ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3646.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3646/2019-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce T. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 40.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 123 EC 95/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 28 Co 77/2019-385, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 123 EC 95/2012-327, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 40.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a uložil žalobci povinnost uhradit žalované a České republice náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy jmenovitě tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň také tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, jakož i hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., že odvolací soud postupoval způsobem, který vedl k vydání nepředvídatelného (překvapivého) rozhodnutí, že odvolací soud (i soud prvního stupně) rezignoval na provedení důkazu zvukovým záznamem hovoru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady rovnosti účastníků, že odvolací soud mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně, ač tyto trpí závažnými chybami logického uvažování a vnitřní rozporností, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadami, které (byly-li by důvodné) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nadto nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, a bylo jím tak zasaženo do ústavně zaručených práv dovolatele. Stejně tak lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé považovat nelze a odvolací soud se tedy neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009.
Námitky, jimiž dovolatel brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti zjištěnému skutkovému stavu odvolacího soudu (odvolací soud se přitom ztotožnil s hodnocením důkazů soudu prvního stupně) o tom, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by k pojistné události došlo tak, jak sám nahlásil, tedy na běžné komunikaci v Rakousku v okolí Poysbrunn, a naopak že bylo prokázáno, že k pádu motocyklu došlo na závodním okruhu, nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatel, že žalovaná svůj závazek vůči žalobci jednoznačně uznala tím, že mu plnila (žalobce byl žalovanou odškodněn na zdraví v souvislosti s nehodovým dějem), pak nejde o otázku ve smyslu §237 o. s. ř., která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Obdobně otevírá-li dovolatel v dovolacím řízení otázky možné aplikace ustanovení §7 a §1812 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak se nejedná o otázky, které by v dané věci mohly založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovými otázkami nezabýval a napadené rozhodnutí na těchto otázkách nezávisí (srov. výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu