ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5439.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5439/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce a) M. H. , b) V. H., proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 57/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2015, č. j. 21 Co 90/2014-595, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 17 C 57/2008-365, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k pozemkům parc. č. 569/9, orná půda, a parc. č. 1928/1, orná půda, oběma zapsaným pro katastrální území P. n. L. a obec H. K. na listu vlastnictví č. 10384 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové (dále „pozemek parc. č. 569/9“, „pozemek parc. č. 1928/1“ a „předmětné nemovitosti“) a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a). Výrokem II. uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalovanému do 30 dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 450 968 Kč. Výrokem III. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/2, orná půda, zapsanému pro katastrální území P. n. L. a obec H. K. na listu vlastnictví č. 113304 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek parc.č. 1928/2“) a předmětný pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) do 30 dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 1,022 232 Kč. Výroky V. až X. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 21 Co 90/2014-595, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně změnil. Výrokem I. zrušil spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k předmětným nemovitostem, pozemek parc. č. 569/9 přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a), stejně jako nově vytvořené pozemky parc. č. 1928/1 o výměře 6.238 m 2 a parc. č. 1928/5 o výměře 878 m 2 v katastrálním území P. n. L., vyznačené v geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je nedílnou součástí rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. 1928/4 o výměře 1.779 m 2 v katastrálním území P. n. L., vyznačený v geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je nedílnou součástí rozsudku. Ve prospěch pozemku parc. č. 1928/4 v katastrálním území P. n. L. zřídil odvolací soud služebnost cesty přes pozemky parc č. 569/9 a parc. č. 1928/5 v katastrálním území P. n. L. v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je nedílnou součástí rozsudku. Žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 259 349 Kč. Dále stejným výrokem odvolací soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/2 a předmětný pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobce b). Žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 226 908 Kč. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným tak, že žalobci a) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána a výrokem ad III. ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci b) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 92.516,60 Kč. Výroky IV. až VIII. rozhodl odvolací soud o povinnosti účastníků řízení k náhradě nákladů řízení státu. Výrokem IX. nebyla žalobci a) vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení a výrokem X. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci b) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 46 439,80 Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zrušil spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k pozemkům parc. č. 569/9 a parc. č. 1928/1 a spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/2. Pozemek parc. č. 569/9, stejně jako soud prvního stupně, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a), neboť dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 569/9 není reálně dělitelný a žalobce a) prokázal, že na pozemku, který je Územním plánem města Hradec Králové určen k zastavění, hodlá realizovat svůj záměr výstavby rodinného domu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud přikázal pozemek parc. č. 1928/2 do výlučného vlastnictví žalobce b). Rovněž ve vztahu k tomuto pozemku odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemek je územním plánem určen k zastavění, které hodlá žalobce b) realizovat buď v součinnosti s žalobcem a) výstavbou dvojdomku, anebo přenecháním pozemku žalobci a) k výstavbě rodinného domu. Dále odvolací soud přihlédl, stejně jako u pozemku parc. č. 569/9, k výši spoluvlastnických podílů a za přednostní označil účelové využití pozemku pro výstavbu před jeho dřívějším využitím coby prodejního místa zemědělských výpěstků žalovaným.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dále pozemek parc. č. 1928/1 rozdělil podle výše spoluvlastnických podílů mezi žalobce a) a žalovaného. Ve prospěch nově vytvořeného pozemku parc. č. 1928/4, jenž byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, zřídil služebnost cesty zatěžující nově vytvořený pozemek parc.č. 1928/5, jenž byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce a), a dále pozemek parc. č. 569/9. Odvolací soud na základě doplněného dokazování ohledáním na místě samém, posudkem znalce z oboru geodézie a kartografie Ing. Zbyňka Pilaře a posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Jiřího Melicha, dospěl s odkazem na §1144 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) k závěru, že pozemek parc. č. 1928/1 je dobře reálně dělitelný v jedné z variant navržených znalcem Ing. Pilařem, dále bude zachováno efektivní využití pozemku, respektována výše spoluvlastnických podílů, zájem žalovaného na pozemku i nadále zemědělsky hospodařit, jakož i ohled na menší zatížení pozemků ve vlastnictví žalobce a) zřízenou služebností cesty.
Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným odůvodnil odvolací soud §150 o. s. ř. Připustil sice, že žalobce a) měl poměrný úspěch ve věci, který by zakládal důvod pro aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. a přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení, nicméně pro užití moderačního oprávnění soudu hovoří jako důvody zvláštního zřetele hodné okolnosti případu. Tyto okolnosti jsou dle odvolacího soudu dány tím, že žalobce a) účelovým rozdělením pozemku parc. č. 1928 a darováním 4/5 podílu na nově vytvořeném pozemku parc. č. 1928/2 žalobci b) znemožnil reálné rozdělení pozemku parc. č. 1928 v původní výměře, čímž nastala nutnost řešení přístupu k zadní části pozemku formou věcného břemene.
Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným odůvodnil odvolací soud §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. Odvolací soud vysvětlil, že žalobce b) nemohl ovlivnit rozhodnutí žalobce a) účelově rozdělit pozemek parc. č. 1928, neboť nebyl jeho spoluvlastníkem, a nelze mu klást k tíži, že přijal dar od žalobce a), svého bratra.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Dovolání označil za přípustné dle §237 o. s. ř., přičemž uvádí, že důvodem dovolání je částečně právní otázka dosud dovolacím soudem neřešená. Tuto neřešenou otázku shledává v tom, že odvolací soud dospěl po provedeném rozsáhlém dokazování k odlišným závěrům, než soud prvního stupně. Odvolací soud podle názoru žalovaného pochybil v tom, že při odlišném náhledu na věc rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc soudu prvního stupně nevrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu tak má charakter rozhodnutí soudu prvního stupně s tím rozdílem, že žalovaný již nemá možnost se proti rozhodnutí odvolacího soudu bránit řádným opravným prostředkem. Částečně je podle úsudku žalovaného dán důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při volbě způsobu vypořádání spoluvlastnictví a při rozhodování o nákladech řízení. Rozdělení pozemku parc. č. 1928/1 se zřízením služebnosti cesty přes nově vytvořený pozemek parc. č. 1928/5, jenž byl přikázán do vlastnictví žalobce a), z nějž byl měl žalovaný přístup na nově vytvořený pozemek parc. č. 1928/4, označil žalovaný za zjevně nepřiměřený způsob vypořádání, když současně namítal, že nově vytvořený pozemek se nachází až za pozemkem přikázaným do vlastnictví žalobce a) a žalobce a), pokud by chtěl v budoucnu stavět, pak raději k výstavbě použije vedle pozemku parc. č. 569/9 spíše pozemek parc. č. 1928/2. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným pak odvolací soud rozhodl bez zřetele na závěr vyjádřený dovolacím soudem v předchozím rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1431/2012 o účelovosti jednání žalobců a) a b). Ani žalobci b) by tedy neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. V dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 18. 3 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel v projednávané věci předně namítá, že odvolací soud pochybil, pokud na základě provedeného (rozsáhlého) dokazování dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, a tím i k odlišnému právnímu posouzení věci. Rozhodl tak v podstatě jako soud prvoinstanční, čímž žalovanému odepřel právo bránit se řádným opravným prostředkem. Podle názoru dovolatele by bylo v procesních poměrech věci vhodnější, aby – při odlišném názoru odvolacího soudu na způsob vypořádání spoluvlastnictví – bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc soudu prvního stupně se závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již jen pro to, že dovolatel jejím prostřednictvím nevymezil žádnou otázku procesního práva, kterou by se měl dovolací soud jako dosud v jeho praxi neřešenou zabývat. Žalovaný ve skutečnosti podrobil kritice procesní postup odvolacího soudu, který – podle jeho názoru – neměl ve věci rozhodnout meritorně, ale měl vydat kasační rozhodnutí. Námitky žalovaného míří na nedodržení postupu odvolacího soudu upraveného občanským soudním řádem. Nedodržení předepsaného postupu má ten následek, že řízení je postiženo vadou. Podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za potřebné uvést, že z §213 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud je, stejně jako soud prvního stupně, instancí skutkovou, což odpovídá tomu, že odvolací řízení upravené občanským soudním řádem je založeno na apelačním systému (ve sporném řízení na systému neúplné apelace). Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66 , uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001). Obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srovnej nálezy ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Meze důkazní aktivity odvolacího soudu jsou vyjádřeny v ustanovení §213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř. Dokazování o účastníky navržené, ale dosud neprovedené důkazy, může doplnit odvolací soud sám, vyjma případů, jednalo-li by se o rozsáhlé dokazování (nikoliv ovšem z hlediska množství důkazů, ale s ohledem na charakter a rozsah dokazované skutečnosti) a ke skutečnosti, jež navrženými důkazy má být prokázána, nebylo provedeno žádné nebo jen zcela nedostatečné dokazování. V systému neúplné apelace nemůže odvolací soud doplnit dokazování o tzv. nové důkazy, tj. ty, které nebyly některým z účastníků v řízení před soudem prvního stupně konkrétně označeny tak, aby mohly být individualizovány (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014), nejde-li o případy zákonných výjimek ze systému neúplné apelace. Pokud dovolatel v projednávané věci odvolacímu soudu vyčetl, že provedl rozsáhlé dokazování, zejména znaleckým posudkem Ing. Zbyňka Pilaře, na jehož základě dospěl k závěru o reálné dělitelnosti pozemku parc. č. 1928/1, pak zcela pominul, že možnost tohoto prioritního způsobu vypořádání spoluvlastnictví byla předmětem dokazování již v řízení před soudem prvního stupně (viz posudek znalce Stanislava Spousty) a povinnost soudů zabývat se vypořádáním spoluvlastnictví k pozemkům reálným dělením byla vyjádřena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1431/2012-233. Za tohoto procesního stavu nelze postupu odvolacího soudu, který si provedeným dokazováním zjednal skutkový podklad odlišný od soudu prvního stupně, ničeho vytknout. Nelze rovněž pustit ze zřetele ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a judikaturu Ústavního soudu, podle níž není dvojinstančnost obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013; dále srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti názoru dovolatele) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
Dovolatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal jeho spoluvlastnictví s žalobcem a) k pozemku parc. č. 1928/1. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vyčítá, že tento pozemek reálně rozdělil způsobem, který je zjevně nepřiměřený. Tuto zjevnou nepřiměřenost žalovaný spatřoval v tom, že do jeho výlučného vlastnictví odvolací soud přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. 1928/4, který se nachází až za nově vytvořeným pozemkem parc. č. 1928/5, který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce a) s nutností zřídit služebnost cesty přes pozemky parc. č. 1928/5 a parc. č. 569/9. Dovolatel poukázal přitom na judikaturu dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudcích ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotně-právní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v §3028 odst. 2 o. z. Odvolací soud ve věci rozhodující po 1. 1. 2014 proto postupoval správně, pokud věc právně posoudil podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).
Podle §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 2 o. z.). Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem (§1145 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (§1147 věta první o. z.).
Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).
V rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 16/2010, str. 596, Nejvyšší soud vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.
Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060, na něž, ovšem bez bližší argumentace, poukázal dovolatel. Podle závěrů obsažených v citovaném usnesení může úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007).
Odvolací soud těmto judikatorním závěrům v projednávané věci dostál. Při úvaze o nejvhodnějším způsobu vypořádání spoluvlastnictví žalovaného a žalobce a) k pozemku parc. č. 1928/1 vycházel z relevantního skutkového podkladu, jenž v projednávané věci představoval znalecký posudek Ing. Zbyňka Pilaře, včetně geometrického plánu. Odborné závěry znaleckého posudku nemůže dovolací soud přezkoumávat, neboť ty jsou základem skutkových zjištění soudu, která s účinností od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Samotné hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1186).
Odvolací soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/1 vypořádal reálným rozdělením podle varianty B navržené znalcem, přičemž zmínil kritéria, která jej k reálnému rozdělení pozemku podle navržené varianty vedla (hospodářské využití pozemku, velikost spoluvlastnických podílů, menší zatížení právem služebnosti cesty, ohled na vlastnické poměry sousedních pozemků). Dále zřízením služebnosti cesty respektoval i závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1431/2012-233, podle něhož rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví či ve spoluvlastnictví. Jestliže odvolací soud výše uvedené okolnosti posoudil v rámci volného hodnocení důkazů a promítl je do celkové úvahy o tom, že rozdělení pozemku parc. č. 1928/1 je vzhledem ke všem okolnostem možné, jedná se o hodnotící úvahu odvolacího soudu, která v žádném směru nevykazuje zjevnou nepřiměřenost.
Poukaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, je případný pouze potud, že je v nich akcentována možnost dovolacího soudu přezkoumat závěry odvolacího soudu o tom, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je či není rozdělení věci dobře možné, pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, že přezkum v tomto smyslu je možný i ve vztahu k závěru, kterému z dosavadních spoluvlastníků budou jednotlivé části dosud společné věci přikázány, a ohledně posuzování výběru jedné z více variant dělení pozemků. Vychází-li však rozhodnutí odvolacího soudu v uvedených směrech ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a z důkazů hodnocených podle pravidel obsažených v §132 o. s. ř. (stejně jako v projednávané věci), pak zvolenému způsobu vypořádání zjevnou nepřiměřenost přisuzovat nelze. Nelze rovněž přehlédnout, že zjištění, zda v konkrétním případě lze věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, a rozhodnutí soudu nemá obecnější přesah do jiných věcí charakterizovaných jinými skutkovými okolnostmi. To ostatně souvisí s tím, že §1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
Dovolací námitka založená na tvrzení o zjevné nepřiměřenosti způsobu vypořádání spoluvlastnictví pozemku parc. č. 1928/1 zvoleného odvolacím soudem přípustnost dovolání žalovaného nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu není v řešené otázce hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Žalovaný rovněž podal dovolání proti výrokům III. a X. o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi ním a žalobcem b). Namítá, že odvolací soud měl i v tomto procesním vztahu (stejně jako ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem a) při rozhodování o nákladech řízení aplikovat §150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné přitom shledal v okolnostech případu, kdy oba žalobci účelovým chováním znemožnili reálné rozdělení pozemku parc. č. 1928 v původní výměře. Žalovaný poukázal na to, že o účelovém jednání obou žalobců se zmínil i dovolací soud v kasačním rozsudku ze dne 10. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1431/2012-233, avšak odvolací soud k tomu nijak nepřihlédl. Přípustnost dovolání ve vztahu k dotčeným nákladovým výrokům zakládá žalovaný na tvrzení, že se i při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál, neboť z dovolání není patrno, o kterou takovou právní otázku vážící se k rozhodování o nákladech řízení jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Tvrzení dovolatele, že se odvolací soud nijak nevypořádal s poznámkou dovolacího soudu o účelovosti chování obou žalobců obsaženou v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, je založeno na nesprávném pochopení textu odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (str. 6 čtvrtý odstavec rozsudku). Dovolací soud totiž na uvedeném místě pouze citoval z odůvodnění předchozího rozsudku odvolacího soudu, v jehož rámci byl uplatněn i argument o účelovém chování žalobců a) a b). Jinými slovy řečeno, nejednalo se o závěr dovolacího soudu, ale o závěr soudu odvolacího vyslovený v předchozím (zrušeném) rozhodnutí. Dovolací soud odvolacímu soudu vytýkal, že se tvrzeními žalovaného o účelovém jednání žalobců nezabýval v souvislosti s věcí samou, ale toliko při rozhodování o nákladech řízení. V pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž žalovaný podal dovolání, které dovolací soud posoudil jako nepřípustné, již na závěru o účelovém chování obou žalobců při rozhodování o nákladech řízení založeno není.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu