ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2356.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2356/2019-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) Litera Plzeň, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Školní 940/68, identifikační číslo osoby 47715685, a žalobce b) Vlastivědný ústav, z. ú. , se sídlem v Plzni, Školní 940/68, identifikační číslo osoby 05072557, obou zastoupených Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalovanému Klub českých turistů , se sídlem v Praze, Revoluční 1056/8A, identifikační číslo osoby 00505609, zastoupenému Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, o ochranu pověsti právnické osoby a ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 23/2016, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 3 Cmo 71/2018-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Cm 23/2016-141, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému omluvit se žalobkyni a) tak, že zašle doporučený dopis adresovaný společnosti SEND Předplatné, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9 – Horní Počernice, Ve Žlíbku 1800/77, IČO 61061409, a zašle žalobkyni a) doporučený dopis na adresu Litera Plzeň, s. r. o., se sídlem v Plzni, Školní 940/68, IČO 47715685, ve znění blíže specifikovaném ve výroku rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému uhradit žalobkyni a) přiměřené zadostiučinění v částce 50.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok II.), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zdržet se zveřejňování informací o tom, že reklama časopisu Na Cestu byla v číslech 8/9-12/2016 v časopisu Turista umístěna neoprávněně (výrok III.), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému uhradit žalobkyni a) přiměřené zadostiučinění v částce 50.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok IV.), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému uhradit žalobci b) přiměřené zadostiučinění v částce 50.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok VI.).
K odvolání žalobkyně a) a žalobce b) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 3 Cmo 71/2018-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. až V., změnil ve výroku VI. tak, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 37.429 Kč a žalobce b) částku 22.909 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení
§237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Uvedeným požadavkům dovolatelka v projednávané věci nedostála, neboť nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání toliko odkazuje na §237 o. s. ř. a cituje předmětné ustanovení, to však pro řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nestačí, a to již z toho titulu, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné důvody přípustnosti dovolání.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že převážnou část obsahu dovolání představuje nesouhlas dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Stejně tak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně a) nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu