ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3651.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3651/2019-588
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) L. S. , narozené XY, a b) L. S. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalovaným: 1) O. M., narozenému XY, a 2) J. M. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, o určení vlastnictví a přikázání pozemků do vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 179/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Co 301/2018-551, 25 Co 302/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Maška.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 18 C 179/2002-498, ve spojení s usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 18 C 179/2002-502, a ve znění usnesení ze dne 31. 5. 2018, č. j. 18 C 179/2002-503, zamítl žalobu, aby soud přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé id. ½, pozemků parc. č. XY o výměře 35 m 2 a st. p. č. XY o výměře 13 m 2 v k. ú. a obci XY, jak jsou vymezeny geometrickým plánem z 18. 9. 2002, za obvyklou cenu. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.)
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Co 301/2018-551, 25 Co 502/2018, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 18 C 179/2002-502, změnil tak, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, a jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o toto: Podle zjištění soudů v nalézacím řízení právní předchůdce žalobkyň provedl na počátku sedmdesátých let minulého století přístavbu domu č. p. XY a stavbu kotelny-uhelny tak, že ji umístil na sousedním pozemku na st. parc. č. XY se souhlasem jeho tehdejšího vlastníka. Žalovaní, kteří nabyli vlastnictví k pozemku st. p. č. XY a domu č. p. XY na tomto pozemku, s přístavbou domu a stavbou kotelny-uhelny na jejich pozemku nesouhlasí a požadují jejich odstranění ve stavebním řízení. Rozsudkem soudu prvního ze dne 8. 12. 2011, č. j. 18 C 179/2002-286, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012, č. j. 25 Co 149/2012-316,bylo určeno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi každá ideální polovinou stavby kotelny a uhelny na pozemku parc. č. XY a st. p. č. XY, které podle geometrického plánu byly odděleny z pozemku žalovaných st. parc. č. XY. Žalobkyně se domáhaly zřízení věcného břemene užívání části tohoto pozemku žalovaných st. p. č. XY ve prospěch vlastníků domu č. p. XY; v průběhu řízení žalobu změnily tak, že nadále žádaly přikázání této plochy do jejich vlastnictví. Soudy žalobě nevyhověly.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a není důvod pro to, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce, zda soud měl vypořádat stavbu jako neoprávněnou podle §135c obč. zák.:
Dovolatelky namítají, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, neboť měl správně řešit vztah mezi účastníky zřízením věcného břemene podle §135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), jak se původně domáhaly, a že ke změně žaloby je vedl jen (nesprávný) právní názor odvolacího soudu. Podle zmíněného rozhodnutí, publikovaného pod č. 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, platí: „Právní režim vypořádání neoprávněných staveb, zcela zřízených na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se řídí dosavadními předpisy (zejména §135c obč. zák.)“. Žalobkyně však pod vlivem nesprávného názoru odvolacího soudu žalobu změnily tak, že nadále odpovídá nároku uvedenému v §1086 o. z. a soudy v nalézacím řízení tak nemohly rozhodovat o původní žalobě na vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.
Nicméně změna žaloby nebyla jediným důvodem pro to, že §135c obč. zák. nebylo možno aplikovat. Odvolací soud pod bodem 12. rozsudku konstatoval, že daná stavba nebyla zřízena jako neoprávněná; s tímto závěrem dovolatelky nepolemizují . Pak ovšem vypořádání podle §135c obč. zák., nepřicházelo do úvahy.
Za neoprávněnou stavbu podle §135c obč. zák. nelze považovat stavbu, které byla zřízena původně jako oprávněná, tedy na základě práva stavebníka k pozemku, resp. se souhlasem vlastníka pozemku, a teprve následně právo zaniklo, resp. vlastník pozemku se stavbou již nesouhlasil. Jestliže byla stavba jako věc na pozemku zřízena z občanskoprávního hlediska oprávněně, nepřichází již v úvahu postup podle ustanovení §135c obč. zák. tehdy, jestliže důvod oprávněnost odpadl teprve dodatečně (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92). „Neoprávněná je taková stavba, ke které stavebník neměl občanskoprávní oprávnění. Musí jít vždy o zbudování neoprávněné stavby od samého počátku vzniku a nedostačuje ani případně dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1802/2004). Proto soud nemohl vypořádat stavbu jako neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák.
Z tohoto hlediska je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu a tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 není dán.
K možnosti přikázání stavbu zřízenou na cizím pozemku do vlastnictví vlastníka pozemku na základě analogické aplikace zákona (§10 o. z.):
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není dána ani řešením - podle dovolání dosud neřešené - otázky, zda odvolací soud měl postupovat podle §10 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“); dovolatelky tvrdí, že, právní otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou je režim stavby na cizím pozemku zřízené před 1. 1. 2014 oprávněně, avšak posléze se zaniklým právem užívat pozemek. Žalobkyně poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2525/2011 a tvrdí, že jeho závěry by měly být s ohledem na nový občanský zákoník přehodnoceny. Odvolací soud však výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 828/2017, který již v podmínkách občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., uvedl:
„Soudní praxe při posuzování (v době jejich vzniku oprávněných) staveb na cizím pozemku, zřízených do 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na pozemku stavbu, které později (po zřízení stavby) zaniklo, a na které se proto nevztahuje úprava vypořádání neoprávněné stavby (§135c zák. č. 40/1964 Sb.), vychází z toho, že jde o konkurenci dvou rovnocenných vlastnických práv – ke stavbě a k pozemku. Zákon neumožňuje dát právu vlastníka pozemku přednost před právem vlastníka stavby; to ovšem platí i obráceně – vlastník stavby nemá přednost před vlastníkem pozemku (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007).
V rozsudku ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, dovolací soud dále vyložil, že v řízení o odstranění původně oprávněné stavby nelze zřídit ve prospěch stavebníka časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu, neboť analogická aplikace §135c odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. není použitelná na jiné stavby než neoprávněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, nebo usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3700/2013). Tento právní názor vychází (pro vztahy které se řídí zákonem č. 40/1964 Sb.) z úvahy, že rozhodnutí o vypořádání neoprávněné stavby je rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje či mění hmotněprávní vztah mezi účastníky. Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení občanského zákoníku. Konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle analogického použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaný pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poté, co nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., se úprava stavby na cizím pozemku včetně vypořádání neoprávněné stavby změnila, nicméně důvody pro vyloučení přímé či analogické aplikace §1086 obč. zák. na jiné případy než uvedené v hypotéze tohoto ustanovení platí i nyní, neboť nosné důvody, na kterých spočívají dřívější rozhodnutí, se nezměnily.
Právní vztahy mezi vlastníkem stavby, zřízené celé na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), nelze posuzovat analogicky podle §135c obč. zák. ani podle §1084 až §1086 o. z.; to platí i pro stavbu zřízenou v té době na vlastním pozemku, jestliže vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo.
Zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který byl vlastníkem pozemku v době výstavby, a šlo tak o stavbu oprávněnou, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu. Tento vztah mezi nimi se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/2015).“
Dovolací soud se nemá důvod od citovaného rozhodnutí odchylovat. Pokud jde o vydání konstitutivního rozhodnutí na základě analogie, lze poukázat i na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Soud smí do hmotněprávních vztahů účastníků zasahovat konstitutivním rozhodnutím jen tam, kde mu to zákon výslovně dovolí. I proto nelze tuto věc řešit zřízením věcného břemene. Také pro projednávaný případ platí to, co dovolací soud konstatoval ve věci sp. zn. 22 Cdo 828/2017: „Ostatně tato judikatura není vlastníkovi stavby tak nepříznivá, jak se dovolatel domnívá; chrání jej totiž proti žalobě vlastníka pozemku, aby stavba zřízená před 1. 1. 2014 na základě původně trvalého práva mít na pozemku stavbu, které později zaniklo, byla buď odstraněna, nebo přikázána vlastníku pozemku, jehož právo není „slabší“ než právo vlastníka stavby. Nelze tedy dovozovat, že vlastník oprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014 na základě vlastnického či jiného časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo, by byl v horším postavení než vlastník stavby neoprávněné, kterému hrozí, že mu soud uloží povinnost stavbu odstranit“.
K otázce, jak postupovat, byla-li stavba zřízena před 1. 1. 2014 oprávněně, s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka pozemku, jestliže nový vlastník se stavbou nesouhlasí:
„Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Řešení této otázky se podává z judikatury citované výše; odpadl-li totiž původní souhlas vlastníka k tomu, aby oprávněná stavba nadále stála na jeho pozemku, nečiní to z ní „v zásadě“ stavbu neoprávněnou (nejde-li o případ, kdy stavba byla zřízena na základě práva, které mohlo zaniknout výpovědí či odvoláním svolení – to však dovolatelky netvrdí).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu