ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1735.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1735/2018-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované R. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, o přikázání části pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby a o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 142/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 26 Co 232/2017-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. Pavla Schreibera.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 19 C 142/2016-194, ve výroku I. zastavil řízení ohledně služebnosti přípojky vodovodu a plynovodu (tato část není předmětem dovolacího řízení) a výrokem II. zamítl žalobu týkající se přikázání části pozemku par. č. XY oproti povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 2 106,- Kč a zřízení služebnosti kanalizační přípojky. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 26 Co 232/2017-237, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a potvrdil ve výrocích I. a II. Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”); tvrdí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředních k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů”. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost. Jeho jádrem je převážně polemika a nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu; to však přípustnost nemůže založit. Dovolání ani neobsahuje odkaz na judikaturu, od které se měl odvolací soud údajně odchýlit, a dovolacímu soudu není taková judikatura známa. Není ani blíže vymezena otázka již dříve dovolacím soudem řešená , která by měla být posouzena jinak (viz text §237 o. s. ř.: „…má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Samotné tvrzení o porušení základních práv dovolatele, opírající se o jiný názor dovolatele na to, jak měly postupovat soudy v nalézacím řízení, přípustnost dovolání nezakládá.
K tomu viz i obsah vyjádření žalované k dovolání ze dne 27. 7. 2018, ve kterém je uvedena judikatura k této otázce a jsou z ní činěny správné závěry.
Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Základ je ve skutkovém zjištění, že stavba, kterou žalobce zhotovil, stojí na pozemku žalované – ostatně jinak by žalobce nepožadoval přikázání pozemku, na kterém stavbu zřídil, do svého vlastnictví. Kdyby stavba zřízená žalobcem tvořila součást jiné budovy, mohlo by jít o přestavek, ovšem ani v tomto případě by nebylo možno žalobě na přikázání pozemku do vlastnictví žalobce vyhovět (viz text §1087 odst. 1 o. z. – do úvahy by přicházela jedině žaloba na určení vlastnictví). I proto je otázka, zda snad šlo o přestavek, nevýznamná. Dále soudy vyšly z toho, že žalovaná upozornila žalobce na to, že staví na jejím pozemku. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost svědka M. J., který toto upozornění potvrdil, s tím, že sám svědek „prohlásí, že je na jedné straně barikády s jednou stranou“. Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, a řadu dalších).
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu