ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.754.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 754/2019-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 87/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, č. j. 14 Co 43/2018-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 9 C 87/2012-172, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, o výměře 77 m 2 , zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 14 Co 43/2018-215, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, v níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu řízení zastavil [výrok I. písm. a)]; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½ k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY [výrok I. písm. b)]. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že soud hodnotil důkazy, a to svědeckou výpověď O. M. a čestné prohlášení B. S., v rozporu s §125 a §132 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007. Podle dovolatelky je nepravdivé tvrzení svědkyně O. M., že svědkyně (spolu se svou rodinou) užívala pouze dům č. p. XY a přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (ke kterému se žalobkyně domáhá určit spoluvlastnické právo) jenom procházela, přičemž si byla vědoma, že tento pozemek není v jejím vlastnictví a není předmětem převodu na žalobkyni a její zesnulého manžela. Toto tvrzení, ze kterého vyšel rovněž odvolací soud, je totiž v rozporu s ostatními tvrzeními O. M. a i s tvrzeními uvedenými v čestném prohlášení B. S. (např. se skutečností, že O. M. nechala na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zhotovit stavbu oplocení a zděné kůlny). Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří, a proto k němu, resp. ke spoluvlastnickému podílu na něm, nenabyla vlastnické právo vydržením. Podle dovolatelky je třeba přihlédnout především ke skutečnosti, že manžel O. M., jako předchozí vlastnice domu č. p. XY, informoval při předání domu žalobkyni, že k domu náleží také pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. V kupní smlouvě ze dne 15. 3. 1979, na základě které nabyli žalobkyně a její zesnulý manžel vlastnické právo k domu č. p. XY a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, nebyla uvedena výměra pozemku parc. č. st. XY. Nelze proto žalobkyni klást k tíži, že neověřila výměru nabývaného pozemku a pozemku sousedního, jehož držby se taktéž ujala a který tvořil s nabývaným pozemkem jeden funkční celek. Dobrou víru žalobkyně nevylučuje ani porovnání výměr nabývaného a sousedního pozemku. Z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY platila také daň z nemovitosti. Z těchto důvodů má za to, že byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto nabyla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na něm vydržením. Pokud odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005. Navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, příp. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou žalobkyně směřující do hodnocení důkazů, a to především svědecké výpovědi O. M. a čestného prohlášení B. S. Žalobkyně má za to, že na základě hodnocení těchto důkazů měl soud dospět ke skutkovému stavu věci odlišnému od toho, který vzal za prokázaný.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.“
V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Nejvyšší soud vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním napadených v odvolání vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, popřípadě hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými závěry s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné.
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že není důvodná námitka žalobkyně, že pravdivost tvrzení svědkyně O. M., že užívala se svou rodinou jen dům č. p. XY, přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY pouze procházela a byla si vědoma, že není v jejím vlastnictví, vylučuje její tvrzení, že na pozemku parc. č. XY postavila nové oplocení a zděnou kůlnu. Je nutné zohlednit, že stavebník může zřídit stavbu na pozemku třetí osoby rovněž na základě jiného titulu než vlastnického práva či bez potřebného právního titulu, přičemž si je současně vědom, že staví na pozemku ve vlastnictví třetí osoby.
Z toho se podává, že v projednávané věci soudy obou stupňů postupovaly při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části přípustné.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, a proto k němu nemohla nabýt vlastnické právo na základě vydržení.
Tato námitka přípustnost dovolání rovněž založit nemůže, neboť právní otázku možného nabytí vlastnického práva na základě vydržení formuluje dovolatelka na základě skutkového stavu odlišného od toho, ze kterého vyšly soudy obou stupňů (a který rovněž obstál v dovolacím přezkumu). Dovolatelka při formulaci této právní otázky vychází mimo jiné z toho, že O. M. jako předchozí vlastnice domu č. p. XY užívala jako vlastnice i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a manžel O. M. v souvislosti s převodem domu č. p. XY předal žalobkyni a jejímu zesnulému manželovi i tento pozemek. Taková skutková zjištění ovšem odvolací soud ani soud prvního stupně neučinily. Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na zjištění, že O. M. si byla vědoma toho, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není v jejím vlastnictví a rovněž není předmětem převodu na žalobkyni a jejího zesnulého manžela. Nebylo také prokázáno, že by O. M. či její zesnulý manžel chybně informovali žalobkyni, že kupní smlouvou ze dne 15. 3. 1979 dochází i k převodu sporného pozemku.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, a proto není dovolání ani v této části přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu