ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2042.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2042/2019-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. G. , narozeného XY, bytem v XY, b) H. B. , narozené XY, bytem XY c) P. P. , narozeného XY, bytem XY, d) A. G. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované Š. J. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 195/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobců na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 C 195/2013-434, zamítl žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, nacházejících se v obci a katastrálním území XY, vedených u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to tak, že podíl J. G. jsou 4/8 k celku, podíl A. G. je 1/8 k celku, podíl H. B. je 1/8 k celku, podíl P. P. jsou 2/8 k celku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 4 C 195/2013-441, zastavil řízení v té části, kde se žalobci domáhali proti žalované určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to pro obec a katastrální území XY, tedy pozemkovým parcelám č. XY a č. XY, zapsaným na LV č. XY.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku v doplňujícím rozsudku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že zamítl jejich návrhy na doplnění dokazování k otázce dobré víry právního předchůdce žalované a bez dalšího potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná ani neměla sporné pozemky zdědit, neboť byly F. D. – jejím otcem a právním předchůdcem – zakoupeny z prostředků společného jmění manželů, tímto způsobem tedy mohla nabýt jen poloviční podíl. To, že byla žaloba podána až v roce 2009, není vina žalobců, ale České republiky zastoupené Pozemkovým úřadem v Rychnově nad Kněžnou, který o restitučních nárocích žalobců rozhodl až v roce 2009, přestože byly uplatněny již v roce 1991. Od roku 1991 navíc zemřeli téměř všichni svědci, kteří by potvrdili, že kupní smlouva na prodej části podniku č. 2299/94, kterou získal F. D. sporné pozemky, byla zcela účelovým krokem, jak připravit rodinu G. o podstatnou část majetku.
Žalobci mají za to, že při právním posouzení věci bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem a judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Odkazují na §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a dovozují, že v předmětné věci jsou naplněny všechny podmínky pro určení vlastnického práva ve prospěch žalobců. Námitka vydržení ze strany žalované nemůže obstát, protože její otec a právní předchůdce věděl, že žalobci, resp. Jejich právní předchůdci uplatnili restituční nárok na celý majetek, který patřil rodině G., což potvrdili svědci. Dále považují cenu, za kterou F. D. sporné pozemky získal, za nižší; neodpovídá tehdy platným předpisům. Vzhledem k tomu, že je smlouva, kterou F. D. získal sporné pozemky, neplatná, námitku vydržení neuznávají.
Dále odkazují na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k posuzování dobré víry a na výslech B. K., který potvrdil, že o požadavku na vydání majetku rodiny G. věděli všichni, a to i zaměstnanci S., tedy i F. D., který se spolu s B. K. podílel na vypracovávání podkladů pro privatizaci části majetku G. a věděl, že údaj v privatizačním projektu o tom, že na sporné pozemky nebyl uplatněn restituční nárok, byl lživý. Sporné pozemky byly součástí statku, který byl G. odebrán; pozemky přímo navazující na sporné pozemky přitom byly rodině G. vráceny. Majetek měl být nejprve prodán formou veřejné dražby, ale poté byl prosazen přímý prodej. Žalobci též doložili dopisy zaslané přímo F. D.; A.G. měl F. D. upozornit na to, že neoprávněně užívá pozemkové parcely, které jsou i předmětem tohoto řízení, a že dosud není vyřešen restituční nárok uplatněný již v roce 1991. Žalobci jsou vzhledem k uvedenému přesvědčeni, že se soudy při hodnocení dobré víry nedostatečně zabývaly všemi předloženými důkazy. F. D. o restitučním nároku věděl i z toho důvodu, že byl jako nájemce pozemků, na které uplatnila rodina G. restituční nárok, povinen vydat budovu kanceláře a skladu. F. D. platil za pozemky nájemné a určitě se dozvěděl o restitučním nároku při ohledání znalcem. Ten měl F. D. sdělit, za jakým účelem bude znalecký posudek vypracovávat. Navíc i z nájemní smlouvy vyplývá, že nájemní vztah trvá vždy do vydání nemovitostí oprávněným osobám. Dále namítají, že se spisem Pozemkového úřadu v Rychnově nad Kněžnou muselo být manipulováno – nebyly nalezeny doklady o zjišťování uplatnění restitučního nároku. Svědkyně U. vypověděla, že její manžel – znalec se s F. D. stýkal při oceňování pozemků a vždy se předem zjišťovalo, zda není uplatněn restituční nárok. V tomto případě byly porušeny všechny hlavní zásady zákona o půdě, jehož cílem a smyslem byla náprava majetkových křivd.
Žalobci proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem a doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Předně je třeba zdůraznit, že žalobci ve svém rozsáhlém dovolání uvedli řadu námitek a výhrad, jimiž brojili proti rozsudku odvolacího soudu, avšak zásadně nebyli schopni v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatelé nemohou zůstat toliko u vyjádření nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nýbrž musí v dovolání zcela zřetelně vymezit právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a měli by ozřejmit, jak se její řešení promítne do poměrů dovolatelů. Tuto otázku je pak nutno formulovat se současně vymezenou přípustností dovolání jakožto prvotním předpokladem věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu.
Současně platí, že dovolací soud se může ve shodě s §241a odst. 1 o. s. ř. zabývat jen právními námitkami (v případě přípustnosti dovolání též vadami řízení), pročež zcela logicky může být otázka přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. formulována toliko v souvislosti s nesprávným právním posouzením, a nikoliv v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem či výhradami proti hodnocení dokazování. Tomu však dovolatelé i přes rozsáhle formulované dovolání zásadně nedostáli. Nadto je z obsahu dovolání zcela zjevné, že dovolatelé pojí právní výhrady s odlišným skutkovým stavem, než ze kterého vyšly nalézací soudy a s výhradami vůči hodnocení dokazování. Tím však primárně nezpochybňují právní závěry, ale skutková zjištění, na základě kterých nalézací soudy tyto právní závěry formulovaly.
Obsahově žalobci ve svém dovolání obecně vymezili otázku posouzení dobré víry právního předchůdce žalované, F. D.
Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené judikatury.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1 067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud může zpochybnit řešení otázky existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že F. D. byla vědomost o konkrétním uplatněném restitučním nároku kdykoli za jeho života známa. O vzneseném restitučním nároku a z něho plynoucí neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1994 informoval pozemkový úřad poprvé až žalovanou jako právní nástupkyni F. D., a to dopisem ze dne 11. 9. 2008. V té době již uplynula desetiletá vydržecí lhůta, po kterou žalovaná a její právní předchůdce užívali pozemky v dobré víře jako jejich vlastníci. Prokázáno nebylo ani to, že by byl F. D. členem vedení s. a měl tak z titulu této funkce informace o všech uplatněných restitučních nárocích.
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. Opačné zjištění, totiž že F. D. o uplatněném restitučním nároku právní předchůdkyně žalobců věděl, z těchto důkazů nevyplývá. Soud prvního stupně hodnotil důkazy z logického hlediska bezchybně a jeho závěr o tom, že nebylo prokázáno, že by se F. D. a po něm žalovaná o uplatněném restitučním nároku kdykoliv před rokem 2008 dozvěděli, je třeba považovat za správný. Nebyl předložen jediný důkaz, z něhož by se taková skutečnost podávala.
Podle odvolacího soudu je přitom zcela nerozhodné, že F. D. případně věděl, že ze strany rodiny G. byly nějaké restituční nároky vůči s. uplatněny. Důležité by bylo pouze zjištění, že se tyto nároky týkají právě těch věcí (pozemků), které F. D. koupil. Z tohoto důvodu nebylo namístě vyhovět návrhu žalobců na doplnění dokazování výslechem svědků P. L. a J. G., neboť tito svědci měli potvrdit právě jen skutečnost, že F. D. bylo známo, že rodina G. uplatňuje, a to nejen vůči s. , ale i vůči XY , různé restituční nároky. Toto obecné povědomí není samo o sobě důležité a nemohlo dobrou víru F. D. ohrozit. Ani z delimitačního protokolu předloženého žalobci v průběhu odvolacího řízení nelze dovodit, že by F. D. znal konkrétní rozsah restitučního nároku právní předchůdkyně žalobců. Takový závěr není možné učinit jen na základě zjištění, že F. D. byl jmenován členem delimitační komise. Z ničeho neplyne, zda se tato komise někdy sešla, ani co případně řešila. Komise byla ustavena k řešení případných rozporů, o nichž není známo, zda nastaly a čeho se týkaly. V roce 1994, kdy pozemky F. D. koupil, nebyl již dva roky zaměstnancem statku. Jeho pracovní poměr skončil v roce 1992. Neměl tedy již přístup k interním dokladům svého bývalého zaměstnavatele.
Dovolací soud nepovažuje napadené závěry odvolacího soudu z hlediska dovolacích námitek za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím řízení obstojí.
Žalobci uvádějí, že se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 445/2007 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 a II. ÚS 2876/12 týkajících se především hlediska posuzování dobré víry. Od těchto rozhodnutí se však odvolací soud neodchýlil. Odvolací soud hodnotil dobrou víru F. D., jak je patrno z citovaných pasáží, objektivním způsobem. Zkoumal, zda vzhledem ke všem okolnostem byl či mohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných pozemků, nikoliv tedy jeho subjektivní přesvědčení. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud od v dovolání vymezených rozhodnutí neodchýlil, shledal dovolací soud dovolání nepřípustným.
Pro úplnost je možné uvést, že další námitky žalobců formulované v dovolání jsou především skutkové povahy (co mělo vyplynout z určitého důkazu, který důkaz měl být proveden apod.). Dovolací soud je však skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej, na rozdíl od právní stránky věci, přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Další námitky jsou rovněž nepřípustné, a to ostatně již proto, že žalobci ve vztahu k nim ani náznakem nevymezili přípustnost dovolání. Jde především o odkaz na §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaná, resp. její právní předchůdce nabyl sporné pozemky vydržením; k tomu jako titul postačovala i absolutně neplatná smlouva (tzv. putativní titul), je tedy bezpředmětné zabývat se tím, zda byla naplněna podmínka smluvního nabytí v rozporu s právními předpisy či nabytí za nižší cenu. Nebo dále námitky, že žalovaná ani neměla sporné pozemky zdědit, že o restitučním nároku bylo rozhodnuto až v roce 2009, nebo že byly porušeny zásady zákona o půdě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu