ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1219.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1219/2019-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Z. B. , narozeného XY, a b) J. B. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Lounech, Sladovnická 21, proti žalovaným 1) V. K. , narozenému XY, a 2) V. K. , narozenému XY, oběma bytem v XY, o odstranění neoprávněné výsadby stromů a zamezení neoprávněnému vstupu na pozemek, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 17 C 92/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2018, č. j. 22 Co 235/2018-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 17 C 92/2017-44, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni odstranit na vlastní náklady 35 kusů tújí včetně vydržovaných náletových stromů a keřů vysázených na společné hranici pozemku ve společném jmění žalobců č. XY zapsaném na LV č. XY a pozemků ve vlastnictví žalovaných č. XY a č. st. XY zapsaných na LV č. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). A zamítl žalobu, aby se žalovaní zdrželi neoprávněného vstupu na pozemek žalobců č. XY zapsaný na LV č. XY v k. ú. XY, obci XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 22 Co 235/2018-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odkazují na §1017 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož mohou požadovat odstranění stromků již při vysázení, jelikož je pravděpodobné, že stromky nezůstanou zakrslé, zvláště když se jedná o túje. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá i rozumný důvod pro odstranění stromů v blízkosti hraniční čáry mezi pozemky, a to nebezpečí vyčerpání podzemní vláhy ze sousedního pozemku a hrozba budoucího zastínění tohoto pozemku. Dále poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1733/2004, podle kterého ohroženému musí být dána možnost zakročit preventivně, přestože mu ještě žádné nebezpečí nehrozí. K argumentaci obou soudů, že nebylo prokázáno, že žalovaní vstupovali na pozemek žalobců, uvádějí, že s ohledem na provedené důkazy je míra pravděpodobnosti natolik vysoká, neboť i z fotografií je jasné, že výsadba tújí musela být provedena přes pozemek žalobců. K tomu uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1281/2002, z něhož se podává, že právo vstupu na pozemek za účelem obhospodařování sousedních pozemků či staveb nelze přiznat, jestliže by tím došlo bez náhrady k omezování vlastnictví sousedícího pozemku v rozsahu blížícím se nebo se dokonce v podstatě rovnajícím povinnostem vyplývajícím z věcného břemene. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání v dané věci není přípustné již z toho důvodu, že neobsahuje vymezení přípustnost dovolání. I kdyby snad bylo možno považovat za vymezení přípustnosti dovolání (zřejmě pro rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu) v části týkající se odstranění stromů odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1733/2004, nemůže tento odkaz přípustnost dovolání založit.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že vysázené túje představují rozhradu a lze na ně tak aplikovat výjimku zakotvenou v §1017 odst. 2 o. z. Tento určující závěr odvolacího soudu žalobci nijak nezpochybňují a neuplatňují ve vztahu k němu žádnou argumentaci, která by zpochybňovala jeho správnost. Není-li tento stěžejní závěr odvolacího soudu napaden, jeho rozhodnutí bez dalšího obstojí, a již proto dovolání nemůže být přípustné.
Pokud se odvolací soud ve svém rozhodnutí věnoval i možnému zásahu do vlastnického práva žalobců případnými imisemi, činil tak zjevně nad rámec, neboť při aplikaci této formy právní ochrany se lze domáhat toliko zdržení se zásahu, nikoliv však odstranění zdroje imisí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2019, č. 7, str. 262 a násl.). Zde ostatně schází vymezení přípustnosti dovolání zcela.
Co se pak týče závěru o tom, že žalobci neprokázali vstupování žalovaných na jejich pozemek, jedná se o závěr skutkový [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018 (dostupné na www.nsoud.cz )], pročež toto posouzení dovolacímu přezkumu nepodléhá. I zde ostatně zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání, jakož i právní otázky, kterou by snad měl dovolací soud přezkoumat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu