ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4952.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4952/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a ve věci žalobců a) J. B. a b) M. B. , zastoupených JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovaným 1) P. K. a 2) T. K. , zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 60/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 Co 249/2014-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Ladislava Hostýnka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, určil, že do společného jmění žalobců J. B. a M. B. náleží nově vytvořená stavební parcela č. 593/4 o výměře 22 m 2 a pozemková parcela č. 4363 o výměře 168 m 2 v obci a katastrálním území L. (dále jen „předmětné pozemky“), které byly odděleny ze stavební parcely žalovaných p. č. st. 593/1 v obci a katastrálním území L. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Dospěl k závěru, že žalobci nabyli předmětné pozemky do jejich společného jmění na základě vydržení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 Co 249/2014-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Jedná se v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 11. 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 22 Cdo 1066/2015-140. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud dovodil, že „vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobce, a to i ve prospěch žalobců,“ je jeho závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud se proto v novém rozhodnutí zabýval otázkou, zda sporný pozemek mohli vydržet samotní žalobci a uzavřel, že oprávněná držba žalobců trvala nepřetržitě od 11. 9. 1968, kdy uzavřeli postupní smlouvu, do roku 2011, tedy po dobu delší jak deseti let.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud „nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, navíc nesplnil to, co dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. října 2015 uložil tomuto soudu pro další řízení“. Především tvrdí, že se odvolací soud nezabýval otázkou, kdy a na základě jakého titulu se žalobci chopili držby sporného pozemku, ani za jakých okolností tak učinili. V souvislosti s tím namítají rozpor s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2009/2014. Odvolací soud rovněž podle jejich názoru nesprávně hodnotil dobrou víru žalobců. V roce 1974 byl vyhotoven polohopis parcel, na němž je podepsán žalobce a z něhož je zřejmé, že žalobci užívají i sporný pozemek. Nemohli být proto v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Poukazují rovněž na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3005/2005 a tvrdí, že žalobci nezachovali obvyklou míru opatrnosti. Zásadní právní význam pak spatřují v otázce, zda lze vydržet pozemek, který není fakticky ovládán, ale je součástí veřejné komunikace vedoucí za oplocením údajného držitele. Ve vztahu k provedení důkazu kopií listin z roku 1974 (soupis nemovitostí k polnímu náčrtu č. 114, náčrt č. 114 a protokol č. 114), jimiž žalovaní hodlali prokázat ztrátu dobré víry žalobců, odvolacímu soudu vytýkají procesní pochybení spočívající v tom, že se neseznámil s originály listin, jestliže měl pochybnosti o jejich formální úpravě. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a jeho právní závěry považují za správné. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, příp. bude-li shledáno přípustným, aby bylo dovolání zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé především namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 a tvrdí, že odvolací soud vůbec neřešil otázku okolnosti chopení se držby sporného pozemku žalobci a neučinil v tomto směru žádná skutková zjištění.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, publikovaném (stejně jako další označená rozhodnutí dovolacího soudu) na www.nsoud.cz , vyslovil, že k posouzení toho, zda došlo k vydržení pozemku, musí nezbytně předcházet tato skutková zjištění:
„1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, č. C 1176 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“).
2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.
3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu.“
Podobnou problematikou jako v dané věci se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor), pod č. C 8617, ve kterém uvedl: „K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého platí: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, Soudní rozhledy č. 3/2005, a judikaturu uvedenou v poznámce k tomuto rozhodnutí tamtéž. Ve zmíněné poznámce se mimo jiné uvádí: Vydržení části parcely je tedy možné. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikované pod č. C 1067 Souboru). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 Souboru). Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod.“
V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobci se stali držiteli sporného pozemku na základě postupní smlouvy z 11. 9. 1968, kterou uzavřeli s rodiči žalobce, a na jejímž základě nabyli do společného jmění manželů dům společně s pozemky p. č. 347 a p. č. st. 593/2. Rodiče žalobce získali vlastnictví k pozemkům na základě rozhodnutí o přídělu v roce 1949, a již od této doby, nejpozději od roku 1960, užívali společně se svými pozemky i část pozemku žalovaných p. č. st. 593/1. Jestliže odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že se žalobci na základě postupní smlouvy z roku 1968 současně s převáděnými pozemky chopili držby i části sousedního pozemku žalovaných p. č. st. 593/1, a to ve stejných hranicích, jako je již před tím nerušeně užívali jejich právní předchůdci – rodiče žalobce, a proto byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i této části, je jeho závěr správný a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně hodnotil dobrou víru žalobců, především v souvislosti s technickohospodářským mapováním pozemků v roce 1974. Žalobci při něm museli zjistit, kudy vedou hranice pozemků, a jestliže vznikly pochybnosti o průběhu hranic pozemků, měli zachovat obvyklou míru opatrnosti a sporné hranice měli nechat přesněji zaměřit. Odkazují přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3005/2005.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími. Dovolací soud je při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.
Odvolací soud vysvětlil, proč považoval omyl žalobců za omluvitelný. O dobré víře žalobců svědčila dlouhodobá pokojná držba sporných pozemků, trvající od roku 1968, opřená o - byť o domnělý - právní titul, kterým byla postupní smlouva z 11. 9. 1968. Ve prospěch dobré víry žalobců dále svědčilo i to, že postupní smlouvu uzavřeli s rodiči žalobce, kteří společně se svými pozemky nerušeně užívali i část pozemků žalovaných, a to již od doby, kdy pozemky získali rozhodnutím o přídělu v roce 1949, nejpozději však od roku 1960. Odvolací soud rovněž zdůvodnil, proč i skutečnost, že výměra pozemků držených žalobci, která přesahovala zhruba o 25 % výměru pozemků koupených, nezpochybnila jejich dobrou víru. Ohledně listin vyhotovených v souvislosti s technickohospodářským mapováním pozemků v roce 1974 pak odvolací soud dospěl k závěru, že na jejich základě není možno učinit spolehlivý závěr o tom, že žalobce byl při podpisu soupisu nemovitostí k polnímu náčrtu č. 114 skutečně seznámen s rozporem mezi skutečným a katastrálním průběhem hranic mezi pozemky, neboť z ničeho nevyplývá, že by měl již při podpisu k dispozici vyhotovený náčrt místního šetření č. 114, spíše lze o tom pochybovat, neboť podle poznámky na náčrtu uvedené byl polohopis náčrtu vyhotoven v červenci 1974, zatímco soupis nemovitostí měl být vyhotoven již v červnu (12. 6. 1974). Protokol o místním šetření ani samotný náčrt č. 114 pak není žádným z vlastníků nemovitostí podepsán. Samotný podpis na soupisu nemovitostí, který podepsali i právní předchůdci žalovaných, a ve kterém není uvedeno, že vlastníci nemovitostí byli seznámeni s vyhotoveným náčrtem, za situace, kdy proti užívání pozemků v dosavadních hranicích od roku 1974 nebrojili nejen žalobci, ale ani žalovaní, či jiní vlastníci okolních pozemků, a to až do roku 2011, kdy byl nesoulad mezi skutečným a katastrálním stavem zjištěn obcí, nemohl narušit dobrou víru žalobců v průběhu vydržecí doby.
Dovolací soud posoudil úvahy odvolacího soudu a dospěl k závěru, že nevybočují z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U výměry nabytého pozemku judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku a výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). „Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku "připlocen", neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“ (rozsudek ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). „Samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže vyloučit oprávněnou držbu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, Soubor č. C 10355). Z uvedené judikatury se podává, že pro posouzení objektivní dobré víry není rozhodující samotná skutečnost, že držitel mohl z údajů katastru nemovitostí zjistit, že drží i část sousedního pozemku.
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). V rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, pak Nejvyšší soud uvedl, že „ve prospěch dobré víry žalobce svědčí, že jeho právními předchůdci byly osoby mu blízké (manželka a její rodiče), u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od nich nabytého majetku, zejména šlo-li o nemovitost darovanou a tvořící ohrazený ucelený funkční celek, jako takový zjevně řadu desetiletí užívaný“. K tomu přistupuje okolnost, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor č. C 1068). V dané věci není úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalobců, opřená o konkrétní okolnosti dané věci, zjevně nepřiměřená.
Podmínka vymezení přípustnosti dovolání pak není zjevně naplněna v dalších dovolacích námitkách. Konkrétně v otázce, zda lze vydržet pozemek, který není fakticky ovládán, ale je součástí veřejné komunikace vedoucí za oplocením údajného držitele, a dále v otázce procesního pochybení odvolacího soudu, spočívající podle dovolatelů v tom, že odvolací soud prováděl důkaz pouze kopií listiny a nikoliv jejím originálem. Dovolatelé totiž ve vztahu k těmto námitkám explicitně nevymezili žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Především tvrdí, že se jedná o otázky zásadního právního významu, přitom skutečnost, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, již není podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 předpokladem přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud k otázce, zda lze vydržet pozemek, který není fakticky ovládán, ale je součástí veřejné komunikace vedoucí za oplocením údajného držitele poznamenává, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nic podobného nezjistil, a to ani při místním šetření, ani při výslechu svědků (viz č. l. 77 spisu nebo str. 5 rozsudku soudu prvního stupně).
K dovolateli namítanému procesnímu pochybení lze navíc uzavřít, že odvolací soud měl k dispozici kopie listin uložených na katastru nemovitostí, včetně náčrtu místního šetření 114 a souvisejících protokolů (viz přílohové listiny) a na jejich základě učinil skutkový závěr ohledně dobré víry žalobců. Dovolací soud je skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Dovolací soud navíc může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor civilních r ozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 3685, uveřejněné i na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
S ohledem na výše uvedené lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné, které je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu