ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2804.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2804/2019-836
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně G. K., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 327/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 28 Co 388/2018-768, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 37 800,40 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Michala Kadlece do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. 5 C 327/2011-655, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I. bod 1.), obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti G., IČO XY, se sídlem v XY (výrok I. bod 2.), movité věci blíže specifikované ve výroku I. bodu 3. a závazek vůči J. K., narozenému XY, a V. K., narozené XY, ve výši 4 169 439 Kč (výrok I. bod 4.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání vypořádacího podílu 1 438 794,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Stanovil, že každý z účastníků řízení je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 7 433 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 28 Co 388/2018-768, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY [výrok I. bod 1) písm. a)], movité věci blíže určené ve výroku I. bod 2) písm. b), závazek vůči J. K., narozenému XY, a V. K., narozené XY, ve výši 4 071 439 Kč [výrok I. bod 1) písm. c)], a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku ve výši 1 610 280,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [výrok I. bod 1) písm. d)]. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 115 143,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.) a povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 1 995,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu Praha-východ (výrok IV.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení vzniklých státu 14 988,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha-východ (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o právní otázky doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Předně nesouhlasí s tím, že odvolací soud přikázal žalovanému závazek účastníků řízení ve výši 4 169 439 Kč vůči rodičům žalovaného – J. a V. K. Žalobkyně v průběhu celého řízení namítala promlčení tohoto závazku, a proto měl být přikázán podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oběma manželům společně. Uvádí, že žalovaný dluh plynoucí z tohoto závazku není ochoten plnit a rodiče žalovaného tento závazek po žalovaném ani nebudou vymáhat. Proto neshledává spravedlivým, aby byl závazek přikázán pouze žalovanému (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4682/2014, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 3. 2014, č. j. 5 C 327/2011-282, jež byly vyhlášeny rovněž v poměrech projednávané věci).
Žalobkyně dále napadá závěry odvolacího soudu o ocenění nemovitostí v k. ú. XY. Postup znalce při ocenění nemovitostí považuje za neobjektivní a nepřezkoumatelný. Soudy obou stupňů nevyhověly jejímu návrhu na provedení revizního znaleckého posudku.
Má také za to, že Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně a Krajský soud v Praze jako soud odvolací nebyly k projednání vypořádání společného jmění manželů v poměrech posuzované věci věcně příslušné. Žalobkyně v průběhu tohoto řízení podala žalobu u Městského soudu v Praze, kterou se domáhala určení, že obchodní podíl ve společnosti G., IČO XY, se sídlem v XY, je součástí dosud nevypořádaného společného jmění účastníků řízení (důvodem byla skutečnost, že žalovaný obchodní podíl po zániku společného jmění převedl na společnost I., IČO XY, se sídlem v XY, k čemuž však žalobkyně neudělila souhlas). Soudy obou stupňů rozhodující o vypořádání společného jmění tak měly vyčkat na rozhodnutí o žalobě na určení vedené u Městského soudu v Praze. Poznamenává, že Okresní soud Praha-východ jako soudu prvního stupně ani Krajský soud v Praze jako soud odvolací nebyly věcně příslušné k rozhodnutí o vypořádání tohoto obchodního podílu jako součástí společného jmění manželů [v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že krajské soudy jsou podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, věcně příslušné k rozhodování sporů ze smluv o převodu podílu v obchodní korporaci, a to bez ohledu na to, zda je podíl představován účastnickým cenným papírem].
Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 115 143,60 Kč.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání závazku účastníků řízení vůči jeho rodičům je v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4682/2014, které Nejvyšší soud přijal v poměrech projednávané věci. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný existenci tohoto závazku od počátku tvrdil a prokazoval, zatímco žalobkyně jej popírala, případně namítala jeho promlčení. Žalovaný je ochoten závazek vůči rodičům splnit i poskytnout jim s ohledem na jejich věk i další potřebnou pomoc. Je důležité také zohlednit, že bez finančních prostředků získaných na základě tohoto závazku by se nikdy nestaly nemovitosti v k. ú. XY součástí společného jmění účastníků řízení. Proto považuje za správné rozhodnutí odvolacího soudu, který tento závazek přikázal pouze žalovanému.
Znalecký posudek, na základě kterého byly oceněny nemovitostí v k. ú. XY, shledává za náležitě odůvodněný. Znalec dostatečně objasnil zvolený postup při oceňování nemovitostí a vyložil, z jakých důvodů použil příslušnou metodu a jak ke svým závěrům dospěl. Proto považuje námitky žalobkyně směřující do ocenění nemovitostí v k. ú. XY za nedůvodné.
Má také za to, že okresní soudy jsou jako soudy prvního stupně věcně příslušné k řízení o vypořádání společného jmění manželů za situace, tvoří-li součást tohoto majetkového společenství obchodní podíl ve společnosti. Otázku, zda je obchodní podíl součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů, si mohou okresní soudy jako soudy prvního stupně vyřešit v řízení o vypořádání společného jmění manželů jako otázku předběžnou, a proto nebyl dán žádný důvod pro přerušení řízení do okamžiku pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze.
Žalovaný souhlasí rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně pro jeho nepřípustnost anebo pro jeho zjevnou bezdůvodnost odmítl, příp. toto dovolání zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vypořádání závazku ve výši 4 071 439 Kč vůči rodičům žalovaného, J. K., narozenému XY , a V. K., narozené XY :
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4682/2014 (kterým dovolací soud zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 5 C 327/2011-282, vyhlášené v poměrech projednávané věci), uvedl, že je nutné při vypořádání závazků účastníků řízení vůči rodičům žalovaného poměřovat dva ustálené judikatorní závěry. Jednak závěr, že společné jmění manželů má být vypořádáno takovým způsobem, aby byl pokud možno vypořádací podíl co nejmenší, a závěr, že je-li tvrzeno jedním z bývalých manželů možné promlčení společného závazku, má být přikázán oběma manželům společně, přičemž z této zásady jsou však v odůvodněných případech možné výjimky. Dále poznamenal, že „byly-li v projednávané věci přikázány předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, jeví se jako spravedlivé, aby předmětný závazek byl přikázán k úhradě rovněž žalovanému (a to i přes žalobkyní tvrzené promlčení tohoto závazku), v důsledku čehož bude vypořádací podíl pokud možno co nejmenší. V posuzované věci je nutné především přihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o závazek vůči rodičům žalovaného, jehož vznik žalovaný od počátku sporu tvrdil a prokazoval, zatímco žalobkyně jeho existenci popírala, případně namítala jeho promlčení. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný je připraven a ochoten, a to i přes případné promlčení, povinnost vyplývající z předmětného závazku vůči jeho rodičům splnit, zatímco žalobkyně vznik tohoto závazku popírá, případně namítá jeho promlčení. Je důležité zohlednit, že finanční prostředky získané na základě tohoto závazku umožnily účastníkům řízení financovat koupi a výstavbu předmětných nemovitostí tvořících společné jmění, neboť tito nedisponovali vlastními finančními prostředky v potřebné výši. Rodiče žalovaného tak účastníkům zásadně finančně vypomohli a byli přesvědčeni, že jim účastníci v budoucnu poskytnuté plnění vrátí.“
Dovolací soud neshledává ani v rámci projednání tohoto dovolání podaného žalobkyní žádný důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů a odkazuje na ně. Lze zopakovat, že se jedná o závazek vůči rodičům žalovaného, jehož existenci žalovaný od počátku řízení tvrdil a prokazoval, zatímco žalobkyně jeho existenci popírala, případně namítala jeho promlčení. Žalovaný se v rámci svých schopností a možností podílí na plnění tohoto dluhu vůči svým rodičům. Je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že finanční prostředky získané na základě tohoto závazku umožnily účastníkům nabýt do společného jmění manželů předmětné nemovitosti. Byly-li nemovitosti nabyté na základě finančních prostředků získaných prostřednictvím tohoto závazku přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, jeví se jako spravedlivé, aby byl rovněž tento závazek přikázán žalovanému.
Opodstatněná není námitka žalobkyně, že s ohledem na opakovanou majetkovou trestnou činnost žalovaného lze pochybovat o jeho ochotě splnit dluh vůči svým rodičům. Z obsahu spisu se podává, že touto majetkovou trestnou činností žalovaný nezpůsobil škodu svým rodičům a je zřejmé, že je ochoten i nadále v rámci svých možností a schopnosti plnit tento dluh.
Z uvedeného je zřejmé, že v této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitkám směřujícím do znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem
A-Consult plus, spol. s r.o., ze dne 21. 9. 2012, a do dodatku k tomuto znaleckému posudku ze dne 28. 3. 2018, kterými byla stanovena cena nemovitostí v k. ú. XY tvořících společné jmění účastníků řízení:
Podle §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle §127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
V rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.“
Dovolací soud v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
V posuzované věci soudy obou stupňů vyšly ze znaleckého posudku č. 73/2012 vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o., ze dne 21. 9. 2012, a z dodatku k tomuto znaleckému posudku ze dne 28. 3. 2018. Soudy obou stupňů podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k závěrům tohoto znaleckého posudku, vyložily, jakými úvahami se při hodnocení posudku řídily a proč jeho závěry považují za správné. Rovněž odůvodnily, proč nenařídily vypracování revizního znaleckého posudku. Ostatně jestliže neměly o závěrech znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o., ze dne 21. 9. 2012, a dodatku k tomuto znaleckému posudku ze dne 28. 3. 2018 ve spojení s výslechem znalce žádné pochybnosti, neměly ani důvod pro zadání revizního znaleckého posudku. Lze také poznamenat, že znalecký posudek znaleckého ústavu
A-Consult plus, spol. s r.o., ze dne 21. 9. 2012 byl již vyhotoven jako revizní znalecký posudek vzhledem ke znaleckému posudku č. 1182-15/2012 ze dne 21. 3. 2012 Ing. Pavla Šafaříka.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v souvislosti s námitkami směřujícími do závěrů o ceně nemovitostí v k. ú. XY založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že řízení o vypořádání společného jmění manželů mělo být přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 74 Cm 54/2018, ve kterém se žalobkyně domáhala určení, že obchodní podíl ve společnosti G., IČO XY , se sídlem v XY , je součástí dosud nevypořádaného společného jmění účastníků řízení:
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy vždy záleží na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5475/2015).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017, přijal a odůvodnil závěr, že „důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Nejvyšší soud dodává, že soud by měl zejména posoudit, zda vyčkání výsledku „vedlejšího řízení“ bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013).“
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že nebyly dány důvody pro přerušení řízení o vypořádání společného jmění manželů z důvodu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 54/2018. Soudy obou stupňů rozhodovaly na základě relevantních skutečností a zohlednily veškeré okolnosti projednávané věci. Přihlédly především k tomu, že si mohou otázku, která mohla mít význam pro jejich rozhodnutí (a to zda je obchodní podíl ve společnosti G. součástí zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění účastníků řízení), vyřešit v posuzované věci jako otázku předběžnou (srov. §135 odst. 2 o. s. ř.). Takový postup v dovolacím přezkumu obstojí, a to i s ohledem na délku původního řízení a stav řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 54/2018.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části spočívá na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto také není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ jako soudu prvního stupně k řízení o vypořádání společného jmění manželů v poměrech posuzované věci:
Podle §9 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tedy v době, kdy byla v posuzované věci podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů), nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy by pak rozhodovaly jako soudy prvního stupně v taxativně vymezených věcech uvedených v §9 odst. 2, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2011.
V tomto taxativním výčtu obsaženém v §9 odst. 2, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2011, nebylo uvedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, a proto byly okresní soudy jako soudy prvního stupně věcně příslušné k řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení. Otázku, zda je obchodní podíl součástí tohoto majetkového společenství, byly okresní soudy jako soudy prvního stupně oprávněny v poměrech projednávané věci vyřešit jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, není v poměrech projednávané věci relevantní již z toho důvodu, že v této věci nebylo předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů.
Z uvedeného se podává, že ani v této části není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nad rámec shora uvedeného lze poznamenat, že není opodstatněná ani námitka žalobkyně, že odvolací soud vůbec nerozhodl o vypořádání obchodního podílu ve společnosti G. Z rozhodnutí odvolacího soudu totiž zřetelně plyne, jakým způsobem odvolací soud o vypořádání této majetkové položky rozhodl. Toto své rozhodnutí odvolací soud taktéž řádně odůvodnil.
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání není v této části podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu