ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1338.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1338/2019-766
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vebrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, proti žalovaným 1) L. H. P. , narozené XY, bytem XY, 2) D. P. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Barbarou Drahokoupilovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní 274/12, o uložení povinnosti zdržet se užívání pozemku a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 17/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 C 17/2013-583, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání a poškozování pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně spočívajícím v průjezdu motorovými vozidly přes tento pozemek a udržování cesty na něm (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným uvést část jimi užívaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do původního stavu bonity tak, jak je veden v katastru nemovitostí, tj. orná půda, tedy odstranit navezený štěrk, vyrovnat pozemek a navést ornici, a to po celé délce západní strany tohoto pozemku v šířce 2,5 metru. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 25 248,40 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že žalobkyně je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 256,30 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v jejím vlastnictví je účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a proto jsou žalované oprávněny tuto část pozemku užívat k průjezdu. Má za to, že odvolací soud se při řešení právní otázky existence účelové komunikace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu, a to především od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 9 As 147/2013, a dalších rozhodnutí, na které v dovolání odkazuje. Předně napadá závěr odvolacího soudu, že I. L., která byla vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v době, kdy měla účelová komunikace vzniknout, souhlasila, byť konkludentně, s veřejným užíváním části tohoto pozemku, a tedy se vznikem účelové komunikace. Odvolací soud dovodil, že I. L. jako právní předchůdkyně žalobkyně věděla (mohla a měla vědět), že se cesta na pozemku nachází. Podle žalobkyně ovšem z provedeného dokazování plyne, že její právní předchůdkyně o veřejném užívání části pozemku nevěděla, a proto ani nemohl dát – byť konkludentní – souhlas s takovým způsobem jeho užívání. Nesouhlasí také se závěrem, že v projednávané věci je naplněn další z pojmových znaků účelové komunikace, a to nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba přes pozemek žalobkyně. Z dokazování je zřejmé, že žalované mohou k přístupu ke své nemovitosti využívat některou z alternativních cest, a proto není nezbytné z titulu ničím nenahraditelné komunikační potřeby užívat pozemek žalobkyně. Poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, v němž dovolací soud přijal závěr, že pozemek v soukromém vlastnictví se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací věnováním obecnému užívání, přičemž institutem obecného užívání se rozumí omezení vlastnického práva v zájmu uspokojení komunikační potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob. V posuzované věci bylo však mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že nikdo jiný kromě žalovaných nemá potřebu užívat pozemek žalobkyně jako komunikaci. Ze všech těchto důvodů má za to, že část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY není účelovou komunikací, a proto nejsou žalované oprávněny ji takto užívat.
Polemizuje také se závěry odvolacího soudu, že žalované nejsou povinny k náhradě škody způsobené užíváním části pozemku. Má za to, že žalované mají na škodě vzniklé od roku 2010 nesporný podíl. A ani případné oprávnění užívat pozemek žalobkyně neopravňuje žalované k jeho zatěžování pevnými imisemi a provozními hmotami vozidel.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu podle §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, 2) zákonný účel podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) ].
K námitce, že právní předchůdkyně žalobkyně jako vlastník předmětného pozemku neudělila – byť konkludentní – souhlas se zřízením účelové komunikace:
Ohledně souhlasu vlastníka ustálená rozhodovací praxe dovodila, že může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60). Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, kteří nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
V posuzované věci dospěl odvolací soud na základě provedeného dokazování k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně věděla (mohla a měla vědět), že část pozemku je užívána veřejností jako komunikace, a protože nevyslovila kvalifikovaný nesouhlas, uzavřel, že s takovým užíváním části pozemku konkludentně souhlasila. Žalobkyně namítá, že její právní předchůdkyně o veřejném užívání části pozemku jako komunikace nevěděla a ani vědět nemohla. Touto námitkou však žalobkyně nezpochybňuje relevantní právní posouzení, ale skutková zjištění o tom, zda její právní předchůdkyně o veřejném užívání části pozemku věděla, či nikoliv.
Dovolatelka tedy v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v souvislosti s provedeným dokazováním) splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Vyložil-li odvolací soud, že právní předchůdkyně žalobkyně o veřejném užívání účelové komunikace věděla, avšak nevyslovila s tím kvalifikovaný nesouhlas (přičemž dovolací soud je s ohledem na výše uvedené těmito skutkovými zjištěními vázán a není oprávněn je přezkoumávat), a tak konkludentně souhlasila s takovým způsobem užíváním části jejího pozemku, jsou jeho závěry o naplnění tohoto pojmového znaku existence účelové komunikace (souhlas vlastníka s veřejným užíváním) v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá (srov. §237 o. s. ř.).
Důvodná není také související námitka žalobkyně o nesrozumitelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně věděla (mohla a měla vědět) o veřejném užívání komunikace. Podle dovolatelky je však nezbytné pro správné právní posouzení věci, zda její právní předchůdkyně o veřejném užívání komunikace „věděla“, či o tomto způsobu užívání části pozemku jen „mohla a měla vědět.“
Odvolací soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně věděla (a mohla a měla vědět) o veřejném užívání účelové komunikace. Tuto formulaci je nutné interpretovat v kontextu všech provedených důkazů, především výslechu právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž při výpovědi před soudem uvedla, že o existenci účelové komunikace nevěděla. Odvolací soud však na základě hodnocení ostatních souvisejících důkazů toto tvrzení žalobkyně považoval za nevěrohodné a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně o existenci účelové komunikace věděla, resp. (protože sama tvrdila, že o ní nevěděla) o ní měla a mohla vědět. Z uvedeného zřetelně vyplývá závěr odvolacího soudu o relevantních skutkových zjištěních, a proto není ani tato námitka žalobkyně přiléhavá.
K existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, vyložil, že „podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).“ Dále poznamenal, že „má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.“
Obsahem dovolání je v tomto směru rovněž pouhá kritika skutkových zjištění odvolacího soudu. Jelikož ani v tomto případě dovolatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem souvisejícím s dokazováním neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nejvyšší soud poznamenává, že ze spisu zřetelně plyne, že k nemovitostem žalovaných neexistuje v současné době jiná cesta, a to ani méně komfortní, která by mohla plnit stejný účel jako cesta vedoucí přes pozemek žalobkyně. Je nutné poznamenat, že odvolací soud skutkový stav řádně zkoumal, mimo jiné přistoupil i k ohledání na místě samém.
Uzavřel-li odvolací soud, že na základě shora uvedených skutkových zjištění je v poměrech projednávané věci naplněn i další pojmový znak existence účelové komunikace, a to nutná komunikační potřeba, je jeho rozhodnutí i v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ani tuto námitkou nelze založit přípustnost dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
K námitce, že cestu vedoucí přes část pozemku žalobkyně neužívá veřejnost coby neomezený okruh osob, nýbrž výlučně žalované:
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že v řízení bylo prokázáno, že kromě žalovaných nikdo jiný nemá potřebu užívat pozemek žalobkyně užívat jako komunikace, a proto neslouží tento pozemek k uspokojení komunikační potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014).
I v této souvislosti ovšem žalobkyně napadá skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že i v současné době se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně nachází cesta užívaná nejen žalovanými, nýbrž i veřejností coby neomezeným okruhem osob (viz odst. 16 rozsudku odvolacího soudu či odst. 50 rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož ani v tomto případě žalobkyně v souvislosti s provedeným dokazováním neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolací soud těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat.
Z uvedeného plyne, že cesta na pozemku žalobkyně slouží k uspokojení komunikační potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob, a proto ani na základě této námitky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
K požadavku na náhradu škody:
Dovolatelka v této části dovolání řádně, v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, aniž by žalobkyně formulovala konkrétní právní otázku a uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu