ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4283.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4283/2018-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému M. G. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení částky 157.322 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 113 C 71/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2018, č. j. 15 Co 391/2017-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.341,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, č. j. 113 C 71/2015-183, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 157.322 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a to společně s obchodní firmou PaRiMeX, s. r. o., identifikační číslo osoby 25864378, které byla tato povinnost stanovena rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 24 C 239/2013-26, s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (II. a III. výrok).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku promlčení, když dospěl k závěru, že nárok promlčen není, přípustnost dovolání nezakládá.
Již v usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005, Nejvyšší soud dovodil, že z dikce ustanovení §310 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku.
V rozsudku ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3445/2008, Nejvyšší soud uvedl, že z ustanovení §310 obch. zák. se podává, že dokud nedojde k promlčení závazku dlužníka, nemůže ručitel úspěšně namítnout promlčení práva z ručitelského závazku, i kdyby toto již promlčeno bylo. Je přitom bez významu, z jakého důvodu není (na rozdíl od práva vůči ručiteli) právo věřitele vůči dlužníku promlčeno.
Odvolací soud při posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným (ručitelem) vycházel z toho, že předmětný dluh obligačního dlužníka vůči věřiteli (žalobkyni) nebyl ke dni zahájení tohoto soudního řízení promlčen, že předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, u kterých se v rámci úvěrových podmínek připouští sjednání tzv. prolongace promlčecí doby prodlužující promlčecí dobu na 10 let, a to i v rámci obchodních podmínek, přičemž takovéto ujednání je ujednáním platným; nárok žalobkyně vůči dlužníkovi se nepromlčel, desetiletá promlčecí doba dosud neproběhla. Odvolací soud uzavřel, že nedošlo-li k promlčení práva vůči obligačnímu dlužníku, nemohlo dojít k promlčení práva žalobkyně ve vztahu k ručiteli (§310 obch. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo-li k promlčení práva vůči obligačnímu dlužníku, nemohlo dojít k promlčení práva žalobkyně ve vztahu k ručiteli, je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Na tomto závěru nemůžou ničeho změnit ani argumenty dovolatele, že zahájení řízení u soudu vůči obligačnímu dlužníkovi nemá žádný vliv na běh promlčecí doby vůči ručiteli a že sjednání prolongované promlčecí doby mezi obligačním dlužníkem a věřitelem nemá žádný vliv na běh promlčecí doby vůči ručiteli.
Zpochybňuje-li dále dovolatel závěr odvolacího soudu, že „ke stavení promlčecí doby vůči žalovanému jakožto ručiteli nedošlo až v lednu 2017, kdy žalobkyně odstranila vady žaloby a její uplatněné žalobní nároky se staly projednatelnými ve smyslu ust. §79 odst. 1 o. s. ř.“, pak ani tímto není přípustnost dovolání založena.
Odvolací soud uvedl, že řízení v této věci bylo zahájeno již podáním žaloby dne 31. 3. 2014 s tím, že promlčecí doba přestává běžet okamžikem, kdy věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisů upravujících soudní řízení za jeho zahájení. Pro otázku promlčení nároku není rozhodující právní kvalifikace nároků vymezených v žalobě, ale toliko jejich skutkové vymezení. Hmotněprávní i procesněprávní účinky neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího počátku. Tyto jeho závěry jsou přitom zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011, či jeho rozsudky ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku započtení pohledávky z titulu náhrady škody způsobené tím, že žalobkyně neoprávněně prodala předmět financování, dovolatel přehlíží, že na řešení takové otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odvolací soud vycházel z toho, že se smluvní strany smlouvy o úvěru v rámci aplikace §506 obch. zák. dohodly na tom, že na úhradu uvěrového dluhu bude použit výtěžek z prodeje předmětu financování. Uvedl, že přes závěr o neplatnosti zajišťovacího převodu práva postupovala žalobkyně správně, pokud od dluhu dlužníka z předčasně ukončené úvěrové smlouvy odečetla výtěžek z prodeje předmětu financování, což je v souladu s ujednáním stran smlouvy. Odvolací soud tak založil své rozhodnutí na závěru, že byla-li tedy od úvěrového dluhu dlužníka odečtena přímo částka rovnající se prodejní ceně vozidla, a to vyšší, než je obvyklá cena předmětného vozidla, nemohla se v majetkové sféře obligačního dlužníka projevit žádná škoda, kterou by jako nárok vůči žalobkyni mohl započítat obligační dlužník. Dlužník sice pozbyl vozidlo ve svém vlastnictví, avšak o částku vyšší, než byla obvyklá hodnota tohoto vozidla k okamžiku jeho prodeje, se snížil jeho dluh vůči žalobkyni z posuzované úvěrové smlouvy.
V další části bodu III. dovolání dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolatel pouze rekapituluje závěry odvolacího soudu, jež souvisí více či méně s otázkou započtení, a uvádí, že „tyto právní závěry“ považuje za nesprávné a činí je předmětem dovolacího přezkumu s tím, že se jedná o právní otázky doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelových argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nadto nelze rovněž odhlédnout od toho, že podstatná část polemiky vychází z předpokladu, že zde existovala splatná pohledávka obligačního dlužníka z titulu náhrady škody. Odvolací soud přitom uzavřel, že se nemohla v majetkové sféře obligačního dlužníka projevit žádná škoda, kterou by jako nárok vůči žalobkyni mohl započítat obligační dlužník.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení ohledně otázky doby splatnosti závazku z náhrady škody, když rozsáhle argumentuje tím, že ručitel je oprávněn učinit výzvu k zaplacení pohledávky, kterou má obligační dlužník vůči věřiteli, že za stavu, kdy obligační dlužník má pohledávku vůči žalobkyni, kterou ručitel může při nastalé splatnosti započítat, pak musí být ručiteli přiznáno také právo na učinění výzvy vůči žalobkyni k náhradě škody, aby se tato pohledávka stala způsobilou k započtení, že za stavu, kdy již dovolatel prostřednictvím svého právního zástupce učinil zápočet před soudem prvního stupně, pak takový projev vůle v sobě obsahově nese požadavek na úhradu škody, tedy sám o sobě obstojí jako výzva, která založila splatnost pohledávky apod., pak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud dovodil, že se v majetkové sféře obligačního dlužníka nemohla projevit žádná škoda, kterou by jako nárok vůči žalobkyni mohl započítat obligační dlužník. V souzené věci je tedy zřejmé, že i v případě jiného právního posouzení otázky doby splatnosti závazku z náhrady škody by dovolatel nemohl být se svými námitkami úspěšný.
Konečně namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně stanovil hodnotu vozidla jako cenu bez DPH z důvodu, že obligační dlužník byl plátcem DPH s tím, že se má jednat o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, vychází z odlišného skutkového závěru o povinnosti obligačního dlužníka (dovolatel tvrdil, že nelze automaticky uvažovat o povinnosti obligačního dlužníka odvést DPH), než z jakého vycházel odvolací soud (tedy, že vztahoval-li se na koupi předmětného vozidla dlužníkem odpočet DPH, v případě jeho vlastního prodeje by pak také dlužník byl povinen odvést DPH státu). Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu