ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.498.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 498/2019-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. B. , narozeného XY, a b) M. B. , narozené XY, obou bytem XY, a obou zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalovaným: a) S. M. , narozené XY, bytem XY, b) M. Č. , narozenému XY, a c) M. Č. , narozené XY, oběma bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 53/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 26 Co 170/2018-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 15 C 53/2009-353, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali obnovy řízení ve věci odstranění oplocení a zdržení se vstupu na pozemek vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 53/2009 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 10. 2018, č. j. 26 Co 170/2018-390, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Naplnění zákonných podmínek podle §237 o. s. ř. spatřují v právní otázce doposud v judikatuře přímo neřešené a to, zda je překážkou způsobilosti důkazu pro obnovu řízení skutečnost, že listina existovala v archivu katastru nemovitostí již v době původního řízení, avšak její možný význam pro spor byl schopen rozeznat jen odborný zeměměřič. Skutková zjištění o tom, že polní náčrt z roku 1975 byl od svého vzniku založen v archivu katastru nemovitostí, jsou podle dovolatelů správná a nesporná. Uvádí, že generalizující právní závěr odvolacího soudu, že způsobilým podkladem pro obnovu řízení není doklad v době původního řízení dohledatelný v archivu katastru nemovitostí, je v rozporu s předpokladem správnosti stavu zápisů v něm. Za nelogický považují požadavek kladený na osobu kontrolovat archiv katastru nemovitostí, zda správně hodnotil evidenčně, právně i geodeticky všechny podklady v něm obsažené. To pak neodpovídá hledisku judikatury Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 826/2016. Namítají, že by jim nepomohlo ani prohledání celého archivu, neboť z osamělého polního náčrtu laik nepozná jeho možný význam. Teprve až geodetické zjištění, že právě on je bez dalšího vtělen do „obnoveného operátu EN z roku 1976“, změnilo podle dovolatelů situaci. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011 či sp. zn. 22 Cdo 2150/2013. Odborný posudkem k obnově řízení doložili, že nově zjištěný důkaz může být ve svých důsledcích pro ně prospěšný, a výtka, že znalecký posudek si mohli žalobci zadat již dříve, postrádá logickou souvislost. Poukazují na rozdíl mezi uplatnitelnými skutečnostmi a důkazy vyjádřený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 42/2012 a sp. zn. 22 Cdo 2815/2004. Konstatují, že i kdyby soud existenci nepodložené geodetické změny ve vyznačení předmětné hranice v roce 1976 označil za vadu (neúplnost) zjistitelnou znalcem v původním řízení, nemohlo by jít o překážku samotné obnovy řízení. Poukazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 42/2012, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2363/2007. Závěrem navrhují, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se povoluje obnova řízení, nebo aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobou na obnovu řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je pak v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a žalobou na obnovu řízení se tudíž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, nebo ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, nebo ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )]. Pro povolení obnovy řízení přitom postačí, že se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy [k tomu srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67 (uveřejněné pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73 (uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001 (uveřejněné pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, pak dovolací soud upřesnil, že pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )], přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět [k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Zdůraznil, že „ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ pak nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí [k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (dostupné na www.nsoud.cz )], je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., str. 131).
V projednávaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že si žalobci mohli důkaz v podobě polního náčrtu z roku 1975 při obvyklé pečlivosti opatřit již v původním řízení, neboť předmětná listina byla součástí dokumentace Katastrálního úřadu XY. Podotkly, že tak nejde o důkaz, který by žalobci nemohli uplatnit bez své viny v původním řízení. Skutečnost, že se listina nacházela již od svého vzniku v archivu katastru nemovitostí, pak ostatně potvrzují i sami žalobci v dovolání. S ohledem na shora uvedené tak nelze podle názoru dovolacího soudu úvahu soudů obou stupňů ohledně toho, zda mohli dovolatelé důkaz ve formě polního náčrtu z roku 1975 použít „bez své viny“, považovat za zjevně nepřiměřenou a samotný důkaz pak v intencích ustanovení o obnově řízení za důkaz nový.
V původním řízení se žalobci domáhali odstranění oplocení z pozemku s argumentem, že oplocení se nachází na jejich pozemku. Zamítavá rozhodnutí soudů byla založena na závěru, že plot se nachází na pozemku žalovaných. Důkazní břemeno v tomto řízení tížilo žalobce ohledně jejich tvrzení, že se oplocení nachází na jejich pozemku. Pro posouzení věci tak bylo určující vymezení hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných. K tomuto vymezení nepochybně mohou sloužit zejména i listiny nacházející se v dokumentaci příslušného katastrálního úřadu, které mapují a dokládají historii a vývoj příslušných pozemkových poměrů. Nelze proto považovat za nepřiměřený závěr soudů, jestliže uzavřely, že v případě polního náčrtu šlo o důkaz, který ze strany žalobců mohl být použit a navržen již v původním řízení, neboť mohl být součástí podkladů pro posouzení hranic pozemků mezi účastníky. To ostatně ani samotní žalobci nezpochybňují. Samotná okolnost, že žalobci „nedocenili“ význam této listiny proto, že „z polního náčrtu laik nepozná jeho možný význam“, nic nemění na tom, že tato listina předložena nebo označena být mohla a chtěli-li žalobci prokázat zásah do jejich vlastnického práva k pozemku, bylo na nich, aby označili všechny objektivně do úvahy přicházející důkazní prostředky, které by mohly jejich tvrzení prokázat. Takovým důkazním prostředkem mohl být i polní náčrt, a to tím spíše, jestliže žalovaní zásah do vlastnického práva žalobců popírali a tato okolnost byla v původním řízení fakticky jedinou spornou okolností, ke které se provádělo veškeré dokazování.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu