ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2071.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2071/2017-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobkyně J. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 161/20, proti žalovaným: 1) T. N., narozenému XY, a 2) P. N., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 203/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2017, č. j. 37 Co 232/2015-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2017, č. j. 37 Co 232/2015-142, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 C 203/2013-114, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit plot, který je umístěný na pozemku žalobkyně parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY a zasahuje do jejího vlastnického práva. Ve výroku II. zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost vybetonovat základový pás v hlavě opěrné zdi z vegetačních tvárnic o rozměrech 300 x 600 mm sousedící s pozemky žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY a zakotvit do něj plotové sloupky v souladu s projektovou dokumentací, ke které bylo vydáno stavební povolení, a to tak, že základový pás bude v takové výši, aby nedocházelo k sesuvu půdy z pozemků žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY, a aby byl zajištěn bezproblémový odtok povrchové vody z těchto pozemků. Ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o znalečném a o nákladech státu.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §135c zákona č. 40/1996 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), stavbu plotu jako neoprávněnou. Uzavřel, že betonové základy plotu v podzemní části zasahují do pozemku žalobkyně více, než je tzv. pragmatická odchylka (tj. více než 5 cm), ve většině případů cca 20 cm. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 880/2003 však zohlednil rozsah zásahu do vlastnického práva, který je minimální a projevuje se prakticky pouze v podzemní části pozemku, přičemž žalobkyni fakticky žádným způsobem neomezuje. V nadzemní části plot kopíruje hranici pozemků a zasahuje do pozemku žalobkyně v rozsahu menším než je tzv. pragmatická odchylka, tedy do 5 cm. Přihlédl i k tomu, že plot slouží nejen žalovaným, ale také žalobkyni, neboť jeho funkcí je oddělit od sebe oba sousední pozemky. Poznamenal, že „si neumí představit, jakým způsobem by žalobkyně chtěla vyřešit oddělení svého pozemku a pozemku žalovaných plotem za situace, kdy by ani centimetr základů oplocení nemohl přesahovat do sousedního pozemku“. Každý ze sousedů by si v takovém případě musel vybudovat svůj vlastní plot. Žalobu proto považoval za nedůvodnou a rozpornou s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. 37 Co 232/2015-142, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění odvolací soud poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 55/2014-21, a uvedl, že je-li oplocení přímo umístěné na hranici parcel žalobkyně a žalovaných, nelze tento stav vnímat tak, že neoprávněně zasahuje do pozemku souseda, třebaže to reálně znamená, že hranice parcel představuje podélnou osu stavby a fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky se nachází na pozemku souseda a druhá polovina na pozemku stavebníka. To je podle odvolacího soudu „přirozená vlastnost plotů, které fungují jako rozhrady ve smyslu občanského práva“ [odkázal přitom na §1024 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“)]. Bylo by „absurdní“, aby každý ze sousedů byl povinen zřídit si svůj vlastní plot na vlastním pozemku, a je proto spravedlivé umístění jednoho plotu právě v zásadě na této hranici. Uzavřel, že „popsaným způsobem fakticky umístěný plot nepředstavuje neoprávněnou stavbu na cizím pozemku ve smyslu ustanovení §135c obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k řešení otázku, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, a to zda v případě neoprávněné stavby probíhá vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě. Tvrdí, že odvolací soud na právní poměr vzniklý přede dnem nabytí jeho účinnosti nesprávně aplikoval §1024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle dovolatelky přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2392/99, který však již není použitelný. Nárok žalobkyně na vypořádání neoprávněné stavby vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a proto se na projednávanou věc vztahuje ustanovení §135c tohoto zákona. Dále označuje dvě otázky hmotného práva, které dosud neměly být dovolacím soudem řešeny. Jednak otázku, zda nelze jako neoprávněnou stavbu označit oplocení umístěné na hranici pozemků, s tím, že hranice parcel představuje podélnou osu plotu a fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky se nachází na pozemku vlastníka pozemku a druhá polovina na pozemku stavebníka. Namítá, že rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 46 A 55/2014-21, na který odkázal odvolací soud, nelze na posuzovanou věc použít, neboť se týkal stavebního řízení, nikoli ochrany vlastnických práv. Podle dovolatelky není podstatné, zda k zásahu do jejího vlastnického práva dochází na povrchu či pod povrchem, tedy zda do vlastnického práva zasahuje pouze betonový základ plotu či betonový základ s plotovou konstrukcí, neboť součástí pozemku je prostor nad i pod povrchem a plot je jedinou věcí v právním smyslu. Další, podle dovolatelky dosud neřešenou otázkou je, zda lze spoluvlastnictví podle §1024 o. z. založit jednostranným jednáním, proti vůli jiného. K návratu institutu rozhrad došlo až nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a domněnka společného vlastnictví rozhrady tak nemohla vůbec nastoupit, neboť věc měla být posuzována podle staré právní úpravy. Nicméně v případě rozhrad jde o vyvratitelnou právní domněnku spoluvlastnictví a žalobkyně nikdy neprojevila vůli, aby byl její pozemek a pozemek žalovaných zmíněným způsobem oddělen. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Podle dovolatelky nikomu nelze vnutit nabytí vlastnického práva. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že na neoprávněnou stavbu plotu zřízenou před 1. 1. 2014 nesprávně aplikoval §1024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
K právnímu režimu neoprávněných staveb, zřízených před 1. 1. 2014:
Především je nutno v projednávané věci poznamenat, že napadené rozhodnutí není na otázce vypořádání neoprávněné stavby vůbec založeno. Naopak odvolací soud uzavřel, že se v případě plotu o neoprávněnou stavbu vůbec nejedná a nelze proto vztahy k němu vypořádat podle §135c obč. zák. Připustil tedy, že v případě posouzení plotu jako neoprávněné stavby by bylo namístě provést její vypořádání podle dosavadních právních předpisů. Takovýto závěr by odpovídal ustálené judikatuře dovolacího soudu k otázce režimu neoprávněných staveb. To vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaní již v roce 2009 vybudovali v severní části pozemku p. č. XY (u hranic s pozemkem žalobkyně) opěrnou zídku ze svahových vegetačních tvárnic o výšce 2 m a následně i oplocení.
Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil (srov. usnesení Nejvyššího soudu e dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017), že pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že „stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“ (§3055 odst. 1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Na stavby zřízené před 1. 1. 2014 (s výjimkou přestavku - §1087 o. z.) proto nejsou použitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby (tj. stavby na cizím pozemku, k jejímuž zřízení nepříslušel stavebníkovi soukromoprávní titul a která je podle své povahy součástí pozemku - §506 odst. 1 o. z.), neboť ta vycházejí z opačného přístupu; zatímco podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. byl vlastníkem stavby stavebník, vlastníkem neoprávněné stavby, zřízené za platnosti nového zákoníku se stává ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud i se zastavěným pozemkem jako jeho součást přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace §1084 a násl. nepřichází do úvahy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012).
Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (§135c obč. zák.). Aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku (§1084 a násl. o. z.) na stavby zřízené před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) je vyloučena již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Pro úplnost se uvádí, že jde-li o přestavek, pak s ohledem na znění §3059 o. z., větu druhou, lze i na případy vzniklé před 1. 1. 2014 aplikovat §1087 (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015; k přestavku a stavbám na více pozemcích viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017. sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
K otázce posouzení plotu stojícího na hranici pozemků jako stavby neoprávněné:
Závěr o tom, že plot není neoprávněnou stavbu, odůvodnil odvolací soud tím, že nejde o „neoprávněný zásah do pozemku souseda“, jestliže „fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky se nachází na pozemku souseda a druhá polovina na pozemku stavebníka“, neboť jde o „přirozenou vlastnost plotů, které fungují jako rozhrady ve smyslu občanského práva (§1024 a násl. nového občanského zákoníku)“.
Podle §135c odst. 1 až 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003) a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008).
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje [shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Neoprávněnou stavbou ve smyslu §135c odst. 3 obč. zák. může být jak stavba podzemní, například podzemní vedení veřejné telekomunikační sítě [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010 (uveřejněné pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] či vodovodní a kanalizační přípojka [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003 (uveřejněný pod č. C 2 257 v Souboru)], tak i stavby nadzemní, jako například stavba rodinného domu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné přitom postačuje, je-li na cizím pozemku zřízena jen zčásti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1097/2003 (uveřejněný pod č. C 2 494 v Souboru)].
Jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na vypořádání neoprávněné stavby zamítnout [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 (uveřejněný pod č. C 3 098 v Souboru)].
Dovolací soud ve své judikatuře nikdy nepochyboval, že zasáhne-li vlastník jednoho pozemku stavbou oplocení nedovoleně na pozemek souseda (cizí pozemek), jedná se o neoprávněnou stavbu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1028/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015). Samotný účel stavby plotu, tedy oddělení a ohraničení pozemků, nemůže změnit skutečnost, že stavbou došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva jiného vlastníka a ten má možnost chránit své vlastnické právo v řízení o vypořádání neoprávněné stavby.
Vypořádání neoprávněné stavby nebrání ani závěr, že plot tvoří umělou rozhradu mezi sousedními pozemky (§1024 a násl. o. z.).
Rozhradu je možné chápat jako přirozené nebo umělé rozhraničení mezi dvěma pozemky stojící na obou těchto sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3009/2018, shodně SPÁČIL, J., a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 181-183]. V §1024 odst. 1 o. z. jsou příkladmo jako rozhrady označeny „ploty, zdi, meze a strouhy. Obdobně upravoval rozhradu i §854 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen ‚o. z. o.‘), podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 – dále jen „Komentář“, díl III, str. 658).
O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ustanovení §854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 Ob 27/13s, jakož i v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 7 Ob 92/14a (obě dostupná na ris.bka.gv.at) judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nachází v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.
Z funkčního vymezení rozhrady jako rozhraničení dvou sousedních pozemků však nelze dovozovat, že by ji bylo možné zřídit, byť pouze její částí, na cizím (sousedním) pozemku, bez titulu umožňujícího na cizím pozemku stavět. Zřízení neoprávněné stavby nelze tedy „omluvit“ pouze tím, že taková stavba plní funkci rozhrady. Jestliže se vlastník pozemku rozhodne vybudovat jeho oplocení, měl by je zásadně umístit na vlastním pozemku a nezasahovat na pozemek souseda.
K otázce, zda lze spoluvlastnictví podle §1024 o. z. založit jednostranným jednáním, proti vůli jiného:
V prvé řadě je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není na takové otázce vůbec založeno. Odvolací soud neuzavřel, že by snad sporná stavba plotu byla ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Takový závěr nevyplývá ani ze zákonné úpravy rozhrady obsažené v §1024 a násl. o. z. V §1024 odst. 1 o. z. je stanovena pouze vyvratitelná domněnka společného vlastnictví rozhrady. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu přitom neplyne, že by vlastnictví stavby oplocení vybudovaného žalovanými bylo mezi účastníky sporné. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, z čeho dovolatelka dovozuje své závěry o „vnucení nabytí vlastnického práva“ k plotu. Domnívá-li se snad, že každá rozhrada je ve spoluvlastnictví vlastníků pozemků, které rozhraničuje, je její úvaha nesprávná. Jak již bylo vysvětleno shora, zákonné ustanovení §1024 odst. 1 o. z. (stejně jako v minulosti §854 o. z. o.) upravuje pouze vyvratitelnou domněnku spoluvlastnictví. Je-li samozřejmě vlastnické právo k rozhradě zřejmé a nesporné, taková domněnka se neuplatní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010).
Ze shora uvedeného se však podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva (posouzení plotu stojícího na hranici pozemků jako stavby oprávněné), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Ve svém dalším řízení se odvolací soud bude znovu řádně zabývat otázkou, zdali a v jakém rozsahu zasahuje stavba plotu na pozemek žalobkyně, zda jde o stavbu neoprávněnou a zda jsou dány předpoklady pro její vypořádání. Dospěje-li k závěru, že tomu tak skutečně je, v rámci zvoleného způsobu vypořádání zohlední veškeré okolnosti případu. Neopomene přitom reflektovat i novou právní úpravu §1087 o. z.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu