ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3360.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3360/2019-889
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Lenky Benešovské, se sídlem v Brně, Adamovská 97/17, správkyně konkurzní podstaty Z. N., proti žalované J. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 945/2001, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-810, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co
211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2018, č. j. 14 Co
211/2011-810, se k dovolání žalobkyně ruší a věc se vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
4. 2011, č. j. 9 C 945/2001-413, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů
(dále též „BSM“) žalované a Z. N. (dále jen „úpadce“) tak, že do výlučného
vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku
parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území
XY, dále pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY, vedený u Katastrálního úřadu
pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY, a
žalobkyni do výlučného vlastnictví přikázal rodinný dům č. p. XY, nacházející
se na ulici XY v XY, na pozemku parc. č. XY, dále pozemky parc. č. XY, to vše
zapsáno na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 6. 12. 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze
dne 7. 12. 2018, č. j. 14 Co 211/2011-810, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že z BSM úpadce a žalované přikázal úpadci: a) pozemek parc. č. XY o
výměře 579 m2, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, a b)
pozemek parcelní číslo XY o výměře 445 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je stavba číslo popisné XY, rodinný dům, a pozemek parcelní číslo XY o
výměře 671 m2, zahrada, v katastrálním území XY (výrok I.). Dále přikázal
žalobkyni zaplatit z konkurzní podstaty úpadce na vypořádání podílu žalované 8
738 532 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.–V.).
Vypořádávané nemovitosti byly oceněny v první fázi odvolacího řízení, avšak
požadavek na jejich ocenění k datu rozhodnutí vyvolal podle odvolacího soudu
potřebu vyhotovení aktuálního znaleckého posudku na jejich obvyklou (tržní)
cenu podle stavu ke dni zániku BSM, ale podle nyní platných cen. Proto
usnesením ze dne 28. 11. 2017 ustanovil znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny
a odhady nemovitostí Ing. Luboše Krátkého a uložil mu stanovit aktuální tržní
ceny vypořádávaných nemovitostí. Znaleckým posudkem č. XY z 12. 4. 2018 znalec
ocenil rodinný dům účastníků (č. p. XY) se souvisejícími pozemky (parc. č. XY a
XY) na 6 500 000 Kč a pozemek pod restaurací (parc. č. XY) na 1 000 000 Kč. Ve
znaleckém posudku znalec výslovně uvedl, že omezení vlastnického práva nejsou v
ocenění zohledněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně ve svém dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jako otázku neřešenou vymezuje, zda soud může při
vypořádání BSM určit jednomu z manželů podíl na hodnotě vypořádávaných
nemovitostí, aniž přitom od hodnoty nemovitostí odečte finanční závazky, které
na nich váznou. Odvolací soud v řešené věci žalované přiznal polovinu z
vypočtené hodnoty nemovitostí a z výnosů z jejich pronájmu, aniž zohlednil, že
všechny nemovitosti byly k datu zániku BSM zatíženy právními povinnostmi. Pokud
soud všechny vypořádávané nemovitosti přikazuje do vlastnictví úpadce, má být
podle žalobkyně přihlédnuto k finančním závazkům spojeným s nemovitostmi; o
jejich výši by měla být snížena hodnota nemovitostí určených k vypořádání a
teprve z takto vypočtené částky má být žalované přikázána polovina. Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolání napadla přikázání nemovitostí specifikovaných pod
bodem b) ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (dále jen „předmětné
nemovitosti“) a dále výrok II., neboť pokud by předmětné nemovitosti byly
přikázány žalované, byla by částka uložená k vyrovnání podílů nižší. Důvod
přípustnosti dovolání spatřuje v nutnosti vyřešit právní otázku, která dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, a to ve vztahu k BSM,
a která spočívá v tom, zda a v jakém rozsahu mohou být při vypořádávání BSM
zohledňovány zájmy věřitelů jednoho z manželů, přestože BSM jako takové není
předluženo. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1908/98; v
této věci měly být nemovitosti, které nesloužily podnikání úpadce, přikázány
jeho manželce. Soud měl podle §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
ve znění účinném do 31. 7. 1998 vycházet z pravidla o stejném podílu. Podle §
14 odst. 1 písm. k) zákona o konkurzu a vyrovnání lze přikázat manželu úpadce
při zohlednění práv obou manželů a věřitelů úpadce v rámci vypořádání BSM tu
část majetku, se kterou úpadce nepodnikal. Odvolací soud z rozhodnutí sp. zn.
31 Cdo 1908/98 dovodil, že nelze přikázat nemovitost do vlastnictví manžela
úpadce, vázne-li na ní právo třetí osoby zajišťující pohledávku přihlášenou v
konkurzu; a dále, že vzhledem k předlužení BSM převládá zájem věřitelů úpadce
na úhradě dluhů. Poté v dovolání podrobně nastiňuje, jak by mohlo vypořádání a
uspokojení věřitelů úpadce vypadat. Dále se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda skutková zjištění
učiněná odvolacím soudem nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když
vycházel z toho, že zástavní právo zřízené finančním úřadem bylo zřízeno k
zajištění pohledávek úpadce, přestože z důkazů ve spisu vyplývá, že bylo
zástavní právo zřízeno k zajištění závazků, které měl finanční úřad vůči
žalované. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že
předmětné nemovitosti přikáže do vlastnictví žalované a spolu s tím změní výši
vypořádacího podílu, in eventum aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Později navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Účastnice se vzájemně ke svým dovoláním nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“)
– (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Protože v dané věci šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1.
8. 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 7. 1998 [k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo
1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2
písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně je důvodné.
Žalobkyně ve svém dovolání vymezila otázku zohlednění právních závad a omezení
na věci při jejím oceňování.
Pro řešení této otázky je dovolání přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu k oceňování věcí v
BSM potud, že při oceňování věcí se vychází z tzv. obvyklé ceny, ze stavu věci
ke dni zániku BSM, ale z její ceny v době vypořádání [k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck (dále jen „Soubor) pod pořadovým č. C 496, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek].
Žalobkyně namítá, že do těchto východisek nepromítl odvolací soud zatížení
nemovitostí zástavními právy, které na nemovitostech vázly ke dni zániku BSM,
což se promítlo do obvyklé ceny.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007,
uveřejněném v Souboru pod č. C 6296, vysvětlil, že má-li být účastníku
vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada odpovídající
majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví,
je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení
obvyklé ceny věci. Jestli např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k domu stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen
jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou
cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze
spoluvlastnictví.
Vždy však musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný
přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v
Souboru pod č. C 10 331).
Aplikovatelnost těchto závěrů do poměrů vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů jako formy spoluvlastnictví pak výslovně Nejvyšší soud
potvrdil v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, uveřejněném
v Souboru pod č. C 13 301.
Tato obecná východiska konkretizoval Nejvyšší soud v poměrech vypořádání
podílového spoluvlastnictví – přičemž uvedené závěry platí i pro vypořádání BSM
– v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018 (dostupném na
www.nsoud.cz) potud, že závadou, která může mít vliv na stanovení obvyklé ceny
je např. i zástavní právo.
Žalobkyni lze proto přisvědčit v tom smyslu, že byly-li nemovitosti, jež jsou
předmětem vypořádání BSM, zatíženy právními vadami ke dni zániku BSM
– neboť z tohoto stavu se při zjišťování aktuální ceny v poměrech oceňování
vypořádávaných položek BSM podle ustálené judikatury vycházelo – měla by se
tato skutečnost promítnout do úvah odvolacího soudu o určení výše přiměřené
náhrady. Z dosavadního stavu dokazování a zjištění odvolacího soudu se pak
podává, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem a ke dni zániku BSM byly
vedle toho zatíženy nařízenými výkony rozhodnutí.
Odvolací soud však ve svém rozhodnutí právní závady nezohlednil.
Ze znaleckého posudku č. XY, vyhotoveného dne 12. 4. 2018, z něhož odvolací
soud vyšel, se jasně podává, že znalec při oceňování vypořádávaných nemovitostí
právní vady na nich lpící nezohlednil. To je patrné z formulace: „Tato omezení
vlastnického práva nejsou v ocenění zohledněna!“ Odvolací soud pak na tento
fakt nijak nereagoval. Dovolací důvod tak byl žalobkyní uplatněn důvodně, a
dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci
zrušit, neboť odvolací soud při vypořádání BSM nevycházel z aktuální ceny
vypořádávaných nemovitostí podle stavu ke dni zániku BSM, když ve zjištěné ceně
nebyly zohledněny existující právní vady na nemovitostech.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve věcněprávních poměrech v individuálních
případech připustila, že lze zohlednit i stav, který nereflektuje ke dni zániku
majetkového společenství manželů existující závady na věcech, tyto případy však
představují výjimku z obecného pravidla, která musí být odůvodněna konkrétními
okolnostmi, které musejí být vysvětleny a odůvodněny. Souhrn těchto výjimek pak
zmapovala odborná literatura, na kterou dovolací soud v této souvislosti
odkazuje (k tomu srovnej: Králík, M. Věcná práva podle starého a nového
občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a
hmotněprávní souvislosti). 2. podstatně doplněné a přepracované vydání. Praha:
Leges, 2014, str. 111).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s.
ř.).
Dovolání žalované však přípustné není.
Žalovaná v dovolání především nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom,
že všechna vypořádávaná aktiva BSM přikázal úpadci, a pokládá otázku, zda a v
jakém rozsahu mohou být při vypořádání BSM zohledněny zájmy věřitelů jednoho z
manželů, přestože BSM jako takové není předluženo. Tuto otázku považuje za
neřešenou.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že odvolací soud na
jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, a to proto, že nedospěl k závěru, že by
v daném případě nebylo BSM předluženo, ale vyšel právě z jeho předlužení.
V závěru dovolání pak žalovaná žádá odpověď na blíže konkretizované otázky.
Především klade otázku, zda v případě vypořádání BSM zaniklého před 1. 8. 1998
prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů, je možné přikázat do majetku
manžela úpadce věci spadající do BSM, se kterými úpadce nepodnikal.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedospěl k závěru, že
postup spočívající v přikázání věcí do majetku manžela úpadce není možný,
naopak se zabýval posouzením, zda pro takový postup jsou splněny zákonné
podmínky, byť v daném směru dospěl k negativnímu závěru. Ostatně i dovolací
soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci – rozsudku ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015 – takový postup nevyloučil.
Dále klade žalovaná otázku, zda při rozhodování o tom, zda věc bude přikázána
do majetku manžela úpadce, se přihlíží v prvé řadě k tomu, zda přikázáním věci
do majetku manžela úpadce nedojde ke zhoršení postavení věřitele úpadce, který
má na této věci věcné právo.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Je tomu tak proto, že řešení této otázky nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu
podstatné již z toho důvodu, že původně existující zástavní práva na
předmětných nemovitostech v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
již zanikla. Otázku přikázání věcí při existujících věcněprávních závadách tak
nemusel odvolací soud vůbec řešit.
Dále klade žalovaná otázku, zda při rozhodování o tom, jestli věc bude
přikázána do majetku manžela úpadce, se přihlíží „v druhé řadě“ k tomu, zda
přikázáním této věci do majetku manžela úpadce nedojde ke zhoršení postavení
věřitele z titulu závazku vzniklého podle §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 7. 1998.
Dovolacímu soudu však smysl položení této otázky není zřejmý, protože
ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998 vůbec
neupravuje vznik závazků, ale zakotvuje solidární odpovědnost manželů z
právních úkonů týkajících se společných věcí.
Jako poslední otázku pak žalovaná žádá posouzení, zda „v ostatních případech“
se při „rozhodování o tom, zda věc bude přikázána do majetku manžela úpadce,
přihlíží zejména k principu rovnosti podílů obou manželů a k tomu, aby tento
majetek byl prioritně přikázán manželovi úpadce tak, aby byla dorovnána suma
majetku, kterou nabyl oproti sumě majetku přikázána do konkurzní podstaty
úpadce ve smyslu §14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání“.
Princip rovnosti podílů nerozhoduje o tom, komu bude ta která součást BSM
přikázána, ale vymezuje výchozí majetkový rozsah, který každému z manželů
přísluší ze zaniklého manželského majetkového společenství. Na rozdíl od úpravy
podílového spoluvlastnictví občanský zákoník v poměrech BSM (ani následně v
poměrech SJM) nestanovil přesná kritéria pro určení toho, které součásti
vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska
určující, k čemu má soud při vypořádání přihlédnout (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001,
uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1 404). Za jedno z hledisek rozhodných
pro přikázání považuje účelné využití věci (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v
Souboru pod č. C 259). Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání BSM vychází,
je i zásada, podle které se věci za zaniklého BSM mají mezi rozvedené manžele
rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na
vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněné v
Souboru pod C 1 404).
Tato obecná východiska je však nutno poměřovat specifiky konkursního řízení.
Již v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud formuloval
závěr, podle kterého otázka, na základě jakých skutečností dospějí nalézací
soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva a některá z nich nebyla
přikázána jeho manželce, je na úvaze soudů v nalézacím řízení s tím, že
dovolací soud je oprávněn tyto úvahy zpochybnit pouze v případě jejich zjevné
nepřiměřenosti. V tomtéž rozhodnutí pak akceptoval úvahy odvolacího soudu,
podle kterých obstál závěr, že jsou splněny předpoklady pro přikázání
nemovitých věcí do výlučného vlastnictví úpadce s tím, že jedním z hledisek,
které se prosazují při úvaze o tom, komu bude věc přikázána, je i princip
ochrany věřitelů.
Jestliže v souvislosti s úvahou, komu budou nemovitosti přikázány, žalovaná
odkazovala na „rozhodnutí dovolacího soudu 31 Cdo 1908/1998“ s tím, že jde o
„přesně stejný případ, který je řešen v projednávané věci“, pak odkaz na toto
rozhodnutí není přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud neřešil
hlediska, podle kterých mají být věci přikázány úpadci nebo do výlučného
vlastnictví manželky úpadce, ale vhodnost vypořádání nemovitostí přikázáním do
podílového spoluvlastnictví ve srovnání s přikázáním věci manželce úpadce do
výlučného vlastnictví.
Ve vztahu k otázce, komu mají být nemovitosti přikázány do výlučného
vlastnictví, odkazuje především dovolací soud na své předchozí kasační
rozhodnutí v této věci, kde poukázal na to, že úvaha odvolacího soudu není
zjevně nepřiměřená, protože odvolací soud odůvodnil, proč nemovitosti přikázal
úpadci, přičemž zohlednil nejenom princip maximální ochrany věřitelů, ale
zabýval se také poměry žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že
nemovitosti byly zatíženy zástavními právy.
Oproti stavu, kdy ve věci rozhodoval dovolací soud, pak došlo k tomu, že
nemovitosti již nejsou zatíženy zástavním právem. Tuto okolnost také odvolací
soud do svého rozhodnutí promítl s tím, že zánik zástavních práv nebyl způsoben
finančním plněním žalované, ale postupem žalobkyně jako správkyně konkursní
podstaty, což koresponduje s principem ochrany věřitelů. V této souvislosti
zdůraznil, že by „bylo protismyslné“, aby po zaplacení těch závazků, které
nemovitosti zatěžovaly, z konkursní podstaty úpadce byla tato nová okolnost
zohledněna ve prospěch přikázání takto „odbřemeněné“ nemovitosti do vlastnictví
žalované. Současně odvolací soud zdůraznil, že existují nařízené výkony
rozhodnutí, které považoval za zatížení ještě intenzivnější než dříve
existující zástavní práva. Tato hlediska zobecnil úvahou o významu a účelu
konkursního řízení se závěrem, že nejsou splněny podmínky pro „vynětí“ této
věci z konkursní podstaty jejím přikázáním do vlastnictví žalované. Současně
zohlednil i osobní stav žalované a členů její rodiny s tím, že zohlednění
tohoto zájmu není dáno v případě již zletilých a zaopatřených dětí v takovém
rozsahu, aby převážilo nad zájmem věřitelů na úhradu dluhů, jimiž bylo BSM
předluženo a z něhož byly pořízené hodnoty oběma manžely konzumovány za trvání
jejich manželského majetkového společenství.
Dovolání žalované je v zásadě toliko podrobnou polemikou s jedním z hledisek,
které odvolací soud zohlednil, tj. hlediskem ochrany věřitelů; žalovaná však
přehlíží, že toto hledisko – byť významné – nebylo jediným, které vedlo
odvolací soud k úvaze o zvoleném způsobu vypořádání a respektovalo i obsah
předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Ve srovnání se
stavem, kdy v dané věci rozhodoval dovolací soud svým kasačním rozhodnutím,
nedošlo k žádným změnám, které by nyní
– ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu – zakládaly prostor pro závěr, že
úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená.
Z dovolání je současně patrné, že žalovaná nesouhlasí s tou částí rozhodnutí
odvolacího soudu, kdy odvolací soud promítl do svého rozhodnutí důvody, které
vedly k zániku zástavních práv. Namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu
v provedeném dokazování a dovozuje přípustnost dovolání pro rozpor s
judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
10. 5. 2001, sp. zn. „21 Cdo 1384/200“.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Žalovaná totiž přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit
skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze
skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Rozhodnutí soudního oddělení 21 Cdo, na které žalovaná odkazuje, vycházelo z
jiného právního stavu a jeho závěry v současné době od 1. 1. 2013 již
použitelné nejsou.
K již uvedenému lze dále uvést, že Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti
přikázání veškerých aktiv společného jmění manželů jen jednomu z manželů ve své
rozhodovací praxi zabýval také v usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1920/2005 (dostupném na www.nsoud.cz), a v konkursních poměrech v rozsudku ze
dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Ustálená judikatura Nejvyššího
soudu pak při úvaze o způsobu vypořádání v konkursních poměrech zřetelně
upřednostňuje a zdůrazňuje princip ochrany věřitelů, který se prosadí i v
poměrech souzené věci [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4625/2014, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 194/2016 (vše
dostupné na www.nsoud.cz)].
Odvolací soud v řešené věci neshledal podmínky pro odchýlení se od tohoto
pravidla vypořádání BSM. Uvedl, že nelze ignorovat probíhající konkurzní
řízení, v němž by přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalované bylo specifickým vyloučením takových věcí z konkurzní podstaty, což by
obecně možné bylo pouze při nezatížení takové věci právy třetích osob
zajišťujícími jejich pohledávky přihlášené v konkurzu. Před rozhodnutím
odvolacího soudu došlo k částečnému zániku zatížení vypořádávaných nemovitostí
zástavními právy. Podle odvolacího soudu však i nyní převládne zásada ochrany
práv věřitelů. Zájem žalované a její rodiny pak podle odvolacího soudu není v
případě zletilých a zaopatřených dětí tak významný, aby převážil zájem věřitelů
úpadce.
V daném případě nelze úvahu odvolacího soudu hodnotit jako zjevně nepřiměřenou,
neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné usuzovat.
Odvolací soud odůvodnil, proč předmětné nemovitosti přikázal úpadci, zohlednil
přitom nejen princip maximální ochrany věřitelů, ale zabýval se také poměry
žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že na předmětné nemovitosti
je nařízen výkon rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání žalované shledáno přípustným, zamítl
dovolací soud pro nedůvodnost její návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na
www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno
[srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16
(dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu