ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1483.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1483/2019-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ALUTEX, spol. s r. o. , se sídlem v Jablonci nad Nisou – Rýnovice, Janovská 4475/7a, IČO 25041231, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalované Kromexim a. s. Kroměříž , se sídlem v Kroměříži, Hulínská 3445/5, IČO 49969331, zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o zápůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 89/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 28 Co 43/2017-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Radka Vondráčka.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 19 C 89/2016-114, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se zásahů do vlastnických práv žalobkyně k pozemku st. parc. č. XY, v obci a k. ú. XY (společně s na něm postaveným průmyslovým objektem), a to tak, že je povinna se zdržet zásahů do vodovodního, elektrorozvodného a plynovodního zařízení a odpojování podružného vodoměru, elektroměru a plynoměru odečítající spotřebu vody, elektřiny a plynu žalované na pozemek st. parc. č. XY, který je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 28 Co 43/2017-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), ve výroku II. jej změnil co do výše nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení hmotných a procesních otázek spojených s projednávanou věcí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podotýká, že se v projednávané věci domáhá negatorní žalobou ochrany svých vlastnických práv k nemovitostem. Tvrdí, že nemovitosti byly odjakživa napojeny na cesty a odběrná zařízení a že energetické sítě jsou v přídatném spoluvlastnictví. Namítá, že žalovaná jednala šikanozním způsobem, když žalobkyni neprodloužila smlouvu a neumožnila jí zřídit odběrná zařízení. Dohodu o poskytování služeb považuje za dohodu o správě společného majetku (nyní přídatného spoluvlastnictví). Žalovaná podle dovolatelky neprávem se zlým úmyslem a za současného zneužití práva zasahuje do jejího práva na užívání nemovitostí, nedovoleným způsobem ji ruší v provozování jejího podnikání. Odvolacímu soudu vytýká, že učiněným právním závěrem porušil procesní předpis o vázanosti žalobním návrhem a zasáhl do dovolatelčina práva na spravedlivý proces. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná do vlastnického práva žalobkyně nezasahuje, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nemá oporu ve spise. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4216/2014. Uvádí, že i přes její námitky se odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu sp. zn. 33 Cdo 1808/2015, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, a sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2124/14-1, nezabýval chováním žalované při ukončení smluvního vztahu. Odvolací soud pak nepřisvědčil jejímu názoru, že vyhovění žalobě nemusí znamenat jakési faktické obnovení smlouvy a že je věcí žalované, jakým způsobem by situaci řešila. Odmítnutí žaloby s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 532/2016 označuje za nepatřičné, neboť v citovaných rozhodnutích šlo o střet soukromého a veřejného práva. Poukazuje na to, že je v projednávané věci omezena na svých vlastnických právech bez jakéhokoliv časového horizontu, neboť žalovaná odmítá její návrhy na řešení vzniklé situace. Z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 740/99 podle dovolatelky vyplývá, že i výkon práva neprodloužit smlouvu může být okolností v rozporu s dobrými mravy a soud vždy musí zkoumat veškeré okolnosti včetně smluvních vztahů. Tvrzení odvolacího soudu, že ani existence přídatného spoluvlastnictví nemůže být řešena v rámci zápůrčí žaloby, není nijak blíže odůvodněno a je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2162/99 a sp. zn. Cpj 59/71. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání.
Žalovaná se naopak s rozhodnutím obou soudů ztotožňuje, považuje je za věcně správná a plně respektující judikaturu. Žalobkyně podle ní zatěžuje soud neprokazatelnými, účelově podanými až nepravdivými tvrzeními, čímž se snaží zneprůhlednit řízení a přesvědčit soud, že právě jednání žalované bylo neakceptovatelné. Za nepravdivé považuje tvrzení, že by jakékoliv energetické sítě byly kdykoliv v jakékoliv formě spoluvlastnictví. Žalovaná nikterak pokojný stav neruší. Lživým je i tvrzení, že neprodloužila smlouvu z důvodu šikany a nátlaku na žalobkyni. Dovolání označuje za nekonzistentní a představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je pak nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby z hlediska obecných mravnostních a etických korektivů [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně se domáhá ochrany svého vlastnického práva (užívat nemovitosti v souladu s jejich stavebním určením k podnikání), k jehož omezení mělo dojít tím, že ji žalovaná odpojila ke dni 1. 1. 2016 od dodávek energií a vody uzavřením přípojnice elektřiny, plynu a vody, odmítala smírné návrhy na vyřešení věci, bránila vybudování odstavné plochy a činila nátlak na ostatní vlastníky nemovitostí. Namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu a závěr o tom, že žalovaná do vlastnického práva žalobkyně nezasahuje, je podle dovolatelky v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nemá oporu ve spise.
Tato námitka nicméně přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §1042 o. z. se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Podle §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná i v poměrech právní úpravy v o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Podle ustálené judikatury dovolací soudu platí, že se lze negatorní žalobou domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívající v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny.
Nejvyšší soud dále ve své judikatuře dospěl k závěru, že se vlastník žalobou podle §1042 o. z. nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným, právem obligačním anebo může vyplývat ze zákona. Ochrana vlastníku náleží jen tehdy, pokud je zásah do jeho vlastnického práva protiprávní [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Z komentářové literatury se podává, že se žalovaný proti negatorní žalobě může bránit námitkou, že žalobce nemá právo k věci, do které žalovaný zasahuje. Žalovaný též může popírat neoprávněný zásah. Konečně může namítat, že do vlastnického práva zasahuje na základě věcného nebo obligačního práva k věci anebo na základě zákona nebo na základě úředního rozhodnutí [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1. Shodné například i Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 629].
V projednávaném případě odvolací soud učinil závěr, že žalovaná svým jednáním nezasahuje do dodávek vody, elektrické energie a plynu k nemovitostem ve smyslu §1042 o. z., neboť tyto dodávky neruší ze strany dovolatelů. Ukončila pouze svůj smluvní vztah o dodávce energií v souladu se smlouvou o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Jak vyplývá ze spisu, daná smlouva byla uzavřena mezi žalovanou – poskytovatelkou a žalobkyní – uživatelkou za účelem úpravy užívání komunikací, vodovodního řádu, kanalizace, rozvodu plynu, elektrické energie a vstupu do areálu. Smluvní strany si v předmětné smlouvě mimo jiné ujednaly, že jestliže kterákoliv ze stran neoznámí písemně nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce, prodlužuje se smlouva automaticky o dalších 12 měsíců. Žalovaná dne 29. 10. 2015 žalobkyně písemně sdělila, že nemá zájem na dalším trvání spolupráce a poskytování služeb v souladu se smlouvou ke dni 31. 12. 2015 ukončí.
Jak již bylo uvedeno výše, negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do jeho vlastnického práva. Zároveň však platí, že ochrana vlastníku náleží jen tehdy, pokud je zásah do jeho vlastnického práva protiprávní. K takovému protiprávnímu zásahu do vlastnického práva žalobkyně k pozemku st. parc. č. XY nicméně v daném případě nedošlo. Byť dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že neprodloužení dané smlouvy může v konečném důsledku ztěžovat žalobkyni její podnikání, nelze jednání žalované v kontextu shora uvedeného hodnotit jako protiprávní zásah, který je předpokladem pro úspěšné uplatnění negatorní žaloby. Nejedná se totiž o zásah, jenž by se bezprostředně dotýkal samotného pozemku ve vlastnictví žalobkyně.
Ze samotné žaloby a žalobních tvrzení je ostatně dovolacímu soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobkyně tvrzený protiprávní zásah do vlastnického práva spatřuje v neprodloužení smlouvy o zabezpečení služeb; toto neprodloužení ze strany žalované považuje za „zlý úmysl“ a zneužití práva. Neprodloužení smlouvy o zabezpečení služeb, které je v souladu se smluvními ujednáními stran, nepředstavuje v dané věci žádný protiprávní zásah k pozemku, proti kterému by bylo možné se bránit negatorní žalobou ve smyslu §1042 o. z. Žalobkyně se fakticky totiž domáhá řešení ukončeného obligačního právního poměru, který se promítá do možnosti výkonu jejího vlastnického práva k pozemku. Nejde však o přímý zásah do vlastnického práva k pozemku žalobkyně.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že dovolatelka v této souvislosti namítá, že se odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu nezabýval chováním žalované při ukončení smluvního vztahu. Podle dovolatelky jde o chování, jímž neprávem se zlým úmyslem a výkonem práva, kterým je zneužitím práva, zasahuje žalovaná do jeho práva na užívání nemovitostí. Jde o jednání šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Konstatuje, že i výkon práva neprodloužit smlouvu může být podle okolností v rozporu s dobrými mravy, a že soud musí zkoumat veškeré okolnosti včetně smluvních vztahů.
Podle §2 odst. 3 o. z. platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Podle §6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a podle §6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Z §8 o. z. vyplývá, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117 . 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“
Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V dané věci se o takový případ nicméně nejedná. Soudy obou stupňů se dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o. z., resp. zneužitím práva ve smyslu §8 o. z., řádně zabývaly a dospěly k závěru o neexistenci skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto ustanovení (soud prvního stupně tak učinil v rámci odůvodnění na straně 4 a 5, odvolací soud pak na straně 7). S těmito závěry se dovolací soud bezezbytku ztotožňuje.
Podle přesvědčení dovolacího soudu ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá nic, z čeho by bylo možno usuzovat na závěr o zneužití práva ze strany žalované. Dovolací soud nemohl přehlédnout, že žalovaná poskytovala žalobkyni jí vyžadované služby již od roku 2003 na základě postupně uzavíraných smluv, resp. opakovaně obnovovaných smluv, až do konce roku 2015. Jestliže se pak následně žalovaná rozhodla smluvní vztah nadále neprodloužit v souladu se smluvními podmínkami, není tato okolnost bez dalšího zneužitím práva, formou „zlého úmyslu“ a ani šikanózním jednáním a to tím spíše, že smluvní ujednání účastnic umožňovala ukončení smlouvy také její výpovědí bez uvedení důvodu.
Poslední část námitek dovolatelky směřuje proti vlastnickému režimu energetických sítí. Žalobkyně namítá, že předmětné energetické sítě náleží do přídatného spoluvlastnictví. Ani tyto námitky nicméně přípustnost dovolání nezakládají. V této souvislosti dovolatelka namítá, že „tvrzení (odvolacího) soudu, že ani existence přídatného spoluvlastnictví nemůže být řešena v rámci zápůrčí žaloby, není nijak blíže odůvodněno a s ohledem na zakotvení přídatného spoluvlastnictví do občanského zákoníku, jde o otázku dovolacím soudem neřešenou“.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Žaloba je založena na základním tvrzení, že do jejího vlastnického práva k pozemku je ze strany žalované protiprávně zasaženo tím, že šikanózně a ve zlém úmyslu došlo k ukončení smluvního ujednání o dodávce služeb. Žaloba neobsahuje žádná tvrzení, z nichž by se jakkoliv podávala možná existence nějaké formy přídatného spoluvlastnictví. Takto vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi byl soud prvního stupně vázán.
Sama žalobkyně v rámci podaného dovolání a rekapitulace procesního vývoje v rámci odvolání uvádí, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla toliko, že „vlastnictví sítí není zcela zřejmé, nejspíše se jedná o přídatné spoluvlastnictví přináležející vlastníkům jednotlivých pozemků“ a „inženýrské sítě se nacházejí v jejím spoluvlastnictví“. I kdyby tato poznámka věcně směřovala skutečně k institutu přídatného spoluvlastnictví, mělo-li by se jednat o změnu dosavadního odůvodnění žaloby, muselo by nutně jít o změnu žaloby spočívající ve vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §95 o. s. ř., kterou však žalobkyně nenavrhla. Ve svém důsledku je však tato skutečnost nerozhodná.
Ve smyslu §1223 odst. 1 o. z. musí věc, která má být předmětem přídatného spoluvlastnictví, vlastnicky náležet společně několika vlastníkům samostatných věcí určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem vymezený celek, a sloužit společnému účelu tak, že bez ní není užívání samostatných věcí dobře možné.
Aniž by byl dovolací soud nucen posuzovat, zda v daném případě „inženýrské sítě“ vůbec mohou být předmětem přídatného spoluvlastnictví či nikoliv, dovolatelka v průběhu celého řízení neuvedla žádná tvrzení a neuvádí je ostatně vůbec ani v samotném dovolání, na základě kterých by jí mělo vlastnické právo k předmětu „přídatného spoluvlastnictví“ svědčit. Otázka přídatného spoluvlastnictví je tak v dané věci pro rozhodnutí dovolacího soudu nevýznamná.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu