ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3451.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3451/2019-986
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Fotbalové asociace České republiky , se sídlem v Praze 6, Břevnov, Atletická 2474/8, PSČ 169 00, IČO 00406741, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované DIGITUS s.r.o. , se sídlem v Přerově - Přerov I, Město, Čechova 656, PSČ 750 02, IČO 25844555, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 298 991,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 185/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2019, č. j. 7 Cmo 253/2018-940, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 084 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nováka, advokáta, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 19 Cm 185/2010-897, zastavil řízení co do žalobního nároku na vydání vzájemného plnění žalobkyně žalované (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 130 060 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % p.a. od 13. 9. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % p.a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % p.a. od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % p.a. od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % p.a. od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, 7,5 % p.a. od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 8 % p.a. od 1. 7. 2018 do 19. 10. 2018 a dále z dlužné částky od 20. 10. 2018 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 755 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 9. 2009 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V a VI).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 7 Cmo 253/2018-940, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III, IV, V a VI (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu při řešení otázky procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a sice při řešení otázky způsobu zodpovězení odborné otázky prostřednictvím znaleckých posudků jako důkazních prostředků ve smyslu §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a při řešení otázky týkající se rozhodování odvolacího soudu v případech nepřezkoumatelnosti rozsudků soudu prvního stupně.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhla, aby soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do pravomocného skončení dovolacího řízení, neboť žalobkyni by exekucí napadeného rozsudku vznikla závažná a v podstatě nenapravitelná újma.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nejsou splněny formální podmínky přípustnosti dovolání, případně aby bylo dovolání zamítnuto, bylo-li by shledáno přípustným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně předně namítala, že ačkoliv se výsledky týkající se časové náročnosti a hodnoty práce vyplývající ze tří znaleckých posudků, které byly pro účely zjištění hodnoty softwarového díla zpracovaného žalovanou vyhotoveny, významně lišily, soud prvního stupně se bez bližšího odůvodnění ztotožnil se závěry znaleckého posudku Mgr. Ludmy. Rozpor mezi znaleckými posudky prof. Lórencze a Mgr. Ludmy spočíval ve značně rozdílném počtu uvedených hodin práce. Podle žalobkyně měl soud prvního stupně zadat zpracování revizního znaleckého posudku, případně náležitě odůvodnit, z jakých důvodů se přiklonil k závěrům posudku Mgr. Ludmy, což však neučinil. Znalecký posudek prof. Lórencze tyto informace poskytuje. Soud měl k dispozici minimálně dva posudky, z nichž každý odpovídal na otázku ohledně časové náročnosti poskytnutí plnění zcela jinak, přičemž soud bez bližšího odůvodnění zcela upřednostnil znalecký posudek Mgr. Ludmy.
Žalobkyně touto námitkou vytýkala odvolacímu soudu nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto námitky žalobkyně směřující do skutkových zjištění nemohou založit přípustnost jejího dovolání.
Žalobkyně současně patrně přehlédla, že soud prvního stupně stejně jako soud odvolací ve svém rozsudku uvedl, že se přiklonil k závěru o rozsahu časové náročnosti práce vykonané žalovanou pro žalobkyni vyjádřeném ve znaleckém posudku Mgr. Ludmy mimo jiné proto, že na rozdíl od zbývajících dvou posudků tento vyhodnocuje veškerou činnost vykonanou žalovanou pro žalobkyni, resp. že Mgr. Ludma provedl odhad časové náročnosti, tj. počet hodin IT specialisty potřebný pro vytvoření díla daného charakteru v rozsahu 881 hodin, a to za období od 3. 1. 2008 do 30. 9. 2009, zatímco prof. Lórencz zkoumal činnost žalované za nesrovnatelně kratší období, tj. od 15. 5 2008 do 8. 9. 2008. Pokud tedy žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od rozhodnutí vedených pod sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, 22 Cdo 1599/99 a sp. zn. 21 Cdo 4562/2010), když si závěr o odborné otázce učinil sám, aniž by nechal zpracovat revizní znalecký posudek, přestože obdržel dva diametrálně odlišné znalecké posudky, nelze jí dát za pravdu. Odvolací soud se od závěrů obsažených v dovolatelkou citované judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposuzoval sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a ani bez vysvětlení nevycházel z jednoho znaleckého posudku, jehož závěry jsou v rozporu se závěry obsaženými v jiném znaleckém posudku, naopak se přiklonil k závěrům obsaženým v tom znaleckém posudku, v němž byl vymezen rozsah pracnosti díla za celé rozhodné období od 3. 1. 2008 do 30. 9. 2009, resp. rozsah pracnosti díla týkající se veškeré činnosti žalované poskytnuté žalobkyni od počátku jejich spolupráce. Z napadeného rozhodnutí se podává, že závěry obsažené v znaleckých posudcích nebyly „diametrálně odlišné“, jak tvrdí žalobkyně, nýbrž že znalci Ludma a Lórencz zkoumali činnost prováděnou žalovanou pro žalobkyni za různě dlouhá období, přičemž soudy se při řešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení žalované přiklonily k závěrům obsaženým v tom znaleckém posudku, který se vztahoval k veškeré činnosti žalované pro žalobkyni realizované od počátku jejich spolupráce. Odvolací soud současně uvedl, že závěry znalce Ludmy byly zpracovány nejprecizněji, byly řádně zdokumentovány a znalec je ve své výpovědi u soudu i přesvědčivě obhájil. Naopak k závěrům znalce Lórencze se z napadeného rozhodnutí podává, že vedle toho, že tento znalec zkoumal rozsah činnosti za nesrovnatelně kratší období, v jednom posudku (č. 9/2/14) stanovil cenu díla na 300 až 500 000 Kč, aniž by uvedl hodinový odhad časové náročnosti, v dalším posudku (č. 12/1/16) stanovil časovou náročnost cca 172 hodiny á 600 Kč, u soudního jednání pak časovou náročnost pro zpracování daného software odhadl na 170 až 176 hodin, přičemž jako adekvátní cenu za hodinu práce stanovil na 980 Kč. Odvolací soud tak přihlížel též k preciznosti znaleckých posudků a konzistentnosti závěrů znalců.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkala, že nesprávnost jeho právního posouzení spočívá v tom, že ač je prvostupňový rozsudek sám o sobě nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje důvody, které soud prvního stupně k jeho rozhodnutí vedly, odvolací soud jej v rozporu s §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nezrušil.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť žalobkyně vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Ostatně to, že se jedná o vadu řízení, připouští sama žalobkyně v dovolání.
Současně je třeba připomenout, že otázka za jakých okolností je možnost považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena. Přičemž jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V nyní posuzované věci však žalobkyně ve svém odvolání formulovala námitky vůči postupu soudu při hodnocení některých důkazů a s tím související úplnosti skutkových zjištění, přičemž je zřejmé, že odvolací soud vytýkaná pochybení u soudu prvního stupně neshledal, měl za to, že skutkový stav zjistil dostatečně a své právní závěry dostatečně odůvodnil, když sám odvolací soud poměrně obsáhle shrnul postup a úvahy soudu prvního stupně a s nimi se ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv žalobkyně již v odvolacím řízení namítala nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného rozhodnutí, ze spisu se podává, že byla schopna řádně formulovat odvolací důvody spočívající v tom, že soud prvního stupě dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, případně že je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítané nedostatky v postupu soudu prvního stupně tak nebránily žalobkyni v možnosti řádného uplatnění jejích procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.
Odvolací soud závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně neučinil, neměl tedy ve smyslu uváděné judikatury povinnost rozhodnutí soudu první stupně zrušit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu