ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.230.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 230/2019-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEVAK a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Severní 2264/8, identifikační číslo osoby 60849657, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované Bohemia Regent a. s. , se sídlem v Třeboni, Trocnovské nám. 124, identifikační číslo osoby 26026350, o zaplacení 2.159.022 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 457/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Co 1838/2017-505, 22 Co 1839/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.987,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j.
18 C 457/2014-393, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2017, č. j. 18 C 457/2014-424, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 739.474,50 Kč spolu s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (výrok II. a III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že podle dovolatelky se odvolací soud ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla právní otázka dosud vyřešena a že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje, zejména z důvodu skutkových námitek a z důvodu nesprávně vymezené přípustnosti dovolání, jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jak je tomu též v souzené věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Dovolatelka shledává dovolání přípustným, neboť podle ní se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu nebyla právní otázka dosud vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v části bodu III. dovolání (označeném jako „Dovolací důvody a návrh dovolacímu soudu“) ve spojení s bodem 1. 4. dovolání nedostála, neboť z obsahu této části dovolání není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nadto ani výslovně takovou právní otázku, resp. takové právní otázky neformuluje. Dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv konkretizovala relevantní právní otázku. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat.
Stejně tak spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatelka nedostála, když ani nevymezuje konkrétní právní otázku.
Dovolání tak v této části trpí vadami.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
V části bodu II. dovolání (označeném jako „Nalézací řízení a jeho výsledek“), ve kterém dovolatelka otevírá otázku bezdůvodného obohacení, jež mělo dle dovolatelky vzniknout tím, že žalobkyně nemá nijak upraven smluvní vztah k vlastníku kanalizace (kterým je žalovaná), kdy užívá kanalizaci bez právního důvodu a bezdůvodně se tak obohacuje, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, pak nepředkládá žádnou takovou otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud přitom uvedl, že je zcela nepřípadná argumentace žalované tím, že žalobkyně za provozování kanalizace na pozemcích žalované, resp. kanalizace ve vlastnictví žalované, žádá úplatu. Je naopak zcela zřejmé, že uplatněný nárok se týká úplaty za odvádění odpadních vod z areálu žalované do kanalizace pro veřejnou potřebu Města Třeboň, nešlo o využívání kanalizace na pozemcích žalované, resp. kanalizace ve vlastnictví žalované.
Odkazy dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé, neboť se jedná o skutkově odlišné věci. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010, se jednalo o spor, kde se žalobce domáhal bezdůvodného obohacení, žalovaný užíval předmětné pozemky tím způsobem, že na nich měl umístěnou předmětnou stavbu - potrubí, aniž však k tomu byl oprávněn na základě nějakého právního titulu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, byla posuzována otázka, zda se vlastník stavby na úkor vlastníka pozemku, na němž je stavba umístěna, bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, přičemž dovolací soud uzavřel, že rozhodující význam pro toto posouzení má charakter stavby. V usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 148/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by na pozemcích žalobců byla žalovaným vybudována stavba - rybník, ani to, že by žalovaný stavbu - rybník jakkoliv užíval a bezdůvodně se tak na úkor žalobců obohacoval. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2713/2013, se pak dovolací soud zabýval otázkou, jaká právní skutečnost zakládá povinnost provozovatele kanalizace odvádět a čistit odpadní vody.
V této části je dovolání nepřípustné.
V další části dovolání, v níž dovolatelka argumentuje nerovným přístupem k důkazům navrhovaným stranami či stanovením lhůt k podání vyjádření stran, krácením jejích procesních práv tím, že nebyl připuštěn důkaz v odvolacím řízení apod., namítá případné vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Pro úplnost Nejvyšší soud, zejména s ohledem na námitky dovolatelky k důkazu provedenému znaleckým posudkem, podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, jež nebyly žalovanou ve lhůtě odstraněny (241b odst. 3 o. s. ř.), a částečně není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu