ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2255.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2255/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) JUDr. M. D. , P., a b) A. D. , Š., obou zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 328.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 8/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č. j. 11 Co 386/2013-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. května 2013, č. j. 64 C 8/2011-94, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobcům částku 328.440,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Předmětem řízení je žalobci uplatněné právo na peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejich vlastnictví – pozemků parc. č. 3124/10, 3124/128 a 3124/129 v kat. území B., jež jsou dle zjištění soudů nižších stupňů zastavěny stavbou místní komunikace I. třídy (pod označením „Barandovský most – Jižní spojka“), jež je ve vlastnictví žalovaného. Pozemky žalobci nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozími vlastníky dne 6. 5. 2009, s žalovaným se na odkupu pozemků nedohodli, z užívání pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví žalovaného jsou vyloučeni a od žalovaného se jim nedostává žádné náhrady. V tomto řízení nárokují náhradu za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010.
Uplatněné právo odvolací soud kvalifikoval jak právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále je „obč. zák.“). S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu dovolacího soudu uzavřel, že obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) je zde žalovaný jako vlastník stavby, jež zatěžuje pozemky ve vlastnictví žalobců, lhostejno, kým a jakým způsobem je jím vlastněná místní komunikace využívána. Přitom odvolací soud neshledal, že by uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobců bylo možno kvalifikovat jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), za situace, kdy žalovaný neposkytuje žalovaným žádnou náhradu a kdy i jím navržená kupní cena pro případ odkoupení pozemků nedosahuje výše obvyklé ceny pozemků v dané lokalitě ani výše kupní ceny, kterou žalobci zaplatili předchozím vlastníkům. Jelikož soud prvního stupně – veden jiným právním názorem – nezjišťoval další relevantní skutečnosti umožňující určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, odvolacímu soudu nezbylo, než odvoláním napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podaném dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a důvodnost o ust. §241a odst. 1 o. s. ř. – žalovaný napadá závěry odvolacího soudu, vážící se k řešení otázek pasivní věcné legitimace žalované ve sporu a k posouzení, že uplatnění práva žalobci na poskytnutí peněžité náhrady není v rozporu s dobrými mravy; zastává názor, že dané otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce dobrých mravů líčí okolnostmi předcházející uplatnění nároku, poukazuje na postoj žalobce a) i v jiné věci a dovozuje, že žalobci pozemky koupili z ryze spekulačních důvodů, za účelem získat dlouhodobý finanční příjem na úkor dovolatele, který – jak tvrdí – o nápravě stavu jednal již od r. 2005 s žalobcovými předchůdci. K otázce věcné legitimace stran vydání bezdůvodného obohacení pak dovolatel namítá, že povinným (obohaceným) subjektem může být jedině „TSK hl. m. Prahy“ coby správce a pronajímatel předmětným pozemních komunikací na pozemcích žalobců, jenž realizuje práva vlastníka, tedy nikoliv žalovaná jako vlastník místní komunikace. Přitom se žalovaný dovolává závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005 a ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11. Navrhl, aby dovolací soud změnou napadeného usnesení žalobu zamítl, eventuelně aby usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci pokládají usnesení odvolacího soudu za správné a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Otázka vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, v němž Nejvyšší soud uzavírá, že „k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje“). K otázce zřízení stavby místní komunikace na cizím pozemku a určení subjektu, jenž je pasivně věcně legitimován ve sporu o takto získané bezdůvodné obohacení (a jímž je vlastník stavby místní komunikace; §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) lze dále odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, v němž Nejvyšší soud dochází k závěru, že „užívání pozemků žalobců spočívá již v samotné existenci staveb postavených bez souhlasu vlastníků na jejich pozemcích, resp. obestavění pozemků uvedenými stavbami a že užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží“. K citovaným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, nebo usnesením ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013; ústavní stížnosti proti nim podané odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/2013, resp. usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 268/2014), v nichž se, mimo jiné, zabýval i dovolatelem opakovaně předestíranou námitkou o pasivní věcné legitimaci jím zřízené příspěvkové organizace – Technické správy komunikací hl. m. Prahy (se závěrem, že tento subjekt ve věci pasivně legitimován není).
Citované závěry ustálené judikatury nejsou v rozporu ani s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu – rozsudkem ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, rozsudkem ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, nebo usnesením ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009), jež otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené neřeší. Ačkoliv dovolatelem označené rozhodnutí Ústavního soudu – usnesení ze dne 30. července 2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11, není rozhodnutím meritorním, vyznívají pak jeho závěry spíše ve prospěch řešení zastávaného ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jde-li o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku stavby pozemní komunikace zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného (srov. bod 9 odůvodnění citovaného nálezu).
Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při řešení otázky pasivní věcné legitimace dovolatele k vydání bezdůvodného obohacení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o případ, kdy by daná otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky, jež dovolatel snáší vůči závěru odvolacího soudu, že uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení nelze v daném případě kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). I zde se odvolací soud přidržel ustálené judikatury dovolacího soudu definující pojem dobrých mravů (srov. např. jím citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010; ovšem také již např. rozsudek ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutí učinil po pečlivé úvaze, v jejímž rámci zvažoval všechny rozhodné okolnosti případu, tedy nejenom (soudem prvního stupně) akcentovanou skutečnost, že žalobci nabyli do vlastnictví pozemek již zastavěný místní komunikací, ale též ostatní okolnosti doprovázející jednání účastníků o vypořádání jejich vzájemných vztahů, při němž – dle skutkového zjištění odvolacího soudu – vlastníkům nebyla nabídnuta kupní cena dosahující obvyklé ceny pozemků, ovšem ani cena, za níž nabyli pozemky do vlastnictví.
Domáhají-li se žalobci náhrady vůči žalovanému i v tomto řízení a uzavírá-li v něm odvolací soud – na podkladě zjištěných skutečností – že jednání žalobců není vedeno cílem poškodit žalovaného, bez dosažení vlastního hospodářského užitku (že nejde o šikanu) a že takové jednání nekoliduje se základními principy mravního řádu demokratické společnosti, nejde tudíž o závěr, jenž by – co do právního posouzení dané otázky – odporoval ustálené judikatuře dovolacího soudu (akcentující jinak individuální posouzení dané otázky v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu; viz výše). Sluší se přitom také připomenout, že k poskytování náhrady za bezesmluvní užívání pozemků byl by žalovaný povinen i tehdy, pokud by nedošlo k prodeji předmětných pozemků žalobcům (kdy k náhradě oprávněným subjektem byl by předchozí vlastník pozemků) a že zamítnutím žaloby byl by toliko aprobován nastalý protiprávní stav, kdy by na straně vlastníka stavby docházelo ke vzniku bezdůvodného obohacení, zatímco vlastníkům pozemků zastavěných místní komunikací by se za bezesmluvní užívání pozemků nedostávalo žádné náhrady.
Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek dovolatele vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu (zpochybňuje-li dovolatel správnost a úplnost zjištění odvolacího soudu, jde-li o průběh jednání žalovaného s žalobci či jejich předchůdci, které – jak tvrdí – bylo by jinak úspěšně završeno uzavřením dohody o odkoupení pozemků), kdy nejde o otázky právní, ale otázky skutkových zjištění. Přitom jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci – poměřováno dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, s přihlédnutím k tomu, jak jej vylíčil – není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Jelikož dovoláním napadené usnesení nepatří ani do okruhu rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je uveden v ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř., nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu