ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.532.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 532/2016-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. F. , R., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované České republice – Ředitelství silnic a dálnic , IČO: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o zaplacení částky 1.883.628 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 398/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Co 338/2014-345, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 29. října 2015, č. j. 13 Co 338/2014-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 43 C 398/2008-271 – poté, kdy zastavil řízení co do částky 1.026.576,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) – uložil žalované zaplatit žalobci částku 857.052,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II), ve zbylé části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky IV – VI).
K odvolání obou účastníků (v případě žalobce toliko do nákladových výroků) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Co 338/2014-345, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2015, č. j. 13 Co 338/2014-365, rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním dotčeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 529.749,- Kč se specifikovanými úroky (výrok I) a znovu rozhodl o náhradě nákladů u soudu prvního stupně, včetně nákladů vzniklých státu, a o nákladech odvolacího řízení (výroky II – IV, ve znění opravného usnesení).
Soudy nižších stupňů bylo takto rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užívání identifikovaných pozemků v žalobcově vlastnictví, jež jsou zastavěny pozemní komunikací ve vlastnictví státu (správě žalované) – silnicí první třídy a částí odpočívky (jde-li o pozemek parc. č. v k.ú. N.) coby její součásti. K zastavění pozemků nesvědčí státu právní titul a pozemky ve vlastnictví žalobce jsou takto užívány bez právního důvodu, čímž vzniká žalované (vykonávající vlastnická práva státu) bezdůvodné obohacení na úkor žalobce jako vlastníka, které je žalovaná povinna žalobci vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“).
Při určení výše peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud revidoval posouzení věci soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že náhrada – odvíjející se od prospěchu takto obohaceného a zpravidla korespondující obvyklé hladině nájemného – musí v případě všech užívaných pozemků zohledňovat cenovou regulaci nájemného (stanovením maximální ceny) za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce, tedy i případě pozemku parc. č. v k.ú. N., na němž se nachází odpočívka (její část) coby součást silnice, jež „slouží veřejnosti a nelze ji užívat ke komerčním účelům“ (a jde proto o pozemek nesloužící k podnikání). Na uvedeném závěru – dle úvahy odvolacího soudu – nemůže nic změnit okolnost, že na přilehlém (sousedním) pozemku je provozována čerpací stanice.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba také co do částky 529.749,- Kč s odpovídajícími úroky z prodlení, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné (podle ustanovení §237 občanského soudního řádu) proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, za něž označuje závěr, že se na určení výše nájemného, potažmo bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. v k. ú. N., použije cenová regulace nájemného za pozemky nesloužící k podnikání nájemce, kdy dovolatel argumentuje tím, že tento pozemek se nachází pod odpočívkou, na níž je komerčně provozovaná čerpací stanice pohonných hmot, jež veřejnosti poskytuje i další komerční služby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení (nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě umístnění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Uvedený závěr se prosazuje i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, usnesení Nejvyššího ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012).
Jednota v rozhodovací praxi dovolacího soudu pak panuje i ohledně řešení otázky kvantifikace bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci ve vlastnictví jiného (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), kdy se výše náhrady za takto vzniklé bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.) zpravidla poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3888/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015).
Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl formulován a odůvodněn závěr, že na dálnice, silnice a místní komunikace je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů. V usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1131/2012 (vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky s jiným předmětem řízení, týkající se však téhož pozemku) se Nejvyšší soud vyslovil i k otázce o právní povaze odpočívky (a pozemku pod ní situovaným), připomínaje, že odpočívka je ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přímo ex lege součástí silnice.
Tedy i výše bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl vlastníku pozemní komunikace užíváním pozemků zastavěných silnicí (jež slouží veřejné komunikační potřebě a podléhá režimu obecného užívání; §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), včetně pozemků zastavěných odpočívkou, jež jsou součástí tělesa komunikace, je v zásadě limitována regulací cenovým předpisem (stanovením maximální ceny dle §5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů), jelikož jde o užití pozemku k nepodnikatelským účelům (ve smyslu příslušných cenových výměrů Ministerstva financí, vydaných na základě §10 zákona o cenách).
K další argumentaci dovolatele sluší se též připomenout skutková zjištění odvolacího soudu, dle nichž se na sporném pozemku (parc. č. v k.ú. N.) žádná komerčně užívaná stavba nenachází a tento pozemek ani fakticky k podnikatelským účelům užíván není (kdy i vzpomínaná stavba čerpací stanice pohonných hmot je situována na pozemku sousedním, kdy využití odpočívky k provozování čerpací stanice předpokládá přímo i ustanovení §12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích).
Na rámec řečeného lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, v němž dovolací soud uzavírá, že v případech, kdy je pozemek zastavěn tělesem pozemní komunikace tvořícím věc ve smyslu právním, může se vlastník pozemku případně domáhat vydání bezdůvodného obohacení po majiteli dotčené komunikace, ale samo užívání dané dopravní stavby třetími osobami se již neděje na jeho úkor, nýbrž na úkor majitele komunikace, a nedává tudíž vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu, stejně jako podobné právo nevzchází při zřízení další konstrukce na povrchu pozemní komunikace, není-li vlastník pozemku zřízením výše položeného objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku prvotního zastavění jeho nemovitosti (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2249/2016, a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4905/2016).
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, případný není, neb jde o rozhodnutí řešící v rovině ústavněprávní otázku aplikovatelnosti cenové regulace v jiném případě za zcela jiných skutkových okolností (zda se cenová regulace vztahuje na nájemné za užívání pozemku, pod nímž jsou umístěny garáže užívané členy žalovaného družstva). Z týchž důvodů pak není relevantní ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14 (v němž byla řešena otázka náhrady za vyvlastnění vlastnického práva k pozemkům).
Konečně, namítá-li dovolatel protiústavnost regulace nájemného v případě komerčního užívání odpočívky, sluší se znovu odkázat na skutková zjištění odvolacího soudu, dle nichž odpočívkou (její částí) dotčený pozemek je užíván nekomerčně (je zastavěn pozemní komunikací), přičemž samotná cenová regulace úplaty za nepodnikatelské užívání pozemků obstála i z ústavněprávního hlediska (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 2772/08, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1614/11, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1638/09, či ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 158/11).
K ústavněprávní rovině projednávané věci lze odkázat též na závěr vyslovený v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, dle nějž „cenová regulace nezabraňuje nikomu podnikat ani provozovat jinou hospodářskou činnost, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda za daných podmínek v určité oblasti podnikat bude“. [Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se na předmětných pozemcích již v okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem nacházela stavba komunikace včetně odpočívky „D 121“, pročež žalobce tak mohl předpokládat, že výše nájemného, potažmo náhrady za bezdůvodné obohacení, je dotčena cenovými předpisy a mohl se rozhodnout, zda za těchto podmínek bude usilovat o nabytí vlastnického práva k pozemkům, kdy také nelze vyloučit, že tak učinil právě s cílem komerčním či spekulačním.]
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nastolené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem řešených otázek (kdy přijaté řešení – jak vidno shora – není v kolizi ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu).
Dovolání tudíž (dle §237 o. s. ř.) přípustné není a proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) , rozhodnutí Ústavního soudu na jeho stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu