ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4251.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4251/2018-687
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Ř. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalované L. Ř. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 47/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. června 2018, č. j. 29 Co 427/2016-627, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jarmily Holovčákové.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 C 47/2013-572, vypořádal společné jmění manželů (dále také „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci specifikované pod písmeny a) až m) (výrok I.). Zároveň uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání částku 1 185 281 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.). Následně byl rozsudek doplněn rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2017, č. j. 12 C 47/2013-599, o výrok VI., jímž byla částečně zamítnuta žaloba, na základě které žalobce požadoval vypořádání ve výroku specifikovaných pozemků zapsaných na LV č. XY, v katastrálním území XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „předmětné nemovitosti“).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 29 Co 427/2016-627, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a IV., výrok II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání částku ve výši 609 028 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. – V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné. Odvolací soud podle něj zcela převzal závěry soudu prvního stupně, neúplně zjistil skutkový stav věci, zcela ignoroval rozhodné skutečnosti, k rozhodnutí přistupoval prizmatem genderového stereotypu a bez dalšího respektoval žalovanou nastolený stav i přesto, že jeho účelovost a zkreslenost byla podložena doloženými skutečnostmi a znaleckým posudkem. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nenavrhl vypořádání předmětných nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě. Uvádí, že návrh na vypořádání předmětných nemovitostí učinil již při samotném podání žaloby, neboť měl za to, že se jedná o nemovité věci náležející do podniku žalované. Nemovitosti řádně označil, a proto měly být v rámci soudního řízení vypořádány. Namítá, že nemovitosti nabývané na základě stejné smlouvy by měly mít stejný právní osud. Odvolací soud podle mínění dovolatele opomněl vzít v úvahu skutečnost, že byť žalovaná nabyla předmětné nemovitosti za účelem jejich převodu na třetí osobu, do dnešního dne tak neučinila. Tvrzení odvolacího soudu, podle něhož bylo na žalované, které movité a nemovité věci učiní součástí podniku, nelze podle názoru dovolatele vztahovat na situaci, kdy je účetnictví žalované zkreslené, neúplné a obsahuje záporné hodnoty určitých majetkových položek, ale kladné již nikoliv. Soudům vytýká, že nerozhodly o dalších nemovitých věcech, které byly v žalobě označeny. K tíži mu nemůže být přičítána ani skutečnost, že neměl možnost se seznámit s účetními doklady podniku žalované a stanovit tak jeho skutečnou hodnotu, neboť mu žalovaná odmítla účetní doklady podniku vydat. Ani postup odvolacího soudu, kdy od výsledné hodnoty podniku žalované odečetl nárůst ceny pozemků ve vlastnictví žalované za dobu trvání manželství s argumentem, že dotčený nárůst nelze považovat za vnos finančních prostředků ze společného na výlučný majetek, nepovažuje dovolatel za správný. Takovýto postup podle mínění dovolatele postrádá logiku a nemá oporu v zákoně. Nesouhlasí ani s tím, že by cena pozemků rostla bez jakéhokoliv vnosu. Dovolatel napadá také výroky rozhodnutí odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení. Soud měl dle jeho názoru postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř., případně podle §150 o. s. ř., neboť měl ve věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil toliko ve výši plnění. Odvolacímu soudu vytýká ryze matematický a chybný postup při jejich výpočtu. Závěrem shrnuje, že řízení je ztíženo podstatnými vadami a navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobce za zcela nedůvodné. Žalobce podle jejího názoru ani tvrdí, že by rozhodnutí bylo v rozporu s ustálenou judikaturou nebo záviselo na vyřešení otázky, která není doposud judikaturou řešena. Žalobcem uváděné rozhodnutí pak s danou věcí nesouvisí. Podle mínění žalované tudíž nejsou splněny podmínky předepsané ustanovením §237 o. s. ř. a dovolání je nepřípustné. Počínání žalobce spočívající v neoznačení předmětných nemovitostí je podle žalované vědomé a souhlasí se závěry obou soudů, že předmětem vypořádání nemohou být věci, jež nejsou v zákonné lhůtě označeny a navrženy k vypořádání. Dále zpochybňuje váhu znaleckého posudku předloženého žalobcem a tvrzení žalobce, podle kterého se až v průběhu řízení dozvěděl o tom, že předmětné nemovitosti nejsou součástí podniku. Žalobci vytýká, že vytrhává z kontextu závěry znaleckého posudku. K pozemku par. č. XY v k. ú. XY uvádí, že byl prodán za přítomnosti žalobce. K tvrzení žalobce o nepřevedení pozemků na třetí osobu podotýká, že tyto jsou stále spláceny a k jejich převodu dojde až úplným zaplacením kupní ceny. Argument žalobce o zkreslenosti a neúplnosti účetnictví považuje za pouhou snahu o očernění její osoby. Činnost žalobce na podnikání žalované označuje za konzumní. Správným je podle žalované také postup odvolacího soudu, který od výsledné ceny pozemků odečetl nárůst ceny pozemků, jež vlastnila před uzavřením manželství. Taktéž dovolání v části týkající se náhrady nákladů řízení je nedůvodné. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a za předpokladu, že jej shledá přípustným, zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Protože v posuzované věci nebyla přípustnost dovolání dovolatelem vůbec uvedena a v dovolání není o přípustnosti jakákoliv zmínka, dovolací soud posoudil, zda se nepodává z obsahu dovolání. Nicméně i samotné dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele. Nadto je vhodné poznamenat, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle §237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání dovolacím soudem porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolatel přípustnost dovolání nijak nevymezil, a to ani nepřímo. Dovolací soud tedy nemohl v předmětném případě postupovat jinak, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, a to aniž by zkoumal důvodnost dovolatelem uplatněných námitek.
Nad rámec pak dovolací soud pouze poukazuje, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání bez dalšího přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu