ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1944.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1944/2019-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně UNILEASING a.s. , se sídlem Randova 214, 339 01 Klatovy, IČO 25205552, zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem se sílem Kpt. Jaroše 94, 339 01 Klatovy, proti žalovanému P. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Kozinova 21/2, 787 01 Šumperk, o zaplacení 460 096 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 ECm 3/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Cmo 54/2017-200, směřující do části výroku I. co do částky 66 310 Kč a 231 138 Kč s příslušenstvím, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Cmo 54/2017-200, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2014, č. j. 1 ECm 3/2011-111, oba v části výroku I. o zaplacení částky 66 310 Kč a 231 138 Kč s příslušenstvím, společně se závislými výroky o náhradě nákladů, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Cmo 54/2017-200, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2014, č. j. 1 ECm 3/2011-111, ve výroku I. ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 460 096 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 393 786 Kč za dobu od 11. 1. 2011 do zaplacení; výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 64 154 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jíž bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení jejích pohledávek vůči žalovanému, a to o dlužném nájemném ve výši 162 648 Kč ke dni vypovězení (28. 5. 2009) leasingové smlouvy uzavřené dne 9. 1. 2007 mezi žalobkyní, jako pronajímatelkou, a žalovaným, jako nájemcem, oběma jakožto podnikateli, a o dlužných smluvních úrocích z prodlení ve výši 66 310 Kč a smluvní pokutě ve výši 231 138 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud dospěl k závěru, že námitka žalovaného, že žaloba neobsahuje rozhodná skutková tvrzení, která by specifikovala vymáhané pohledávky, je nedůvodná, neboť skutková tvrzení k celkové vymáhané pohledávce obsahuje již návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ke kterému žalobkyně připojila listiny prokazující vymáhaný nárok.
Co se týče vymáhané částky ve výši 162 648 Kč, představující dlužné leasingové splátky, odvolací soud konstatoval, že žalovaný netvrdil a ani neprokazoval, že by dlužné splátky hradil řádně a včas, resp. jak správně uvedl soud prvního stupně, žalovaný povinnost doplatit dlužné leasingové splátky nijak nerozporoval.
Při přezkoumávání závěru soudu prvního stupně, týkajícího se dlužných smluvních úroků z prodlení v kapitalizované výši 66 310 Kč, odvolací soud vyšel z ujednání Všeobecných podmínek Unileasing, a. s. (dále jen „VP“), které byly součástí leasingové smlouvy, v nichž byla v čl. VI. písm. c) obsažena dohoda o úrocích z prodlení s placením z jakékoli platby nebo úhrady podle smlouvy, a to ve výši 0,5 % z dlužné částky denně. Uvedené ujednání považoval odvolací soud za platné a námitku žalovaného ohledně nepřiměřenosti sjednaného smluvního úroku z prodlení za nedůvodnou, když sjednanou sazbu úroků není možno považovat za nepřiměřenou ve vztahu založeném mezi podnikateli, a s přihlédnutím k tomu, že včasné placení leasingových splátek je základní povinností nájemce, a též ke skutečnosti, že žalobkyně zajistila a financovala pořízení předmětu leasingu. Žalovaný podle odvolacího soudu ostatně mohl tím, že by sjednané splátky hradil řádně a včas, celkovou výši úroků z prodlení snížit. Sjednaná výše úroků z prodlení není podle odvolacího soudu ani v rozporu s dobrými mravy. Výši částky 66 310 Kč prokázala žalobkyně vyúčtováním úroků z prodlení za období 6/08, 7/08, 2/09, 3/09, 4/09 a 5/09.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Vyšel z části obsahu ujednání VP v čl. IX. písm. c), v němž si strany sjednaly, že při předčasném ukončení smlouvy z důvodu výpovědi smlouvy pronajímatelem je pronajímatel oprávněn účtovat zájemci smluvní pokutu až do výše součtu částek předepsaných smlouvou a splátkovým kalendářem jako splátky nájemného za období ode dne účinnosti výpovědi do konce původně sjednané doby leasingu, včetně prodejní ceny po ukončení leasingu a částek pojistného ode dne účinnosti výpovědi do konce měsíce, ve kterém dojde k realizaci předmětu leasingu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 32 Cdo 1883/2011, sp. zn. 33 Cdo 2648/2018 a sp. zn. 25 Cdo 182/2001 dospěl k závěru, že pokud podle ustálené judikatury není omezen okruh smluvních povinností, které lze zajistit smluvní pokutou, pak povinnost hradit sjednané leasingové splátky řádně a včas v předepsané výši je povinností, jejíž porušení je možné platně zajistit smluvní pokutou. Odvolací soud neshledal ani důvod pro moderaci sjednané smluvní pokuty, když vycházel ze závěru, že smyslem ujednání o výši smluvní pokuty bylo kompenzovat leasingovému pronajímateli ztrátu, která by mu nevznikla, kdyby leasingový nájemce řádně plnil povinnost platit leasingové splátky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to proti všem výrokům rozsudku, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že výslovně nic nenamítá proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit dlužné leasingové splátky ve výši 162 648 Kč s příslušenstvím. Předmětem dovolání tak jsou pouze námitky žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 66 310 Kč, jakožto kapitalizované smluvní úroky z prodlení, a smluvní pokutu ve výši 231 138 Kč s příslušenstvím. Žalovaný má za to, že odvolací soud se při rozhodnutí o těchto nárocích odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je jeho dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné a zároveň důvodné pro nesprávné právní posouzení jednak procesní otázky o potřebě určitosti žalobních tvrzení k vyčíslení kapitalizovaných úroků z prodlení, resp. otázky ohledně nutnosti specifikovat žalobní nároky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2809/2007 a ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2268/2011), a jednak hmotněprávní otázky o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ, kdy jedna strana odstoupí od smlouvy pro zásadní nedodržení smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007 a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4030/2011).
Dovolatel poukazuje na to, že z žádného z rozsudků v dané věci nelze zjistit z jakých pohledávek a kdy splatných soudy vycházely při přijetí závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení v celkové výši 66 310 Kč, když ani z předložených výpisů žalobkyní – výpočtu penále nevyplývá, jak žalobkyně dospěla k určení výše úroků z prodlení, z jakých konkrétních pohledávek a kdy splatných byly úroky vypočteny. Žaloba je přitom projednatelná jen tehdy, jsou-li nároky v žalobě určeny tak, aby nemohly být zaměnitelné s jinými možnými nároky stejného typu vyplývajícími ze stejné smlouvy. Odvolací soud se tedy odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení procesní otázky nutné specifikace nároků při objektivní kumulaci.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od dlouhodobé ustálené judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Odo 469/2006, 33 Cdo 4030/2011), jestliže dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána platně, jestliže nebyla sjednána jako sankce za porušení smluvní povinnosti, ale jako kompenzace ztráty ve výši leasingových splátek, tedy jako kompenzační nárok žalobkyně. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1883/2011, na něž v dané souvislosti odkázal odvolací soud, na řešení věci podle dovolatele nedopadá, neboť se týká nároku na úhradu leasingových splátek po ukončení leasingové smlouvy a nikoliv smluvní pokuty. Dovolatel zdůraznil, že Nejvyšší soud dlouhodobě považuje za neplatné ujednání o smluvní pokutě vázané na odstoupení od smlouvy, byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluví strany (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 813/2002, 3 Cdon 1398/96, 32 Cdo 815/2007).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se co do částky 66 310 Kč a 231 138 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 231 138 Kč za dobu od 11. 1. 2011 do zaplacení zamítá, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů a soudem dovolacím. Dovolatel zároveň navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odkladném účinku dovolání ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, kdy k námitkám uvedeným v dovolání ke specifikaci úroků z prodlení uvedla, že má za to, že popsala všechny rozhodné skutečnosti pro prokázání tohoto nároku, když ve svých sděleních soudu uvedla, od kdy do kdy v daný měsíc prodlení trvalo, s jakou částkou byl žalovaný v prodlení, a jak se částka případně měnila v průběhu měsíce, přičemž z dokumentů bylo zřejmé, že vždy první den v kalendářním měsíci byla splatná nová leasingová splátka. Pokud žalovaný poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, 33 Cdo 2809/2007 a 29 Cdo 2268/2011, žalobkyně namítá, že tyto judikáty na danou věc nedopadají, jestliže žalobkyně nároky dostatečně konkrétně a úplně specifikovala tak, aby se jimi mohl soud zabývat. Ohledně nároku na smluvní pokutu žalobkyně uvedla, že žalovaný opomíjí skutečnost, že k výpovědi smlouvy došlo z důvodu porušení smluvních podmínek ze strany žalovaného, a proto rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 813/2002 na danou přezkoumávanou věc nedopadá, je-li v něm konstatováno, že nedošlo k porušení smluvních podmínek. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl správně a dovolání není proto důvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky platnosti, resp. neplatnosti smluvní pokuty, která byla vázána nikoliv na porušení smluvní povinnosti, ale na skutečnost předčasného ukončení smlouvy z důvodu výpovědi smlouvy jednou smluvní stranou.
V dané věci se jedná o výklad právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., platných do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , uvedl následující závěr, který je aplikovatelný i v dané věci (s ohledem na uzavření leasingové smlouvy dne 9. 1. 2007): „ Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení §544 až §558 obč. zák. (poznámka – občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013), a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta tedy především představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní svou smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten případ sjednané plnění, tj. pokutu. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu.“ Podle závěrů cit. rozsudku odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, mající za následek zrušení smlouvy, nemůže být kvalifikováno jako porušení povinnosti ; jde o výkon práva, který oprávněné osobě náleží (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204 a též na www.nsoud.cz ). Stejně jako ve věci řešené uvedeným rozhodnutím, byl i v nyní přezkoumávané věci vázán vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu na odstoupení od smlouvy žalující stranou, i když bylo ve smlouvě použito formulace „výpověď“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , podle něhož: „Závěr, že výkon práva nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se vztahuje též na výpověď smlouvy.“).
Zdůrazňuje-li žalobkyně, že v posuzované věci došlo k porušení povinnosti žalovaným platit řádně a včas sjednané leasingové splátky, nic to nemění na skutečnosti, že nárok na zaplacení smluvní pokuty byl vázán na odstoupení od smlouvy (výpověď smlouvy pronajímatelem – žalobkyní). Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , že: „Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§344 obch. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení (majícímu za následek zánik práv a povinností stran ze smlouvy, §351 odst. 1 obch. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, z 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, z 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, a z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu proto uzavřel, že odvolací soud se dopustil se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., nerespektoval-li závěry ustálené judikatury, že ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva - odstoupení (výpověď) od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je v rozporu s právní úpravou smluvní pokuty (§544 obč. zák.), a je tedy absolutně neplatné (§39 obč. zák.).
Dovolání žalovaného je tedy podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítá-li žalovaný v dovolání, že z rozsudku odvolacího soudu a ani z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jak soudy dospěly k závěru, že uplatněný nárok na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 66 310 Kč je oprávněný, čímž dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tedy vadu řízení, je namístě dovolateli přisvědčit, že rozhodnutí odvolací soudu v tomto směru trpí vadou, neboť z obsahu rozhodnutí není skutečně zřejmé, jak k uvedenému právnímu závěru odvolací soud dospěl, z jakých skutkových zjištění z poukazovaných dokumentů (předložených žalobkyní) vyšel a jaké skutkové závěry z nich učinil, aby na základě nich mohl učinit právní závěr, k němuž dospěl.
Je-li tedy dovolání žalovaného přípustné a důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadené části, týkající se části výroku I. co do částky 66 310 Kč a částky 231 138 Kč s příslušenstvím, společně se závislými výroky o náhradě nákladů, zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že negativní dopady rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů žalovaného v dovolatelem napadeném rozsahu byly odstraněny tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu bez zbytečného odkladu zrušil, proto se stal návrh na odklad vykonatelnosti vydaného napadeného rozhodnutí bezpředmětným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 a též ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu