ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3139.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3139/2019-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému Z. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované I. C. , narozeného XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 38/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Co 55/2019-456, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Brože, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 11 C 38/2016-165, určil, že součástí společného jmění účastníků řízení jsou nemovitosti blíže určené ve výroku I. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 37 007 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Co 55/2019-456, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve správném znění tohoto výroku uvedeném ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Rozhodl také, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů, které zamítly návrh žalovaného na provedení účastnického výslechu žalovaného. Má za to, že pouze na základě tohoto důkazu mohly být zjištěny okolnosti odůvodňující závěr, že nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví žalovaného, a nikoliv součástí společného jmění účastníků řízení. Poznamenává, že soudy zamítnutí těchto důkazních návrhů adekvátně neodůvodnily, a proto je jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10.
Za nesprávný považuje taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, podle kterého naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V posuzované věci však tato podmínka naplněna nebyla, protože právo žalobkyně není, a ani nebylo žádným způsobem ohroženo a nemůže se stát nejistým. Uvádí, že „podaná žaloba neslouží potřebám praktického života, nýbrž je motivována pouze snahou žalobkyně o ztížení života žalovanému.“ Žalobkyně nemá žádný důvod domáhat se požadovaného určení, a to i proto, že si musí být vědoma, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění účastníků řízení. Dále uvádí, že před rozhodnutím odvolacího soudu došlo v důsledku nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení k zániku společného jmění manželů. V takovém případě ovšem měla žalobkyně navrhnout změnu žaloby tak, že shora uvedené nemovitosti jsou součástí zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění účastníků řízení.
Nesouhlasí také s postupem odvolacího soudu, který se návrhem na vstup vedlejšího účastníka na straně žalované I. C. do řízení nezabýval a o tomto návrhu nerozhodl. Odvolací soud ani nezkoumal, zda strana žalovaná souhlasí se vstupem vedlejšího účastníka do řízení. Takový postup odvolacího soudu je podle žalovaného v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3915/2016.
Má také za to, že odvolací soud v rozporu se zákonem nerozhodl ani o námitce podjatosti vznesené žalovaným a o návrhu na přerušení řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud i soud prvního stupně řádně odůvodnily, proč neprovedly výslech žalovaného, a proto nelze označit jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V souvislosti s otázkou naléhavého právní zájmu žalobkyně na požadovaném určení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, podle kterého není vyloučen naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost je součástí společného jmění manželů, v případě, kdy jeden z manželů koupí jen pro sebe nemovitost ze zdrojů, jež mají náležet (podle tvrzení druhého manžela) do společného jmění manželů. Naléhavý právní zájem na takovém určení trvá i po zániku společného jmění manželů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017). Podotýká, že i výrok rozsudku odvolacího soudu je dostatečným podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, a to i když došlo v průběhu odvolacího řízení k zániku společného jmění účastníků řízení.
Dále má za to, že postup odvolacího soudu v souvislosti se vstupem vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 260/2005). Rozhodnutí o vstupu vedlejšího účastníka do řízení by bylo nutné pouze tehdy, namítl-li by některý z účastníků řízení nepřípustnost jeho vstupu z důvodu absence právního zájmu. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného vztahující se k otázce dokazování a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu:
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13).
Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V poměrech projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč v řízení neprovedl jako důkaz výslech žalovaného (a to s ohledem na hmotněprávní předpisy, které aplikoval, i procesní postup žalovaného, k tomu srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Odvolací soud tento postup soudu prvního stupně považoval za správný a ztotožnil se s ním. Rovněž znovu vysvětlil, proč tento důkaz nebyl v řízení proveden.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v těchto souvislostech založeno na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu, a proto není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně:
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů. V rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2019, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že s ohledem na změnu právní úpravy a princip materiální publicity zápisů do veřejného seznamu zakotvený v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je dán naléhavý právní zájem jednoho z bývalých manželů na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků evidován žalovaný, jenž je bývalým manželem žalobkyně, která tvrdí, že pozemky jsou součástí společného jmění manželů. Poznamenal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení i po zániku manželství účastníků (a v důsledku toho zániku společného jmění manželů, které doposud nebylo vypořádáno). Tyto závěry odvolacího soudu jsou v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Opodstatněná není ani námitka žalovaného, že žalobkyně nemá na požadovaném určení v posuzované věci naléhavý právní zájem, protože měla nejprve vyzvat žalovaného k součinnosti při případné změně zápisu u příslušného katastrálního úřadu, a nikoliv podat u soudu žalobu na určení vlastnického práva.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, přijal a odůvodnil závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalobce k nemovitosti není dán, je-li žalovaný sice v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, ale vlastnictví žalobce nepopírá a je ochoten přistoupit k tzv. souhlasnému prohlášení. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rovněž podává, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014).
V posuzované věci se z obsahu spisu podává, že žalovaný nebyl ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ani odvolacího soudu ochoten poskytnout žalobkyni nutnou součinnost k požadované změně zápisu u příslušného katastrálního úřadu, a proto byl dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v souvislosti s touto námitkou založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Přiléhavá není ani námitka žalovaného, že žalobkyně měla v důsledku zániku společného jmění manželů v průběhu odvolacího řízení navrhnout změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř. a požadovat určit, že nemovitosti jsou součástí zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Výrok soudního rozhodnutí, kterým bylo určeno, že nemovitosti jsou součástí společného jmění účastníků řízení, je nutné interpretovat rovněž s ohledem na jeho odůvodnění, a to za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výroku (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že došlo k zániku společného jmění manželů, a proto lze z výroku soudního rozhodnutí s ohledem na jeho odůvodnění dovodit, že nemovitosti jsou součástí (zaniklého, avšak doposud nevypořádaného) společného jmění manželů. Lze také odkázat na §736 věta druhá o. z., podle kterého není-li zaniklé společné jmění vypořádáno, použijí se pro něj ustanovení o společném jmění přiměřeně. V projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že zaniklé společné jmění účastníků řízení nebylo doposud vypořádáno, a proto se na něj použijí ustanovení o společném jmění přiměřeně. Tedy i z tohoto důvodu obstojí výrok, že nemovitosti jsou součástí společného jmění účastníků řízení.
K námitce, že odvolací soud v rozporu se zákonem nerozhodl o návrhu na přerušení řízení ani o námitce podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu:
Dovolatel v této části dovolání řádně, v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika s procesním postupem odvolacího soudu, aniž by žalovaný formuloval konkrétní právní otázku a uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyššího soud za nutné podotknout, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně a náležitě odůvodnil, proč toto řízení nepřerušil. Rovněž se vypořádal s námitkou podjatosti předsedy senátu vznesenou žalovaným.
K postupu odvolacího soudu ohledně vstupu vedlejšího účastníka do řízení:
Podle §93 odst. 1 o. s. ř. jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.
Podle §93 odst. 2 o. s. ř. do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků (popřípadě jiný vedlejší účastník) namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá; nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, stává se třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího, aniž by jí v tom soud svým rozhodnutím mohl zabránit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 260/2005).
V poměrech projednávané věci navrhl žalovaný spolu s I. C. podáním ze dne 22. 5. 2019 vstup I. C. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného. Jelikož žádný z účastníků nenamítl nepřípustnost vstupu tohoto vedlejšího účastníka do řízení, soud tuto otázku neměl důvod zkoumat a I. C. se stal vedlejším účastníkem bez dalšího.
Dovolání není tedy ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu