ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3442.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3442/2019-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HC FIN SERVIS GROUP s.r.o. se sídlem v Konici, Masarykovo nám. 49, 798 52, IČO 28701470, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, 261 01, proti žalovanému B. D., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 973/41, 110 00, o zaplacení 61 497 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 178 956,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 91/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2019,
č. j. 74 Co 98/2018-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 14 C 91/2017-103, žalobu o zaplacení 61 497 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 180 156,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 178 956,90 od 17. 9. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 5. 2019, č. j. 74 Co 98/2018-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil (výrok pod bodem I.), ve výroku pod bodem III. jej změnil co do výše nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. neboť má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a také, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dále má za to, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou řízení, spočívající v tom, že soudy obou stupňů učinily skutková zjištění, která jsou v rozporu s provedenými důkazy. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16, z něhož dovozuje, že výše uvedená vada řízení představuje právní vadu a tudíž zakládá přípustnost k přezkumu v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka shora uvedený postulát nesplnila, poněvadž s obsahu dovolání se nepodává, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Z obsahu dovolání je naopak zřejmé, že se dovolatelka domáhá toho , aby dovolací soud posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobkyně rovněž v dovolání neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, která by, podle jejího mínění, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, že odvolací soud dospěl k chybným skutkovým závěrům, že žalovaný nepůsobil na jiné spolupracovníky žalobkyně ve smyslu článku 6.3.5. Smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, a že žalobkyně nesplnila procesní povinnost formulovat skutková tvrzení o tom, že jí vzniklo právo na vrácení provizí. Tyto námitky, které žalobkyně sama označuje za „právní vadu“ nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud mimo jiné již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. č.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Na tomto závěru nic nemění odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16, z něhož žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání opírající se o výskyt vady v předchozím řízení. Nejvyšší soud konstantně judikuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4550/2015), že přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací soud k nim přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže dovolání shledá přípustným.
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl
(§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu