ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2376.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2376/2019-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČPM, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Krč, U krčského nádraží 229/17, identifikační číslo osoby 25121511, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze, Přemyslovská 48/13, proti žalované Compass Group Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Jankovcova 1603/47a, identifikační číslo osoby 00642215, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, o zaplacení 816.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 370/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 11 Co 273/2018-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.374,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 3. 2018, č. j. 15 C 370/2016-234, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 816.750 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 816.750 Kč s příslušenstvím, zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do obou výrokových částí, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, považuje za přípustné, neboť je přesvědčena, že se „odvolací soud zásadním a výrazným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, a rovněž má za to, že otázka řešená odvolacím soudem by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Žalobkyně se „s rozsudkem odvolacího soudu, ani s jeho úvahami, natožpak právním názorem“ vysloveným v dovoláním napadeném rozhodnutí neztotožňuje.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje pro vady odmítnout, případně pokud jej dovolací soud neodmítne, navrhuje, aby jej zamítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; obdobně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedla toliko, že „se odvolací soud zásadním a výrazným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, a rovněž má za to, že otázka řešená odvolacím soudem by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“, přičemž se však - ve světle výše uvedeného - nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání žalobkyně není zřejmé, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Žalobkyně v dovolání judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl podle ní odvolací soud odchýlit, respektive od které by se měl dovolací soud odklonit, neuvedla. Dovolatelka v dovolání pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, vyjmenovává množství domnělých pochybení, kterých se měl odvolací soud dopustit. Pouhá kritika právního posouzení k projednání dovolání však nepostačuje.
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak žalobkyně nedostála. Dovolání žalobkyně proto trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatelka svým dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proti nákladovému výroku je však přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu