ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3275.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3275/2019-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) F. T. , narozeného XY, a b) Z. T. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832, proti žalovaným 1) Z. S. , narozenému XY, 2) L. M. , narozené XY, 3) J. S. , narozenému XY, a 4) Z. S. , narozenému XY, všem bytem XY, zastoupeným JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 155/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. října 2018, č. j. 58 Co 358/2017-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832.
III. Žalovaná 2) je povinna nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832.
IV. Žalovaný 3) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832.
V. Žalovaný 4) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 5 C 155/2014-165, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), je ve společném jmění manželů žalobců (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 58 Co 358/2017-222, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětný pozemek je ve společném jmění manželů žalobců (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.–V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil odchylně od ustálené praxe dovolacího soudu. Stěžejní otázkou je, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim předmětný pozemek patří, a tudíž jsou oprávněnými držiteli. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 170/2018, 22 Cdo 2298/2018 a 22 Cdo 5595/2016. Odvolací soud podle žalovaných posuzoval otázku dobré víry žalobců v rozporu s touto rozhodovací praxí. Až přespříliš subjektivně posoudil dobrou víru žalobců; vyšel v podstatě z jejich domněnky, že předmětný pozemek nabyli spolu s pozemkem parc. č. XY. Odvolací soud pak nezohlednil okolnosti ostatní, zejména skutečnost, že již „od počátku“ byli ze strany žalovaných upozorňováni, že předmětný pozemek nevlastní, což byla právě ta informace, která byla způsobilá u žalobců vyvolat pochybnost o oprávněnosti jejich držby. Odvolací soud dostatečně nezohlednil ani zachování běžné opatrnosti; žalobci se nemohli od počátku domnívat, že nabývají pozemek bezmála o 20 % větší, než jaký byl předmětem koupě. Při uzavírání kupní smlouvy v roce 1987 byl navíc vypracován znalecký posudek, který přesně popisoval výměru převáděné parcely. Samotnou skutečností, která jistě sama o sobě svědčí o tom, že žalobci minimálně pochybnosti o vlastnictví pozemku měli, je, že se pokusili pozemek od žalovaných odkoupit. S institutem vydržení by se mělo zacházet obezřetně, jde totiž o průlom do vlastnického práva. Odvolací soud se měl zabývat mnohem detailněji posouzením všech podmínek pro splnění vydržení a zejména pak dobré víry jakožto předpokladu oprávněné držby žalobců. V daném případě je z provedeného dokazování zřejmé, že žalobci měli či alespoň museli mít určité pochybnosti o oprávněnosti držby. Odvolací soud se jimi zabýval nedostatečně a v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Sama skutečnost, že žalovaní předmětný posudek aktivně neužívali a proti jeho užívání ze strany žalobců aktivně nebrojili, nezakládá dobrou víru žalobců v oprávněnost jejich držby. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
Žalobci ve vyjádření uvedli, že v napadeném rozhodnutí neshledali nesprávné právní posouzení. S dovolacími námitkami žalovaných se zcela vypořádal již odvolací soud. S jeho rozhodnutím se ztotožňují. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní ve svém dovolání rozporují závěry odvolacího soudu o oprávněnosti držby předmětného pozemku žalobci.
Tato námitka není přípustná, neboť se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobci se po uzavření kupní smlouvy dne 28. 10. 1987 chopili držby části sousedního pozemku – předmětného pozemku, který však kupní smlouvou nenabyli. Vzhledem k okolnostem, za jakých k uchopení držby části pozemku žalovaných žalobci došlo, se jednalo o držbu oprávněnou, tedy v dobré víře, která byla dána se zřetelem ke všem okolnostem, a skutkový omyl žalobců byl omluvitelný, neboť tito postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem případu po každém požadovat. Žalobci se domnívali, že předmětný pozemek nabyli společně s domem č. p. XY a pozemkem parc. č. XY od svého právního předchůdce C. L. kupní smlouvou ze dne 22. 10. 1987, řádně registrovanou dne 28. 10. 1987, tedy na základě právního titulu způsobilého ke vzniku vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že kupní smlouvou tato část pozemku žalovaných skutečně převáděna nebyla, jednalo se o právní titul domnělý ( titulus putativus ), neboť žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takový titul svědčí. Jejich právní předchůdce C. L. byl strýcem žalobce a), žalobci s ním měli dobré vztahy a navštěvovali jej, za pomoci žalobce a) na předmětném pozemku vybudoval podzemní sklep, sám předmětný pozemek léta nerušeně užíval a takto jej žalobcům při koupi předal a ujistil je, že kupují vše až po pletivový plot oddělující pozemky nyní označené jako parc. č. XY (předmětný pozemek) a parc. č. XY. Žalobcům tak není možno klást za vinu sníženou opatrnost při koupi nemovitostí, ani to, že si nenechali vytyčit hranice jimi držených pozemků a nezjistili tak, že drží i část pozemku, jehož nejsou vlastníky. Předmětná část pozemku nadto byla v době uzavření kupní smlouvy připlocena k nemovitostem žalobců pletivovým plotem žalovaných bez branky, což dobrou víru žalobců, že předmětný pozemek vlastní, jistě podporovalo. Vzhledem k nerovnému terénu, kdy povrch pozemků za kamennou zídkou směrem k pozemkům žalovaných je oproti domu a většině pozemků žalobců od kamenné zídky vyvýšen, a tomu, že předmětný pozemek začíná nikoliv již od počátku vyvýšení na kamenné zídce, ale až 80 až 100 cm za ní směrem k nemovitostem žalovaných, bylo obtížně seznatelné, kde předmětný pozemek začíná a že nenáleží k nemovitostem žalobců, jež na vyvýšení za kamennou zídkou také zasahují. Rovněž poměr plochy pozemku koupeného, tj. 558 m 2 a předmětného pozemku, tj. 107 m 2 , není podle odvolacího soudu i s ohledem na terén a zastavěnost domem žalobců a později i drobnými stavbami žalobců natolik velký, že by omluvitelnost omylu žalobců, a tedy i jejich dobrou víru, vylučoval a jimi nemohlo být přehlédnuto, že skutečná výměra pozemku neodpovídá výměře kupovaného pozemku. Také umístění domu č. p. XY i zpracovaný znalecký posudek žalobce utvrzovaly v tom, že kupují i předmětný pozemek, neboť z posudku nevyplývalo, že dům, který kupují, leží z části i na sousedním pozemku. Plot mezi předmětným pozemkem a pozemkem p. č. XY vedl po hranici těchto pozemků, do domu žalobců nijak nezasahoval a tento byl zcela umístěn na jimi užívaných pozemcích. Znalecký posudek jako předmět koupě ocenil také sklep, přičemž na nemovitostech užívaných žalobci se sklep nacházel a nachází se pouze na předmětném pozemku, což je v jejich přesvědčení, že kupují i předmětný pozemek také utvrzovalo. Pro omluvitelnost jejich omylu a tedy i jejich dobrou víru svědčil i postoj a chování žalovaných, kteří sami pozemek neužívali, neudržovali jej a ačkoliv jim v tom nic nebránilo, až do roku 2013 neučinili nic, aby užívání předmětného pozemku žalobci zamezili, či je na skutečnost, že užívají pozemek, který je ve skutečnosti vlastnictvím žalovaných, upozornili. Z chování žalovaných, kteří léta užívání části svého pozemku žalobci trpěli, je možno usuzovat, že ani oni sami zřejmě nepředpokládali, že předmětem držby žalobců je i část jejich pozemku.
Dobrá víra žalobců byla dána od 28. 10. 1987 do listopadu 2013, kdy žalovaní žalobce poprvé písemně upozornili, že pozemek p. č. XY nevlastní. Desetiletá vydržecí doba tedy byla naplněna dne 28. 10. 1997, kdy žalobci předmětný pozemek podle §134 obč. zák. vydrželi.
Na uvedeném závěru odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalovaní z předmětného pozemku platili daň, neboť o tom žalobci nevěděli. Držený pozemek žalobci považovali za svůj pozemek nabytý na základě kupní smlouvy a zjevně nemohli předpokládat, že daň z něj neplatí oni, ale žalovaní. Ani pouhá knihovní držba předmětného pozemku žalovanými nepožívá právní ochrany a vydržení předmětného pozemku žalobci nevylučuje. Z toho, že dne 7. 3. 2014 žalobci žalovaným nabídli odkoupení předmětného pozemku, není podle názoru odvolacího soudu možné dovodit, že žalobci ve vydržecí době, tj. od 28. 10. 1987 do 28. 10. 1997, věděli, že pozemek nevlastní, neboť tuto nabídku učinili žalobcům až dlouho po jejím uplynutí a poté, co mezi nimi již vznikl spor. Dobrověrná držba předmětného pozemku žalobci nebyla přerušena ani v důsledku žalovanými tvrzeného užívání pozemku k hašení vápna při realizaci drobných staveb. Nerozhodné bylo i to, zda již při pozemkových úpravách v roce 2003 bylo zřejmé, že část domu žalobců se nachází na předmětném pozemku, neboť v této době již žalobci vlastnické právo vydrželi. Pouze ze skutečnosti, že žalobci drobné stavby na jimi drženém předmětném pozemku realizovali bez ohlášení či povolení, není možno bez dalšího dovodit, že tak činili proto, že si byli vědomi toho, že předmětný pozemek nevlastní, když takový postup obecně nebyl v daném období drobných staveb obdobného charakteru ojedinělý či zcela výjimečný. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaní po dokončení svého domu v jámě na předmětném pozemku už vápno nehasili, při realizaci drobných staveb používali vápno z beček, do nichž jej z jámy z předmětného pozemku ještě za vlastnictví C. L. přenesli. Tato skutečnost nebyla podle odvolacího soudu způsobilá vyvolat u žalobců pochybnosti o oprávněnosti jejich držby jednak proto, že se stala v době, kdy předmětný pozemek ještě ani nedrželi a jednak proto, že ji s ohledem na její jednorázovost není možno označit za takové užívání předmětného pozemku žalovanými, které by u žalobců mohlo způsobit pochybnost o tom, zda jim předmětný pozemek patří. Stejný závěr by tedy odvolací soud učinil i v případě, že by žalovaní na předmětný pozemek takto vstoupili až v době, kdy jej již drželi žalobci. Žalovaní jimi navrženými důkazy neprokázali, že by žalobce na to, že předmětný pozemek nevlastní, opakovaně ústně v době od roku 1985 do roku 1989 upozorňovali. Další důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení ani tvrzení, že předmětný pozemek používali k hašení vápna, nenavrhli ani poté, co byli odvolacím soudem podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučeni, že pokud nebudou tato jejich tvrzení provedenými důkazy prokázána, mohou být ve věci neúspěšní. K žalovanými v odvolacím řízení nově uplatněnému tvrzení, že žalovaný 1) a jeho manželka se v roce 1987 s žalobcem a) ústně dohodli, že zahrádku žalovaných mohou žalobci užívat, odvolací soud nepřihlížel, neboť bylo uplatněno v rozporu s §205a o. s. ř. až poté, co žalovaní byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř., přičemž se nejednalo ani o jiný důvod uváděný v §205a o. s. ř.
Dovolací soud předně uvádí, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na závěru, že při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud může zpochybnit řešení otázky existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími. Dovolací soud je při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Tyto závěry byly potvrzeny v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018, či ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 950/2019 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že jeho úvahy ohledně posouzení dobré víry žalobců nelze v dané věci označit za zjevně nepřiměřené. Je tomu právě naopak. Odvolací soud se se všemi námitkami a podstatnými okolnostmi řešené věci vypořádal řádně a velice podrobně, přitom zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto nemá, co by mohl úvaze odvolacího soudu vytknout. To platí tím spíše, když by mohl napadené rozhodnutí v otázce hodnocení dobré víry zpochybnit jen, byla-li by úvaha odvolacího soudu „zjevně“ nepřiměřená.
Žalovaným se ostatně v jejich dovolání ani nepodařilo závěry odvolacího soudu relevantně zpochybnit. S námitkou „příliš subjektivního posouzení dobré víry žalobců“ se nelze ztotožnit. Odvolací soud sice vyšel z domněnky žalobců, že s pozemkem parc. č. XY nabývají i předmětný pozemek, tuto svou úvahu však založil na dalších konkrétních skutkových okolnostech řešené věci, z nichž by se při objektivním náhledu na věc i třetí osoba mohla domnívat, že předmětný pozemek nabyla. Šlo zejména o zjištění, že předmětný pozemek byl k žalobci nabývanému pozemku připlocený a že je převodce ujistil o tom, že tato oplocená část k převáděným nemovitostem patří. Z objektivního hlediska tak žalobci mohli být v dobré víře, že se při koupi svých nemovitostí stali vlastníky i předmětného pozemku.
Důvodná nemůže být ani námitka, že žalovaní upozorňovali žalobce, že předmětný pozemek nevlastní. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, kterými je dovolací soud vázán a nemůže je jakkoliv přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), se totiž podává, že tvrzení žalovaných o ústním sdělení o jejich vlastnictví předmětného pozemku nebyla prokázána a že sdělení z roku 2013 pak již na situaci nemohlo ničeho změnit, neboť bylo do sféry žalobců doručeno až mnoho let po uplynutí vydržecí doby. Ze skutkových zjištění učiněných soudy v této věci se naopak podává, že žalovaní držbu předmětného pozemku žalobci dlouhodobě trpěli. Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k návrhu žalobců na odkoupení předmětného pozemku z roku 2014. I v tomto případě pak navíc šlo o skutečnost, která nastala několik let po uplynutí vydržecí doby, a nemohla by proto mít na dobrou víru žalobců v průběhu plynutí vydržecí doby vliv. Ostatně v soudní praxi i praxi dovolacího soudu není v případech týkajících se vydržení nijak výjimečné, že držitelé, kteří vlastnické právo již vydrželi, přistupují např. na nabídku koupě pozemku, který jim však na základě vydržení již patří. Je to mu tak z toho důvodu, že buď chtějí předejít soudnímu řízení, nebo ani nemusí být schopni právně posoudit, že podmínky pro vydržení splnili. Proto ani nabídka na odkup pozemku, který držitelům již patří, není sama o sobě okolností, která by mohla zpětně zpochybnit dobrou víru.
Ani dále vytýkané hledisko posouzení poměru výměr pozemků nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že rozdíly v poměru plochy koupeného a předmětného pozemku nejsou s ohledem na nerovný terén a zastavěnost pozemku natolik velké, aby mohly dobrou víru žalobců vyvrátit. Jejich dobrou víru pak neměl zpochybnit ani znalecký posudek. Ten je podle odvolacího soudu v dobré víře naopak utvrdil, neboť jako předmět koupě byl oceněn také sklep, přičemž na nemovitostech užívaných žalobci se sklep nacházel a nachází se pouze na předmětném pozemku. V těchto úvahách dovolací soud nepřiměřenost neshledal a žalovaní v dovolání ostatně ani neuvádí, co konkrétně by na nich mělo být nepřiměřené. Poměr ploch pozemků je pouze pomocné kritérium při posuzování dobré víry. V této věci za situace, kdy terén není zcela rovný, je částečně zastavěný a předmětný pozemek je ke kupovanému pozemku připlocený, nelze na tuto okolnost – i s přihlédnutím k tomu, že v dané věci ani není rozdíl mezi výměrami pozemků nijak značný – nahlížet jako na rozhodující.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu