ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1974.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1974/2019-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AURES Holdings a.s. se sídlem v Praze 8, Čimicích, Dopraváků 874/15, PSČ 184 00, IČO 01759299, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému K. P., podnikateli se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, PSČ 602 00, o 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 7 Cm 49/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019, č. j. 4 Cmo 88/2018 - 422, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 4 Cmo 88/2018 – 422, změnil rozsudek Krajského v Brně ze dne 15. března 2018, č. j. (17) 7 Cm 49/2011 – 326, tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím zamítnul (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II až V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť odvolací soud se odchýlil podle jejího názoru při řešení otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to na vyřešení otázky, zda žalobkyně do koncentrace řízení vylíčila všechny skutečnosti a označila důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, z kterých odvozuje oprávněnost svého žalobního nároku. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že již na základě písemné elektronické komunikace mezi účastníky řízení nebyla dosažena dohoda o nekonkurenci vč. ujednání o smluvní pokutě. Tento závěr je v rozporu se závěry soudu prvního stupně, odvolací soud neopakoval důkazy ohledně písemné elektronické komunikace a dospěl tak k výše uvedenému překvapivému závěru pro dovolatelku. Odvolací soud tak porušil podle dovolatelky jednu z hlavních zásad soudního řízení.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatelka v dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je, jak shora uvedeno, obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, Nejvyšší soud judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Uvedeným požadavkům však dovolatelka nevyhověla, neboť neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, ani příslušné judikatorní závěry, od kterého by se měl odvolací soud odchýlit; z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání. Výše uvedená otázka (zda žalobkyně do koncentrace řízení vylíčila všechny skutečnosti a označila důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení, z kterých odvozuje oprávněnost svého žalobního nároku) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Nejvyšší soud současně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky dovolatelky vznesené vůči skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil z elektronické komunikace účastníků a svědecké výpovědi paní S. V., že projev vůle účastníků nesměřoval k uzavření dohody o nekonkurenci a o smluvní pokutě, přípustnost dovolání založit nemohou.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury, jestliže neopakoval důkazy, a to elektronickou komunikací účastníků, kterou soud prvního stupně považoval za rozhodné důkazy ohledně prokázání dohody o nekonkurenci a smluvní pokutě, ve skutečnosti těmito námitkami brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Nejvyšší soud avšak již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení , neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Jestliže dále dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že uzavření dohody podle předmětné elektronické komunikace nebylo v řízení prokázáno, a svými námitkami podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, je třeba konstatovat, že námitky dovolatelky ke skutkovým zjištěním soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Námitky dovolatelky směřující do skutkových závěrů odvolacího soudu, hodnocení důkazů a konkrétních vad řízení tedy neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu