ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.207.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 207/2019-74
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nad Krocínkou 477/13, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69787111, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nad Krocínkou 477/13, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 299/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. 13 Co 198/2018-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. 13 Co 198/2018-53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. března 2018, č. j. 15 C 299/2017-37, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2018, č. j. 15 C 299/2017-37, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že 1/2 pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“), jehož součástí je budova č. p. XY (dále jen „předmětná budova“), zapsaný u Katastrálního úřadu pro město XY, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, byla ke dni smrti S. H., tj. ke dni 17. 3. 2005, ve společném jmění manželů L. a S. H. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobkyni a jejímu manželovi nevzniklo na základě platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1984, neboť smlouva nebyla řádně registrována státním notářstvím; zabýval se proto dále, zda došlo k vydržení vlastnického práva. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu uzavřel, že k vydržení nemohlo dojít, neboť manželé H. nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky. Vzal v potaz zejména požadavek registrace smlouvy; při zachování běžné opatrnosti měli nabyvatelé zkontrolovat, jestli byla smlouva skutečně státním notářstvím registrována. Manželé H. nebyli nikdy v evidenci nemovitostí ani katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku. Ten ani nebyl projednán v dědickém řízení po manželovi žalobkyně. Až v roce 2013 žalobkyně zjistila, že je jako vlastník stále zapsána prodávající B. H. K žalobkyní tvrzenému předložení žádosti o registraci kupní smlouvy uvedl, že tuto skutečnost nedatovaný dopis dcery žalobkyně, které byla udělena plná moc k zastupování při koupi předmětného pozemku, adresovaný stavebnímu odboru ani dotazník a čestné prohlášení s přiloženými stanovisky neprokazují. Zákon navíc vyžadoval registraci smlouvy a pouhé podání žádosti by bylo nedostatečné. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že byla zaplacena kupní cena; její úhrada přitom byla vázána na registraci kupní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 13 Co 198/2018-53, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že 1/2 předmětného pozemku, jehož součástí je předmětná budova, byla ke dni smrti S. H., tj. ke dni 17. 3. 2005, ve společném jmění manželů L. a S. H. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud měl za to, že jsou v daném případě dány mimořádné okolnosti, které výjimečně zakládají dobrou víru žalobců ve vlastnictví předmětného pozemku. Manželé H. se domnívali, že všechny potřebné kroky k nabytí vlastnického práva byly vykonány (uzavření kupní smlouvy, schválení právního úkonu nesvéprávné prodávající opatrovnickým soudem, podání žádosti o registraci státním notářstvím zmocněnou dcerou kupujících). Vlastnictví žalobkyně a jejího manžela nebylo po vydržecí dobu nikdy ze strany státu zpochybněno, byť stát nemovitosti nabyl na základě dědického rozhodnutí. Uvedl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž pokud nabyvatel nemovitosti uzavřel smlouvu o jejím převodu, zaplatil kupní cenu, pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta, ujal se držby, a následně se vůči němu převodce i státní orgány začali chovat jako k vlastníkovi nemovitosti, byl se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že vlastníkem je, i když ve skutečnosti k převodu vlastnictví vzhledem k vadnému postupu advokáta nedošlo; to platí, nejsou-li tu další okolnosti, které by dobrou víru držitele vylučovaly. Tuto judikaturu zohlednil, neboť formálním uzavřením smlouvy byla pověřena dcera manželů H. a stát se následně k nim choval jako k vlastníkům. Závěr o tom, že v daném případě nebyla dána dobrá víra v existenci vlastnického práva, by navíc byl podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou dobrých mravů a slušnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 občanského soudního řádu, jelikož má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce, zda žalobkyně spolu se svým zemřelým manželem (nabyvatelé) mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitosti, když kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nabyvatelé nezaplatili kupní cenu. V posuzované věci záležitosti okolo převodu předmětné nemovitosti zařizovala dcera manželů H., která, jak žalující strana sama uvádí, v průběhu realizace převodu vážně onemocněla a záležitost tak nedokončila. Za daných okolností manželé H. měli a mohli mít při běžné opatrnosti pochybnosti o tom, zda byl proces převodu řádně ukončen (a to právě z důvodu onemocnění jejich dcery), a měli a mohli se zajímat o to, zda smlouva byla skutečně registrována a kupní cena za nemovitost zaplacena. Pokud tak neučinili, jednalo se z jejich strany o tak zásadní pochybení a nedbalost, že jejich dobrá víra nemohla být z tohoto důvodu z objektivního hlediska založena. Při běžné opatrnosti by manželé H. museli zjistit, že k registraci kupní smlouvy nedošlo a že nebyla tedy ani zaplacena kupní cena. Dále uvádí judikaturu Nejvyššího soudu k otázce posuzování dobré víry při vydržení a při registraci smlouvy u státního notářství. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení.
Žalobkyně zcela nesouhlasí se závěry žalované o tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že posuzovaný případ je velmi specifický. Za manžele H. skutečně jednala jejich dcera, která však onemocněla a na následky zákeřné nemoci i zemřela. Žádost o registraci zaslána byla, což bylo stranou žalující i prokázáno. Co se dělo s žádostí následně a proč nebyla kupní smlouva zaregistrována, již není možné v dnešní době zcela přesně zjistit (pravděpodobná složitost postupu způsobená tím, že prodávající byla nesvéprávná a vše za ni muselo být vyřízeno opatrovníkem a opatrovnickým soudem sídlícím mimo Prahu; nedbalost archivace). Žalovaná podle ní uvádí vědomě nepravdy o nezaplacení kupní ceny za předmětnou nemovitost, což se žalobkyně velmi dotklo, a navrhuje podání vysvětlení a podložení tohoto tvrzení žalovanou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl pro zjevnou bezdůvodnost, případně zamítl pro zjevnou nespravedlnost a nemravnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná pokládá otázku, zda žalobkyně spolu se svým zemřelým manželem (nabyvatelé) mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitosti, když kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nabyvatelé nezaplatili kupní cenu.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci je nesprávné již z toho důvodu, že soudy řádně neodlišily vlastnický režim předmětného pozemku a předmětné budovy. K možnému nabytí polovičního podílu k oběma nemovitostem přitom měl původně vést rozdílný právní důvod. Zatímco k id. 1/2 předmětné budovy měli manželé H. jako kupující nabýt vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1984, k id. 1/2 předmětného pozemku měli manželé H. na základě téže smlouvy nabýt pouze právo osobního užívání. Tyto dva režimy a rozdílnost právních titulů je přitom nutné od sebe odlišit.
K možnému nabytí id. 1/2 předmětné budovy:
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. Sama skutečnost, že se držitel chopil držby nemovitosti jen na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohla se zřetelem ke všem okolnostem založit dobrou víru držitele (nabyvatele), že je vlastníkem této nemovitosti. Pokud držitel měl být již od počátku zpochybněn na své dobré víře pro nezpůsobilost nabývacího titulu, potom jeho přesvědčení, že je vlastníkem nemovitosti na základě později nastalých skutečností (například na základě placení daně, odvodů za energie, respektování jejího „vlastnického práva“ žalovaným), je třeba vnímat jako ryze subjektivní, nezakládající objektivně hodnocenou dobrou víru, tedy takové, které nemůže vést k vydržení vlastnického práva podle §134 obč. zák. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, 2012, str. 317) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4954/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Pokud nabyvatel nemovitosti uzavřel smlouvu o jejím převodu, zaplatil kupní cenu, pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta, ujal se držby, a následně se vůči němu převodce i státní orgány začali chovat jako k vlastníkovi nemovitosti, byl se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že vlastníkem je, i když ve skutečnosti k převodu vlastnictví vzhledem k vadnému postupu advokáta nedošlo; to platí, nejsou-li tu další okolnosti, které by dobrou víru držitele vylučovaly [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1958/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 23, 2007, str. 871 - 873)].
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby shledal úvahy soudů v nalézacím řízení jako zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že jsou v daném případě dány mimořádné okolnosti, které výjimečně zakládají dobrou víru ve vlastnictví předmětného pozemku. Manželé H. se domnívali, že všechny potřebné kroky k nabytí vlastnického práva byly vykonány (uzavření kupní smlouvy, schválení právního úkonu nesvéprávné prodávající opatrovnickým soudem, podání žádosti o registraci státním notářstvím zmocněnou dcerou kupujících). Vlastnictví žalobkyně a jejího manžela nebylo po vydržecí dobu nikdy ze strany státu zpochybněno, byť stát nemovitosti nabyl na základě dědického rozhodnutí.
Tuto úvahu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu neobstojí. Dovolací důvod byl tedy uplatněn právem.
Odvolací soud při závěru o splnění podmínek pro vydržení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1958/2007; tento odkaz však dovolací soud považuje za nepřiléhavý. Především je nutno konstatovat, že závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1958/2007 představují výjimku z obecné judikatury vztahující se k otázce vydržení, nedošlo-li k registraci převodní smlouvy státním notářství, kde zastává ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěr, že v takových případech vydržení do úvahy v zásadě nepřichází. Závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1958/2007 nejsou na poměry dané věci aplikovatelné především pro odlišné skutkové okolnosti.
Je-li z rozhodnutí odvolacího soudu patrný velmi výrazný akcent právě na závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, dovolací soud uvádí, že splnění podmínek pro vydržení v dané věci nespojil Nejvyšší soud s právním omylem držitele o tom, že by k převodu nemovitostí nebyla v rozhodné době potřebná registrace smlouvy o jejich převodu státním notářstvím, ale s omylem skutkovým, který na straně držitele spočíval v tom, že se domníval, že advokát, kterému věc předal k vyřízení, potřebné náležitosti vyřídil. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že při úvaze o skutkovém omylu hrála roli také okolnost, že advokát byl osobou povolanou právními předpisy k poskytování právní pomoci, jakož i to, že držitel zaplatil kupní cenu.
Tato východiska však v dané věci použít nelze. Nalézací soudy neučinily závěr, že by došlo k zaplacení kupní ceny; naopak soud prvního stupně zdůraznil, že podle výslovného smluvního ujednání byla úhrada kupní ceny vázána na registraci kupní smlouvy a ani samotná žalobkyně zaplacení kupní ceny netvrdila. Příjemcem kupní ceny ostatně neměl být stát, ale nesvéprávná převodkyně B. H. To, že převodkyně B. H. byla nesvéprávná, potvrzuje ostatně sama žalobkyně již v žalobě. Měla-li být kupní cena po registraci zaplacena právě nesvéprávné osobě, je to podle dovolacího soudu okolnost, která v poměrech dané věci má značný význam. Nabyvatelé si totiž při běžné opatrnosti museli položit otázku, jak byl proces registrace kupní smlouvy završen, jestliže úhrada kupní ceny byla vázána na registraci kupní smlouvy státním notářstvím s povinností zaplacení kupní ceny osobě nesvéprávné zastoupené opatrovnicí. Nadto nelze zastoupení advokátem a zastoupení dcerou nabyvatelů bez dalšího srovnávat již proto, že podstatou advokátní činnosti je poskytování právních služeb, zatímco v případě dcery žalobkyně se jednalo o zastoupení rodinným příslušníkem, u kterého nelze automaticky předpokládat znalosti v právní oblasti na úrovni advokáta. Tato okolnost je v poměrech souzené věci posilována dovolacím poukazem, podle kterého sama žalobkyně měla uvést, že v průběhu realizace smluvního převodu dcera žalobkyně a jejího manžela vážně onemocněla „a záležitost tak nedokončila“, což mělo – podle dovolatelky – u nabyvatelů vyvolat zvýšenou pochybnost o tom, zda registrace smlouvy byla dokončena a kupní cena za nemovitost byla zaplacena.
Jestliže odvolací soud výše uvedené okolnosti do svého rozhodnutí nepromítl a naopak závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1958/2007 aplikoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolacího soudu nelze ze samotného faktu, že manžele Hamplovy zastupovala při vyřizování registrace kupní smlouvy u státního notářství jejich dcera, dovozovat jejich dobrou víru, nejsou-li tu okolnosti nasvědčující tomu, že byla daná registrace dokončena. Registrace smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitosti, byla podmínkou její účinnosti, jednoznačně formulovanou v §134 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Manželé H. by tak mohli být v dobré víře, že se stali vlastníky 1/2 předmětné budovy až od okamžiku, kdy by se dozvěděli, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. V tomto řízení však odvolací soud takový závěr neučinil. Dovolací soud má naopak za to, že pokud dcera pověřená manželi H. k učinění kroků k registraci smlouvy vážně onemocněla, měli se manželé H. tím spíše zabývat tím, zda byl proces převodu vlastnického práva dokončen. Ani takové zjištění však odvolací soud neučinil. Z rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodávají ani žádné závěry, z nichž by bylo možno (snad) usuzovat na skutkový omyl žalobkyně a jejího manžela ve směru, že převod nemovitostí byl řádně ukončen a završen (kromě faktické držby a odvolacím soudem uváděné podané žádosti dcerou kupujících o registraci státním notářstvím). Odvolacím soudem zmiňované schválení kupní smlouvy opatrovnickým soudem za nesvéprávnou B. H. nelze v daném ohledu přeceňovat, protože toto schválení dovršilo toliko proces uzavření smlouvy, nikoliv její registrace státním notářstvím, tj. orgánem od soudu odlišným.
Pokud se soudy budou v novém řízení opět zabývat otázkou možného vydržení id. ½ předmětné budovy, zohlední ve své úvaze uvedené závěry dovolacího soudu i další individuální okolnosti případu.
K možnému nabytí id. 1/2 předmětného pozemku:
Ve vztahu k předmětnému pozemku mělo být smlouvou ze dne 5. 12. 1984 na manžele H. převedeno právo osobního užívání k jedné polovině celku. Podle tehdejší právní úpravy nebylo možné právo osobního užívání pozemku smluvně převádět, přecházelo však ze zákona v souvislosti s převodem stavby na pozemku zřízené. Dispozice účastníků týkající se převodu tohoto práva byly neplatné [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2712/2006 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 5, 2009, str. 186 - 188), či §202 ve spojení s §218 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991]. Z uvedeného je zřejmé, že právo osobního užívání poloviny předmětného pozemku na manžele H. v této věci mohlo přejít za předpokladu, že by na ně bylo účinně převedeno vlastnické právo k polovině předmětné budovy.
Pokud by se tak stalo a na manžele H. by platně přešlo právo osobního užívání, mohli se stát vlastníky pozemku na základě transformace práva osobního užívání na vlastnické právo podle §872 odst. 1 a 4 obč. zák.; tentýž vlastnický následek by mohl nastat i tehdy, pokud oprávněně drželi právo osobního užívání k 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněný pod č. 8/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 8/2006)], což se podle dosavadních skutkových zjištění vzhledem k nedokončené registraci smlouvy a předčasnému závěru o vydržení vlastnického práva k ½ budovy nestalo; touto otázkou se ostatně soudy vůbec nezabývaly.
Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud dodává, že rozhodovací praxe sice připouštěla i možnost, aby oprávněný držitel nabyl právo vydržením, pokud kdykoliv v době od 1. 1. 1992 byly splněny předpoklady vydržení stanovené novelou č. 509/1991 Sb. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo třeba pro účely vydržení započíst i dobu držby vykonávané před 1. 1. 1992, i když šlo o věc, kterou v té době nebylo možno vydržet [blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (publikovaný pod č. 50/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník II. Komentář, §460 až 880. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2432–2436]. V tomto případě však muselo být již ze smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k přechodu pouze práva osobního užívání poloviny předmětného pozemku, žalobkyni a jejímu manželovi zřejmé, že nejsou držiteli práva vlastnického. Podle judikatury Nejvyššího soudu pak ani držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva, neboť vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002 (uveřejněný v Souboru pod C 1 367), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 200/2007 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Z uvedeného je patrné, že pokud nedošlo k registraci smlouvy, jak vyplývá z dosavadního průběhu řízení, a manželé H. se tak nemohli stát vlastníky id. 1/2 předmětného pozemku na základě transformace práva osobního užívání (příp. jeho oprávněné držby) na právo vlastnické, nemohli vlastnické právo k tomuto pozemku ani vydržet, neboť jejich vědomí o tom, že jim mělo svědčit pouze právo osobního užívání (pouhá detence) vylučuje jejich dobrou víru, že by pozemek drželi jako jeho vlastníci.
Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, přihlédl dovolací soud také k dalším vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.):
V rovině celého řízení je nezbytné, aby si soudy vyjasnily předmět sporu. Z žalobních tvrzení ani z formulace žalobního petitu ve znění: „určuje se, že 1/2 pozemku parc. č. XY o výměře 99 m 2 , jehož součástí je budova s č. p. XY, rodinný dům, zapsaného u Katastrálního úřadu pro město XY, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, pro k. ú. XY, obec XY, ul. XY, byla ke dni smrti S. H., to je ke dni 17. 3. 2005, ve společném jmění manželů L. a S. H.“ není zcela zřejmé, čeho se žalobkyně vůbec dožaduje.
Zejména je nutné postavit najisto, ve vztahu ke kterým nemovitostem se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva. Není jisté, zda jí šlo o určení vlastnického právo pouze k předmětnému pozemku a formulací „jehož součástí je budova s č. p. XY“ tento pozemek pouze blíže specifikuje, nebo se domáhala určení vlastnického práva i k předmětné budově. Pakliže by žalobkyně žalobním petitem chtěla vyjádřit vlastnické právo i k budově, což se z žalobních tvrzení naznačuje, poukazuje dovolací soud na svoji ustálenou judikaturu, podle níž lze vyjádřit v takových případech vlastnické právo ke stavbě žalobním požadavkem, podle kterého obecně je žalobce vlastníkem stavby jako součásti určitého pozemku [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2520/2018 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Takový postup je však účastník povinen navrhnout a nelze ho dovozovat ze stávající podoby žalobního požadavku.
Dále je též nutné zabývat se tím, k jakému časovému období se má tato formulace vztahovat (zda ke dni úmrtí manžela či ke dni vydání rozhodnutí soudu). V této souvislosti dovolací soud podotýká, že žalobnímu návrhu ve stávající formulaci nelze vyhovět. V roce 2005 nebylo podle tehdejší právní úpravy možné, aby stavba byla součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.). Superficiální zásada se zde však nemohla uplatnit, ani kdyby formulací petitu žalobkyně vyjadřovala stav k rozhodnutí soudu v tomto řízení a nikoliv ke dni úmrtí manžela (tj. ani po účinnosti občanského zákoníku z roku 2012), a to již proto, že předmětné nemovitosti nebyly podle skutkových zjištění předmětem dědického řízení po manželu žalobkyně a nebylo tedy patrné, kdo je vlastníkem těchto nemovitostí k 1. 1. 2014, kdy se poprvé mohla uplatnit superficiální zásada. Zcela pro úplnost dovolací soud dodává, že u staveb zřízených před 1. 1. 2014 je nutno naplnění podmínek superficiální zásady poměřovat ustanoveními §3054 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tím, že stavba se mohla stát součástí pozemku nejdříve k 1. 1. 2014 ve smyslu §3054 o. z. [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Jelikož rozsudky soudů nižších stupňů ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu