ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1203.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1203/2019-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J H , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 1.127.430 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 300/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 72 Co 146/2018-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, č. j. 22 C 300/2013-319, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 135.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 992.430 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a vůči státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 72 Co 146/2018-359, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. potvrdil (první výrok), změnil ve výroku III. o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 193.342 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Daniely Hnídkové, advokátky (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Směřují-li námitky dovolatele do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do způsobu, jakým tyto soudy hodnotily důkazy, je třeba uvést, že dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud např. ve svém již výše citovaném rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Námitky dovolatele vznesené vůči skutkovým zjištěním, jež soudy obou stupňů učinily ze znaleckých posudků, tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.
Namítá-li dále dovolatel, že při řešení otázky „zda má na určení obvyklé ceny vozidla vliv skutečnost, že vozidlo má pozměněný VIN“, se měl odvolací soud odchýlit od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, přehlíží, že v namítaném rozhodnutí Nejvyšší soud tuto otázku neřešil. V předmětném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou platnosti (určitosti) smlouvy o havarijním pojištění v případě, kdy se vztahuje k automobilu s pozměněným VIN (identifikátorem), a dále otázkou platnosti smlouvy o havarijním pojištění, pochází-li pojištěné vozidlo z trestné činnosti a smlouva je uzavřena pojištěným, který není vlastníkem vozidla. Obdobné otázky pak Nejvyšší soud řešil rovněž v dovolatelem uváděném usnesení ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 5278/2009. Nejvyšší soud v tomto ohledu rovněž shledává nepřípadným odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1454/10, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti prvnímu z těchto dvou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li dovolatel na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou ani tyto odkazy případnými. Ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006, se Nejvyšší soud věnoval otázce výkladu pojmu „nahodilá událost“ ve smyslu §788 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004; v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001, řešil Nejvyšší soud otázku platnosti pojistné smlouvy za situace, kdy pojistník a pojištěný jsou dvě rozdílné osoby, a rovněž otázku práva oprávněného držitele pojistit věc, kterou drží. V dalším dovolatelem namítaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, pak byla řešena otázka důkazního břemene ve sporném civilním řízení. Za případný konečně nelze považovat ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém se Ústavní soud zabýval principy autonomie vůle a smluvní svobody a také výkladem právních úkonů.
Od dovolatelem citovaných rozhodnutí se nemohl odvolací soud odchýlit, neboť se jedná o skutkově i právně odlišné případy.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu