ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3753.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3753/2019-691
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště svatého Jiří 258/7, proti žalovaným: 1) J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, 2) Z. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 427/19, a 3) M. K., narozenému XY, XY, o vydání věcí a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 14/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. 27 Co 71/2018-622, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 9 C 14/2009-511, zamítl žalobu s návrhem žalobce na uložení povinnosti žalovaným 2) a 3) vydat žalobci 1 ks secesního oválného stolu (120 x 70 cm) na jedné noze (40 x 40 cm), 2 ks secesních křesel s látkovým potahem zn. „mozart“, barevný základ bordó, 1 ks houpací křeslo z ohýbaného světlého dřeva s výpletem pedik, 1 ks olejomalby Venušina toaleta s Kupidem, autor Velázquez Diego, kopie od holandského mistra, rozměry 82,5 x 137 cm, široký bohatě zlacený rám, 1 ks obraz s motivem Ohař křepelák s bažantem v mordě, 1 ks obraz s motivem Tetřev hlušec v toku na pasece, 1 ks obraz s motivem Jelen se dvěma laněmi na pasece, 1 ks sofa, secese, s látkovým potahem zn. „mozart“, základní barevný odstín bordó, 2,2 x 0,8 m, a 1 ks obývací stěna OPTIMAL, 4,5 m x 6 m, v matném provedení dýha, jilm, v kombinaci s borovicí masiv (výrok I.). Rovněž zamítl žalobu s návrhem žalobce na uložení povinnosti žalovaným 2) a 3) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 8 898 424 Kč s 8,05 % úroky z prodlení ročně za dobu od 2. 2. 2017 do zaplacení z částky 5 515 000 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů řízení částku 593 964,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Martina Krumicha, advokáta se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19 (výrok III.), a rozhodl o tom, že o nárocích proti žalovanému 1) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 27 Co 71/2018-62, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 501 654 Kč (výrok II.), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Dále odmítl odvolání proti výroku IV. (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 116 813 Kč a určil, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda mohl být vydán částečný rozsudek pouze ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Podle dovolatele tvoří všichni tři žalovaní nerozlučné společenství, a proto část nároku týkající se žalovaných 2) a 3) nelze oddělit od části, která se týká žalovaného 1). Není tedy správné, že odvolací soud rozhodl nejprve částečným rozsudkem o nároku žalovaných 2) a 3), aniž by se před tím zabýval nárokem vůči žalovanému 1). Ten totiž jako první převzal držbu movitých věcí, která až poté přešla do dispozice žalovaných 2) a 3). Má za to, že v případě úspěchu ve vztahu k žalovanému 1) se zvyšuje možnost jeho úspěchu i ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Vydáním částečného rozsudku však vzniká překážka věci rozsouzené a žalobci tím bylo znemožněno domoci se nároku vůči žalovaným 2) a 3). Rovněž se žalobce domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda žalobce trpěl tzv. informačním deficitem, a dále zda měl být připuštěn a následně vypořádán návrh žalobce co do eventuálního petitu (náhrada škody). Stran informačního deficitu namítá, že domníval-li se soud, že dostatečně neoznačil opěrné body svých tvrzení, měl zatížit žalovanou stranu vysvětlovací povinností, provést jím navržené důkazy, či zopakovat výslechy svědků. To však neučinil, přestože o to žalobce opakovaně žádal. Takový postup je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí označená sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013), jakož i se závěry odvolacího soudu v jeho dřívějším rozhodnutí ze dne 24. 4. 2014, č. j. 27 Co 138/2014-292. K otázce eventuálního petitu pak dovolatel tvrdí, že uplatnění nároku na náhradu škody za zničení nebo zašantročení věcí v případě žaloby na jejich vydání není změnou žaloby, ale eventuálním návrhem. Poukazuje na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011, a namítá, že odvolací soud měl nárok žalobce na náhradu škody zvážit a připustit změnu žaloby, neboť bylo namístě počítat v řízení s tím, že mohlo dojít ke zničení či poškození věcí. Důvodem pro podání dovolání pak je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které spatřuje v tom, že nalézací soudy nesprávně posoudily jím vymezené právní otázky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalovaného 1) se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ve vyjádření k dovolání se podrobně zabývá jednotlivými námitkami dovolatele se závěrem, že žádná z nich nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání žalobce proto nepovažuje za přípustné a navrhuje jeho zamítnutí.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda mohl být vydán částečný rozsudek pouze ve vztahu k žalovaným 2) a 3).
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže je to však účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Dovolání v této části není přípustné, neboť otázka možnosti soudu rozhodnout v řízení částečným rozsudkem podle §152 odst. 2 o. s. ř., vyplývá přímo ze zákona, navíc již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a je potvrzována ustáleným výkladem zastávaným odbornou literaturou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1029, bod V.2, a Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní, 2. vydání, Praha: Linde, 2002, str. 286).
Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1597/2000 (uveřejněném stejně jako další níže uvedená rozhodnutí na www.nsoud.cz ), vyjádřil názor, že o části nároku lze rozhodnout částečným rozsudkem jen tehdy, jestliže to nevylučuje hmotněprávní povaha nároku nebo povaha společenství účastníků, Uvedl přitom, že proto není možné vydat částečný rozsudek např. ve věci vypořádání práva společného užívání pozemku manžely, či v řízení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, resp. společném jmění manželů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2146/2016). Částečným rozsudkem může být rozhodnuto o části nároku, o nároku jen jednoho ze žalobců, o nároku uplatněném vůči jednomu ze žalovaných, o jedné z více věcí spojených ke společnému řízení nebo o vzájemné žalobě. Jediným předpokladem takového postupu je požadavek účelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 628/2012).
V posuzované věci byly shora uvedené podmínky splněny. Soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem, neboť dospěl k závěru, že bude účelné a přehledné soustředit se nejdříve na nároky uplatněné proti žalovaným 2) a 3), a až poté rozhodnout o nárocích proti žalovanému 1). Poukázal na to, že jde v podstatě o dvě samostatné žaloby spojené žalobcem do žaloby jediné. Odvolací soud navíc zdůraznil, že žalobce se v řízení domáhá vůči žalovanému 1) zcela odlišných nároků (vydání jiných věcí a obohacení vzniklého jejich užíváním). Objektivně spolu tedy tyto nároky nesouvisejí a mohou být žalovány (posouzeny) zcela samostatně. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Z žalobního návrhu vyplývá, že povaha nároků vůči žalovanému 1) a žalovaným 2) a 3) je zcela odlišná, účastníci netvoří nerozlučné společenství. Tvrzení žalobce, že držbu movitých věcí, jejichž vydání nyní požaduje po žalovaných 2) a 3), převzal nejprve žalovaný 1) a poté přešla do dispozice žalovaných 2) a 3), nejsou založena skutkových zjištěních nalézacích soudů (které dovolací soud zásadně není oprávněn přezkoumávat), neboť v řízení vyplynulo, že žalovaní 2) a 3) movité věci ve své držbě vůbec neměli.
K tomu dovolací soud podotýká, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování, vázán. Pochybení při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V této části dovolání navíc považuje Nejvyšší soud za vhodné upřesnit, že v posuzované věci se žalobce domáhal po žalovaných 2) a 3) vydání blíže specifikovaných movitých věcí. Soud prvního stupně k tomuto požadavku správně uvedl, že k úspěchu vindikační žaloby musí být jednak prokázáno, že žalobce je vlastníkem těchto věcí, a dále, že je žalovaní 2) a 3) neprávem zadržují (drží). V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl nejpozději v roce 1998 vlastníkem předmětných movitých věcí, ze skutkových zjištění však vyplynulo, že ty se nikdy nedostaly do sféry dispozice žalovaných 2) a 3), a že je tedy nikdy nedrželi. Nebyl proto naplněn druhý předpoklad úspěchu vindikační žaloby podle §1040 odst. odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský soudní řád. Tento závěr se pak žalobce snaží v dovolání svými námitkami zpochybnit.
V souvislosti s prokazováním držby movitých věcí žalovanými 2) a 3) tak žalobce tvrdí, že trpěl tzv. informačním deficitem.
Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho, že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat. Samotná žaloba pak zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. Pokud však v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení.
Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
V projednávané věci již soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaní 2) a 3) mohli ujmout držby movitých věcí s tím, že nabytí domu č. p. XY, v němž byly movité věci kdysi umístěny, nepochybně k úspěchu žaloby proti žalovaným 2) a 3) nestačí. Oba žalovaní jejich držbu ve své svědecké výpovědi popřeli, a ani žalobce, kromě své domněnky o držbě movitých věcí, nic konkrétního nevěděl, či netvrdil. Nesporné bylo, že žalovaní 2) a 3) získali dům č. p. XY od žalovaného 1) darem až v roce 2004 a v darovací smlouvě se o převzetí movitých věcí nic nehovoří. V té době navíc již probíhala rekonstrukce domu, které předcházelo jeho vyklizení. Přítomnost movitých věcí v domě přitom nebyla zjištěna při ohledání nemovitostí a nebyla ani prokázána z fotografií, či slovního popisu věcí z odhadu hodnoty nemovitostí pro Komerční banku v roce 2004. K námitkám žalobce a k jeho návrhu na doplnění dokazování pak odvolací soud správně vysvětlil, že nejde o situaci tzv. informačního deficitu, v níž žalobce bez své viny trpí objektivním nedostatkem informací, nýbrž o situaci, kdy žalobce nakupil pouze velké množství důkazních návrhů, zejména výslechů svědků, jejichž potenciální přínos k prokázání držby věcí ze strany žalovaných 2) a 3) ani konkrétně neosvětlil. Jeho domněnka, že nějaký svědek teoreticky „mohl vidět“ umístění věcí v domě [(u žalovaného 1), resp. u žalovaných 2) a 3)] není postačující. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že žalobce nevznesl ani opěrné body jím tvrzeného skutkového stavu, resp. tyto body byly dokazováním vyvráceny, je jeho závěr správný a procesní postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Námitka dovolatele o jeho informačním deficitu tak zjevně nemůže obstát.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další procesní námitky žalobce ve vztahu k eventuálnímu petitu týkajícímu se bezdůvodného obohacení. Jednak je nutné uvést, že dovolatel ve vztahu k těmto námitkám nevymezil žádnou otázku procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přitom pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz), a dále, že dovolatel v tomto směru sice namítá nesprávné právní posouzení věci, to je však dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv důvodem přípustnosti dovolání.
Nad rámec uvedeného lze pouze uzavřít, že bylo-li prokázáno, že žalovaní 2) a 3) neměli nikdy předmětné movité věci ve své držbě, pak je nemohli nikdy ani užívat, a tím pádem se ani jejich užíváním nemohli bezdůvodně obohatit na úkor žalobce.
Pokud dovolatel uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšným žalovaným 2) a 3) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Řízení vůči žalovanému 1) není doposud skončeno, proto dovolací soud o nákladech ve vztahu k němu nerozhodoval a bude na soudu prvního stupně, aby v této části řízení pokračoval a rozhodl, včetně otázky náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu