ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.134.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 134/2019-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M.M. , narozeného XY, bytem XY a b) R. M., narozené XY, bytem tamtéž, zastoupených Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, proti žalovaným: 1) M. L., narozenému XY, bytem XY a 2) R. L., narozené XY, bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35 o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 317/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2018, č. j. 11 Co 7/2018-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců Mgr. et Mgr. Zbyňka Vašinky.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku Místku rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 12 C 317/2014-208, ve výroku I. určil, že na pozemcích p. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a p. č. XY - lesní pozemek, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro k. ú. XY, v rozsahu daném a vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným Z. M.. číslo plánu XY ze dne 7. 10. 2013, vázne služebnost stezky, honění dobytka a vozové cesty ve prospěch pozemků p. č. XY - zahrada, p. č. XY - zahrada a p. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro k. ú. XY. Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 104 913 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 11 Co 7/2018-255, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 13 558 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, a to výslovně do obou jeho výroků, ve kterém rozporují závěry odvolacího soudu a namítají nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vyčítají neprovedení důkazu znaleckým posudkem. Podle názoru žalovaných nebyl přesně lokalizován pozemek (jeho část) zatížený služebností. Odvolací soud nemohl z jím provedených důkazů objektivně zjistit skutkový stav dostatečným způsobem. Rovněž odvolacímu soudu vytýkají nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí a tvrdí, že tím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že žalovaní v rozporu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) nepředkládají ve svém dovolání splnění žádných podmínek pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Navrhují, aby bylo dovolání coby nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jim byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaní v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelé totiž neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují ve vztahu k takové otázce za splněný. Polemizují pouze s postupem odvolacího soudu a s jeho (podle názoru dovolatelů) nedostatečným skutkovým zjištěním, aniž by řádně zformulovali (v souvislosti s provedeným dokazováním) ve smyslu §237 o. s. ř. otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud odmítl (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a procesním postupem odvolacího soudu souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výhrada k neprovedení důkazu znaleckým posudkem, neboť soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede, neboť provedení důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5978, usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Odvolací soud v tomto směru své úvahy dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil.
Rovněž vytýkají-li dovolatelé nalézacím soudům nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládali jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, namítají toliko (údajné) vady řízení; tyto námitky nenaplňují způsobilý dovolací důvod a k jejich posouzení dovolání není přípustné (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že se nalézací soudy námitkami žalovaných ohledně vedení služebnosti přes jejich pozemky řádně zabývaly a učinily shodný skutkový závěr, že služebnost stezky, honění dobytka a vozové cesty po stávající cestě na pozemku parc. č. XY v XY podél potoka směrem tam a zpět pro prodaný grunt č. XY v XY, platně vznikla trhovou smlouvou ze dne 16. 7. 1913, nebyla nikdy zrušena, nezanikla podle obecného občanského zákoníku ani později, a že pozemky žalovaných zatížené věcným břemenem byly dostatečně lokalizovány, neboť ze srovnávacího sestavení parcel PU-248/2017-802 ze dne 30. 1. 2017 vyplynulo, že služebný pozemek parc. č. XY je v současné době pozemkem žalovaných parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY.
Pokud dovolatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom přesvědčivým způsobem, s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, vysvětlil, z jakého důvodu se v poměrech projednávané věci přiklonil k závěru o existenci práva nezbytné cesty.
Jelikož dovolání žalovaných směřuje výslovně proti oběma výrokům, tedy i proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné, a proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu