ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3248.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3248/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Františkem Hynkem, advokátem se sídlem v Brně, Tábor 2333/8, proti žalovanému V. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 216/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2019, č. j. 13 Co 87/2016-198, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 5 C 216/2013-141, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 694 238 Kč (výrok I.), co do zbývajícího rozsahu řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“) zastavil (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 13 Co 87/2016-198, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), výrok III. zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil (výrok II.) a rozhodl o doplacení soudního poplatku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť soud prvního stupně i odvolací soud zatížily svá rozhodnutí „vadou nesprávného správního posouzení“. Soudy obou stupňů posoudily otázku vypořádání SJM, aniž by přihlédly k již uzavřené dohodě o jeho vypořádání, která byla účastníky uzavřena za účelem rozvodu podle §24a zákona o rodině. Byť k rozvodu podle tohoto ustanovení nedošlo, tato smlouva byla platně uzavřena. Podle judikatury je taková smlouva platná, pouze nenabude účinnosti. Soudy se tak od této judikatury odchýlily, jestliže de facto posoudily smlouvu o vypořádání SJM jako neplatnou; resp. v judikatuře není dosud uspokojivě vyřešena otázka, jaký je další osud takové dohody, je-li platná, ale nikoliv účinná. Dále soudy postupovaly v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když směšovaly pojmy absolutní neplatnost právního jednání s pojmem neúčinnost právního jednání a pojmem zastřeného právního jednání. Darovací smlouva ze dne 16. 11. 2011 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným jako dárci a jejich dcerou jako obdarovanou měla za cíl odklonit nemovitou věc ze SJM a ochránit ji tak před věřiteli žalovaného. Soudy se přitom otázkou zastřeného právního úkonu nezabývaly a už vůbec ne v návaznosti na §3030 občanského zákoníku. Závěru o zastřeném právním úkonu přitom svědčí plán zatížit nemovitost ve prospěch žalobkyně a žalovaného věcným břemenem užívání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný namítá, že soudy při vypořádání SJM nezohlednily uzavřenou dohodu o vypořádání podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“).
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání již proto, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí vůbec založeno. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Už z tohoto důvodu proto nemůže položená otázka přípustnost dovolání založit, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není na jejím řešení založeno.
Ani jinak by však tato námitka nemohla být důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž ostatně odkazuje i sám dovolatel, je sice dohoda uzavřená podle §24a zákona o rodině platná okamžikem, kdy byla řádně uzavřena, účinnosti však nabývá právní mocí rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno podle §24a zákona o rodině [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4632/2010 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2013, č. 2, str. 72)]. Dohoda tak nemůže nabýt účinnosti jiným okamžikem, než nabytím právní moci rozhodnutí o rozvodu, a to i tehdy, když si strany ohledně účinnosti dohody nic neujednaly [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4688/2010 (publikované v časopise Právní rozhledy, roč. 2013, č. 4, str. 150)].
V daném případě nedošlo mezi účastníky k rozvodu podle §24a zákona o rodině, což ostatně potvrzuje sám žalovaný v dovolání. Byť tedy může být jejich dohoda uzavřená za účelem rozvodu podle §24a zákona o rodině formálně platná, nemůže vzhledem k nesplněné podmínce rozvedení manželství podle §24a zákona o rodině vyvolávat žádné právní účinky směřující k vypořádání SJM. Z tohoto důvodu by ani pak nemohla být tato námitka důvodná.
Dále žalovaný namítá, že se soudy nezabývaly možností kvalifikace právního úkonu darování domu účastníky jejich dceři jako úkonu zastřeného.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, a to již proto, že ve vztahu k ní žalovaný nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání – neuvádí, od jaké konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit – ani neformuloval právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalovaný svou argumentací směřuje k závěru, že darovací smlouvou ze dne 16. 11. 2011 mezi účastníky tohoto řízení na jedné straně a jejich dcerou na straně druhé mělo dojít k převodu nemovitosti představující jediné významnější aktivum SJM, aby nedošlo k jejímu postižení v případném exekučním řízení. Žalovaný však v dovolání neuvádí, jaký konkrétní úkon by měl být darováním zastřen.
Jestliže měl žalovaný na mysli simulovaný právní úkon, z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud v dané věci uvedl, že darovací smlouva ze dne 16. 12. 2011, kterou bývalí manželé, účastníci tohoto řízení, coby dárci předmětný dům převedli na svou dceru A. S. coby obdarovanou, splňuje veškeré náležitosti platného právního úkonu ve smyslu §37 až 39 obč. zák. Byla též splněna podmínka písemné formy darovací smlouvy (§628 odst. 2 obč. zák.), k převodu vlastnictví na obdarovanou došlo vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný tvrdil, že skutečnou vůlí účastníků tohoto řízení (tj. dárců) nebylo darování domu dceři, ale řešení jejich obtížné finanční situace a zabránění tomu, aby se z případného prodeje domu uspokojili věřitelé žalovaného; podle něj byla uzavřena za účelem zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů žalovaného neboli za účelem vyvedení majetku ze SJM. Odvolací soud zdůraznil, že i kdyby bylo toto tvrzení žalovaného prokázáno (jako že není), mohlo by to vést pouze k možnosti věřitelů darovací smlouvě u soudu odporovat za podmínek §42a obč. zák. V případě úspěchu věřitele by darovací smlouva byla vůči němu právně neúčinná, nikoliv však neplatná.
Odvolací soud tedy jinými slovy uzavřel, že vůle kontraktantů byla vážná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by darovací smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů žalovaného a za účelem vyvedení majetku ze SJM. Závěr o vážnosti vůle je přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu závěrem skutkovým [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2016/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )], dovolací soud je jím tedy vázán a nemůže jej jakkoliv přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 a contrario ). I závěr odvolacího soudu, že nešlo o simulovaný právní úkon, proto v dovolacím řízení obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, protože rozhodnutí dovolacího soudu není ve vztahu k nákladům řízení rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž v nákladovém výroku zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu