ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3900.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3900/2018-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce M. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367/10, PSČ 500 02, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, IČO 47115971, o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 198/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 29 Co 143/2018-195, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 C 198/2016-173, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 29 Co 143/2018-195, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 C 198/2016-173, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalobkyni zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 29 Co 143/2018-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce podal dovolání „proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně a oběma výrokům rozsudku Městského soudu v Praze“. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Žalobce podal dovolání předně proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 C 198/2016-173. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti tomuto rozhodnutí zákon neupravuje. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podaného proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017, ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 392/2017). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008).
Těmto požadavkům žalobce v projednávané věci nedostál. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval platné právní předpisy, neboť žalovaná věděla o změně adresy žalobce a měla mu na tuto změněnou adresu doručit upomínku k zaplacení pojistného, a pokud tak neučinila, nedošlo k zániku pojištění. Žalobce v podaném dovolání poukazuje na řadu tvrzených nedostatků napadeného rozhodnutí, konkrétně namítá, že pojistné podmínky nepředepisovaly formu pro oznámení změny adresy, že paní Jeřábková, s níž jednal, byla zástupkyní žalované a svým pochybením neumožnila, aby byla zaslána upomínka do aktuální dispoziční sféry žalobce, že žalovaná prostřednictvím své zástupkyně zapříčinila vznik škody, že nevynaložila potřebné úsilí ke zjištění relevantních informací a že oznámení změny adresy ve vztahu k Modré pyramidě bylo dostatečné i ve vztahu k žalované. Žádnou konkrétní otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a měla by být pro futuro vyřešena právě v této věci, však žalobce v podaném dovolání neformuluje a ani z obsahu dovolání se taková otázka zřetelně neotevírá.
Vytčené nedostatky nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Dovolací soud proto podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
Předsedkyně senátu