Není vyloučeno, aby soud přihlédl i k jiným skutečnostem, které v řízení vyjdou najevo. Lze vzít v úvahu, za jakých okolností došlo k pořízení společné věci, kdo se o ně rozhodující měrou zasloužil, zajištění dalšího bydlení účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013), jakož i další skutečnostem, které v řízení vyjdou najevo. K chování účastníka v sousedských vztazích lze přihlédnout jako k jednomu z kritérií pro přikázání věci.
Judikatura Nejvyššího soudu umožňující přihlížet ke všem významným okolnostem konkrétní věci tak nevyloučila možnost přihlédnout i k okolnostem, za kterých účastníci spoluvlastnický oddíl nabyli, včetně toho, že jedna strana nabyla podíl v dražbě konané v rámci vykonávacího či exekučního řízení; posouzení, jaký význam mají v konkrétní věci tato kritéria význam, je (s výjimkou velikostí podílu a schopnosti jej vyplatit) v zásadě individuální a tento význam nelze obecně stanovit.
K námitce, že dosavadní praxe má důsledky na průběh exekucí a na celý ekonomický systém poskytování úvěrů, se především uvádí, že jde o názor dovolatele, byť jistě podepřený zkušenostmi jeho zástupce. Nicméně i v případě, že je tomu tak, je třeba vzít do úvahy, že účelem občanského soudního řízení je „spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků“ (§1 o. s. ř.), tedy nalézání práva a hledání individuální spravedlnosti mezi stranami; ochrana zájmů dalších osob či ekonomického systému se zásadně uplatňuje přes objektivní právo (zákon). Nelze popřít, že osoba, která podíl nabyla ve vykonávacím či exekučním řízení, má oprávněný zájem na získání celé věci, stejně jako nelze popřít stejný oprávněný zájem (bývalého) manžela, který se na výstavbě či pořízení nemovitosti podílel vlastní prací i prostředky, a byl postaven do složité osobní i majetkové situace jen kvůli nezodpovědnosti druhého z manželů. Nelze proto zaujmout obecné judikaturní stanovisko upřednostňující jednu či druhou stranu.
Dovolací soud tak neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od své předchozí judikatury; o uvedený důvod tak přípustnost dovolání opřít nelze.
K vadě řízení, související se zjišťováním účelného využití věci:
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že předchůdce žalobce nemá a neměl zájem nemovitosti užívat a nyní pouze místo něj účelově vystupuje současný žalobce; na žalující straně šlo o nabytí za účelem investice a jejího zhodnocení. V odvolání žalobce jen obecně uvedl, že „prokázal, že má potřebu bydlení“, jinak však s tímto závěrem nepolemizoval a netvrdil, že nemovitosti využije účelněji než žalovaná; v závěrečném návrhu (č. l. 351v.) se o tom, že by chtěl v domě bydlet, vůbec nezmínil. Odvolací soud v této souvislosti neprovedl další důkazy, avšak konstatoval, že tvrzení žalobce, že chce v domě bydlet se svými dětmi, zůstalo v rovině obecného tvrzení a je účelové. Dovolateli je třeba přisvědčit, že měl-li odvolací soud tato tvrzení za „obecná“, tedy nekonkrétní, neprokazující zamýšlený způsob využití věci, a současně hodlal při úvaze, komu nemovitosti přikázat, užít i toto kritérium, měl žalobce ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučit, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tohoto sporného tvrzení (pokud jej shledal sporným), vyzvat jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení:
Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle §237 přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu