ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3372.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3372/2018-475
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Památník Šoa Praha o.p.s., se sídlem v Praze 7, Veverkova 1410/8, PSČ 170 00, IČO 24272914, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, proti žalované MAFRA, a.s. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČO 45313351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 29/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017 - 443, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017 - 443, se v části výroku I, kterou byl změněn výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 15 Cm 29/2015-377, tak, že žalovanému byla uložena povinnost uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu ve znění: "Vydavatelství Mafra a. s. se omlouvá obecně prospěšné společnosti Památník Šoa Praha o. p. s. za uveřejnění difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa Praha o. p. s. označuje jako chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft, které jsou obsahem článku Jak vydělávat na holokaustu , uveřejněném v deníku Mladá fronta Dnes dne 15. října 2015“, a ve výroku II zrušuje , a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 15 Cm 29/2015-377, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uveřejnění omluvy v deníku Mladá Fronta DNES znění: „Vydavatelství MAFRA, a.s. se omlouvá obecně prospěšné společnosti Památník Šoa, o. p. s. za uveřejnění zjevně nepravdivých a difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa, o. p. s. označuje jako chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft, a v nichž tvrdí, že žalobce nemá pro naplnění svého poslání potřebné vzdělání, koncepci a finance a ve výsledku tak věci může v mnohém uškodit, které jsou obsahem článku „Jak vydělávat na holocaustu“ uveřejněném v deníku Mladá Fronta DNES dne 15. října 2015.“ a zaplacení částky 2 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017 - 443, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované povinnost uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu ve znění: "Vydavatelství Mafra a. s. se omlouvá obecně prospěšné společnosti Památník Šoa Praha o. p. s. za uveřejnění difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa Praha o. p. s. označuje jako chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft, které jsou obsahem článku Jak vydělávat na holokaustu, uveřejněném v deníku Mladá fronta Dnes dne 15. října 2015“, s tím, že ve zbytku se zamítavý výrok I potvrzuje (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 15. 10. 2015 zveřejnil v deníku Mladá Fronta DNES článek s názvem ,,Jak vydělávat na holokaustu“, ve kterém se vyjadřoval k projektu „Památník ticha na nádraží Praha – Bubny“ a k činnosti žalobkyně. Odvolací soud se při hodnocení článku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dovodil, že informace obsažené v článku (s přihlédnutím k jeho celkovému vyznění) jsou dílem pravdivá skutková tvrzení a dílem vyjádřením hodnotícího soudu autora článku, založeného na reálném základě. Současně zohlednil, že článek je součástí diskuse o věcech veřejných, když nepochybně pronájem nemovitostí, ve kterých má být památník umístěn a které vlastní společnost, jejímž výlučným vlastníkem je stát, je věcí veřejného zájmu. Pokud tedy článek poskytuje informace o pronájmu nemovitostí tvořících nádraží Bubny, aktivitách žalobkyně, jejích cílech a odborných kapacitách, jde o přípustnou (fair) kritiku, kterou nelze považovat za neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně, byť pro ni nemusí vyznívat příznivě. Vytýkané jednání žalované je toliko realizací práva na svobodu projevu a šíření informací, kterému je v daném případě nutno dát přednost před právem žalobkyně na ochranu pověsti. Z rámce přípustné kritiky však vybočuje ta část článku, v níž autor pro hodnocení projektu a činnosti žalobkyně použil výrazy chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft. Takové výrazy podle odvolacího soudu nemají místo v seriózní diskusi, jde o nehodnotné, senzacechtivé výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do „bulvární“ publicistiky, kde sotva lze hledat seriózní diskusi (stejné výhrady lze ostatně mít i vůči samotnému názvu článku). Tyto výrazy mají zjevně difamující povahu a jsou objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Pokud jde o utrpěnou újmu žalobkyně, odvolací soud uvedl, že pověsti žalobkyně se mohla dotknout toliko věcná kritika jejího projektu a činnosti, která však byla shledána jako kritika přípustná. Rámec věcné kritiky opustily pouze výše označené výrazy, použité autorem k „souhrnému“ hodnocení projektu a činnosti žalobkyně. K odčinění újmy, kterou takové jednání mohlo žalobkyni přivodit, zcela postačuje zadostiučinění ve formě omluvy, které je současně dostatečnou sankcí za použití těchto nevhodných výrazových prostředků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně podala dovolání proti „části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně“, kdy z obsahu dovolání a z dovolacího návrhu plyne, že dovolání směřuje proti části výroku I týkající se náhrady újmy formou přiměřeného zadostiučinění v penězích, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu účinky a míru zásahu difamujících sdělení obsažených v článku do osobnostních práv žalobkyně a míru závažnosti žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3341/2011, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011). Uvedla, že odvolací soud považoval za difamující jen tu část článku, v níž autor pro hodnocení činnosti a projektu žalobkyně použil výrazy „chaos“, „šlendrián“ a „narychlo spíchnutá snaha za účelem přilepšit si na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“. Difamační a poškozující povahu však nemá jen toto výrazivo použité v článku. Činnosti žalobkyně se týkají i další výroky, jež odvolací soud považuje za fair kritiku, které však nepřípustně a poškozujícím způsobem zasahují do pověsti žalobkyně. Pokud odvolací soud vyhodnotil výroky obsažené v článku o činnosti a odbornosti žalobkyně, jakož i o pronájmu budovy nádraží Bubny, za přípustnou kritiku, podcenil negativní účinky článku na pověst žalobkyně a přispělo to k nesprávnosti jeho závěrů o způsobu odčinění vzniklé nemajetkové újmy. Tyto závěry jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž kritika, která zcela postrádá věcný základ a která vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky, není přípustnou kritikou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15). Odvolací soud při svém závěru, že omluva je dostatečnou sankcí za použití nevhodných výrazových prostředků, nerespektoval kritéria pro odčinění nehmotné újmy na pověsti právnické osoby formulovaná Nejvyšším soudem. V rozporu s požadavky Nejvyššího soudu odvolací soud své závěry prakticky nezdůvodnil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Nezohlednil, že základním cílem žalobkyně je vybudování památníku a muzea holocaustu a že veškerá činnost žalobkyně závisí na tom, jak je její postavení vnímáno veřejností a osobami, které jsou ochotny a schopny její činnost podpořit. Označení žalobkyně jako někoho, kdo na holocaustu vydělává, jako podnikatele s historií, za jehož činností je jen šlendrián a chaos, ničí to, na čem dosažení cílů žalobkyně závisí. Článek zasáhl podstatu fungování žalobkyně a zásadně tak ohrozil její další činnost. Závažnost vzniklé újmy proto odůvodňuje ve smyslu konstantní judikatury její odčinění i náhradou v penězích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011). Žalobkyně uvedla i další hlediska zdůrazňovaná judikaturou, zejména, že článek byl publikován těsně před konáním klíčové akce zaměřené na mobilizování veřejnosti na podporu cílů sledovaných žalobkyní, vyšel v celostátním periodiku, které patří k nejčtenějším v České republice, a dále, že zásah do pověsti žalobkyně nebyl pouze krátkodobý, žalovaný pokračoval v napadání žalobkyně uváděním nepravdivých a zavádějících informací ve stejném deníku i v dalších článcích. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobkyni přiznal náhradu formou přiměřeného zadostiučinění v penězích, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (s odkazem na řadu rozhodnutí těchto soudů). Jde o otázku, zda jsou z debaty o věcech veřejných v zásadě vyloučeny výrazy chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft (případně i titulek článku), resp. jestli jsou z veřejné debaty o věcech veřejných vyloučeny výrazy, které soud vyhodnotí jako nehodnotné, senzacechtivé výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do „bulvární“ publicistiky. A pokud tyto výrazy nejsou z veřejné debaty o věcech veřejných vyloučeny obecně, pak jestli takové výrazy mohou být užity v článku zveřejněném v názorové rubrice deníku, který je považován za seriózní. Odvolací soud zdůvodnil protiprávnost uvedených výrazů tím, že tyto patří do bulvární publicistiky, ale nemají místo v seriózní diskuzi. Tento svůj závěr ovšem nijak neodůvodnil, vyjma obecných tvrzení o tom, že jde o nehodnotné, senzacechtivé výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do „bulvární“ publicistiky. Odvolací soud se ovšem mýlí. Výrazivo použité v článku není bulvárního charakteru, ale jeho expresivnější charakter má naopak zjevně za cíl rozpoutat vážnou debatu o vážném tématu. Debata o veřejných otázkách nemusí být vedena pouze suchým způsobem, který by byl prost jakýchkoliv emocí. Autor článku přitom použitými prostředky nijak nevybočil z mezí slušnosti ani nepoužil vulgární výrazy (v dnešní debatě o politických otázkách běžně užívané). V případě názvu článku se pak jedná o určitou nadsázku, která má také podklad v obsahu článku. Z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že ústavně chráněnými jsou zásadně i názory nadnesené a přehánějící, dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě. Ochranu takovému projevu by bylo možné odepřít pouze v případě, pokud by zcela postrádal potřebný skutkový základ nebo by vybočil z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což není případ projednávané věci. Jak uvedl Ústavní soud, soudy nemohou být v názorových polemikách arbitry správnosti, relevance či vhodnosti názorů, které mají charakter zcela subjektivních mínění, resp. hodnotových preferencí, které jsou z povahy věci ryze individuální a nelze je objektivizovat. Není tedy úkolem soudů rozlišovat, v jaké formě může být kritika o věcech veřejných zveřejněna v rámci bulvární publicistiky a v jaké v názorové rubrice seriózního deníku vydávaného žalovanou. Okolnosti projednávané věci byly nestandardní, nelze se proto divit autorovi článku, když se silně kriticky vyjadřuje k počínání žalobce a osob za ním stojících. Každý, kdo se účastní veřejného života, musí počítat s tím, že jeho činnost bude podrobena kritice, kterou nelze svazovat požadavky na její „bezpohlavnost“ či jinou konformitu. To by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se veřejný prostor zúžil na prostor akademické debaty, nepřehledné a nezajímavé pro veřejnost, a proto ve svých důsledcích bezzubé. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že dovolání není opodstatněné. Odmítla závěr žalované, že předmětný článek je nezávadný a v mezích slušné kritiky. Pokud odvolací soud jednotlivé konkrétní výroky obsažené v článku charakterizoval jako hodnotící soudy mající zjevně difamující povahu, jde o hodnocení provedené plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž by veřejně šířená stanoviska zásadně neměla vybočit z mezí pravidel slušnosti obecně uznávaných v demokratické společnosti.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá v napadené části na vyřešení otázky hmotného práva, zda z rámce přípustné kritiky týkající se věci veřejného zájmu vybočuje použití výrazů „chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle §135 odst. 2 o. z. náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle §135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož platilo ustanovení §19b odst. 2 obč. zák., týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, Nejvyšší soud uvedl, že nyní účinný občanský zákoník používá sice jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se však nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska obsažená v dosavadní judikatuře, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2957/2016, uvedl, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že pro demokracii je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti (obdobné závěry přináší i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013).
Nejvyšší soud dále konstantně dovozuje, že hranice přijatelné kritiky jsou širší u veřejně činných osob, než je tomu u osob soukromých. U veřejně činných osob jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život (srovnej např. usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011).
Také Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že právě v kontextu debaty o věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva názorům zaznívajících v takovýchto debatách velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje "jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce", přičemž "se vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují" [rozsudek ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48] (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).
Podle Ústavního soudu musí osoby veřejně činné akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, a další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud dále dovodil, že výroky politického oponenta na adresu starosty obce jako reakce na jeho článek v místním tisku rekapitulující jeho působení v obci, které mají charakter hodnotících soudů a týkající se výlučně profesní sféry kritizovaného starosty, byť obsahující výrazy „tuny balastu“, „bezobsažná megalomanská spoušť banalit“ jsou chráněny svobodou projevu; pokud by se ve veřejném prostoru zapovědělo hodnotit takovéto projevy politických představitelů, prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek by byl nepřijatelně zúžen (nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13).
Konečně je třeba uvést, že za osoby veřejného zájmu se podle Nejvyššího soudu považují nejen osoby přímo veřejně činné, ale i osoby, které se nominálně mezi politiky neřadí, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Také podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).
V projednávané věci je předmětem řízení zásah do pověsti žalobkyně způsobený článkem, který žalovaný zveřejnil dne 15. 10. 2015 v deníku Mladá Fronta DNES pod názvem ,,Jak vydělávat na holokaustu“. Článek se týkal projektu „Památník ticha na nádraží Praha
-Bubny“, konkrétně byla v článku zmiňována otázka pronájmu nemovitosti od společnosti České dráhy, a. s., v níž má být památník umístěn, a dále otázky financování památníku, odborné způsobilosti žalobkyně a její dosavadní činnosti ve vztahu k tomuto projektu. S ohledem na tematické zaměření památníku a další okolnosti projednávané věci (činnost žalobkyně i zřízení památníku je, resp. má být financováno z veřejných prostředků, památník má být umístěn v prostorách nemovitosti ve vlastnictví státní akciové společnosti České dráhy pronajaté žalobkyni za nekomerčních podmínek) není pochyb, že se předmětný článek týká veřejné věci a že žalobkyně je osobou veřejného zájmu.
Podle závěrů odvolacího soudu jsou informace obsažené v článku dílem pravdivá skutková tvrzení a dílem vyjádřením hodnotícího soudu autora článku, založeného na reálném základě. Z rámce přípustné kritiky vybočily pouze výrazy „chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, které podle odvolacího soudu „nemají místo v seriózní diskusi, jde o nehodnotné, senzacechtivé výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do ‚bulvární‘ publicistiky“ (stejné výhrady měl odvolací soud i vůči názvu článku).
Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plyne, že svoboda projevu ve věcech veřejných je základním předpokladem pro fungování demokratické společnosti a požívá zvýšené ochrany. Ve věcech veřejných jsou měřítka, podle kterých se posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy, mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků, tento závěr platí ve zvýšené míře pro tisk. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokují či znepokojují“. V kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že název „Jak vydělávat na holocaustu“ a výrazy „chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, jež byly použity v článku, který se kriticky vyjadřuje k otázkám veřejného zájmu, samy o sobě rámec přípustné kritiky nepřekračují. Nejde o výrazy vulgární, obscénní či hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo hanobení a zneuctění žalobkyně. Významné v této souvislosti není, zda použité výrazy působí primárně na emoce čtenáře, či zda jde o výrazy „senzacechtivé“, „dostatečně hodnotné“ či „nebulvární“ (jak dovozuje odvolací soud). V rámci diskuse o věcech veřejných je třeba přiznat ochranu i takovým výrazům, které jsou expresivní, neortodoxní či proneseny s nadsázkou (a to tím spíše, mají-li za cíl rozpoutat veřejnou diskusi či přitáhnout zájem veřejnosti), v opačném případě by došlo k nepřijatelnému zúžení prostoru pro svobodné šíření názorů a myšlenek.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované je důvodné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda výrazy použité v předmětném článku vybočily z rámce přípustné kritiky a zasáhly do práva žalobkyně na ochranu pověsti, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného se dále podává, že přípustné není dovolání žalobkyně. Žalobkyně v podaném dovolání dovozuje, že jí zásahem do pověsti způsobeným uveřejněním výše uvedených výrazů, které odvolací soud považoval za difamující, byla způsobena újma takové intenzity, že k jejímu odčinění nestačí omluva, ale je třeba přiznání satisfakce v peněžní formě. Podle žalobkyně měl odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu posoudit účinky difamujících sdělení obsažených v článku na pověsti žalobkyně a závažnost vzniklé újmy. S ohledem na výše uvedený závěr, že výrazy, které odvolací soud považoval za difamační, z rámce veřejné kritiky nevybočily a do pověsti žalobkyně neodůvodněně nezasáhly, nemohlo se jednat ani o zásah, který by vyžadoval uložení peněžní satisfakce (jak potvrzuje i žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Bez významu jsou potom odkazy žalobkyně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řeší otázku, zda je třeba přiznat peněžní (a nikoli pouze morální) satisfakci, dojde-li k neoprávněnému zásahu do osobních práv.
V návaznosti na obsah podaného dovolání lze dále uvést, že pokud žalobkyně namítá, že do pověsti žalobkyně zasáhly i další nepravdivé výroky uvedené v článku, zpochybňuje tím pouze skutkový stav zjištěný odvolací soudem. Odvolací soud uzavřel, že informace obsažené v článku jsou (s přihlédnutím k jeho celkovému vyznění) dílem pravdivá skutková tvrzení a dílem vyjadřují hodnotící soud autora, i ten je však založen na reálném základě. Skutkovými závěry odvolacího soudu je dovolací soud vázán a jejich správnost (úplnost), v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (v daném případě z tvrzení o nepravdivosti obsahu předmětného článku), než z jakého při posouzení věci vyšel odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Z téhož důvodu se odvolací soud nemohl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (které se žalobkyně dovolává), podle níž je kritika nepřiměřená, vychází-li či dovozuje vlastní hodnotící úsudky z nepravdivých podkladů, popř. od závěrů, které spojují neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby s uvedením nepravdivých údajů.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost omluvit se žalobkyni, i v navazujícím výroku II (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Dovolání žalobkyně naopak Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu