ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.434.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 434/2019-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně CLITIA, a.s. , se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, identifikační číslo osoby 26510103, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalované OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, o zaplacení 571 302,78 Kč s příslušenstvím, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 11. srpna 2016, č. j. 06163-7/2016-ERU, ve spojení s rozhodnutím předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 11. ledna 2017, č. j. 06163-13/2016-ERU, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 46/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 29 Co 238/2018-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované, Dr. Ing. Martiny Jankovské, advokátky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 C 46/2017-50, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 571 302,78 Kč a nahrazení shora uvedeného správního rozhodnutí, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení doplatku podpory za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů za měsíce červenec a srpen 2014 podle zák. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, neboť provozuje fotovoltaickou elektrárnu na střechách budovy č. p. 68 na pozemku p. č. 129/2 v k. ú. Malá Skalice a obci Česká Skalice pro vlastní spotřebu s tím, že přebytky jsou dodávány do distribuční sítě. Za období červenec a srpen 2014 obdržela na podpoře podporovaných zdrojů energie pouze částku 22 565,77 Kč (za dny 29. až 31. 8. 2014).
Po skutkové stránce vyšly soudy ze zjištění, že žalobkyně provozovala v roce 2014 uvedenou fotovoltaickou elektrárnu, přičemž k zaknihování jejích akcií došlo dne 29. 8. 2014.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že podle §4 odst. 6 písm. c) a §37 odst. 4 zákona o podporovaných zdrojích energie s účinností od 1. 7. 2014 nemá právo na podporu takový výrobce elektřiny, který, má-li formu akciové společnosti, nemá vydány výlučně zaknihované akcie. Odvolací soud neshledal neústavnost uvedených ustanovení ani z důvodu rozdílného přístupu při vymezení podmínek poskytnutí podpory pro tuzemské výrobce oproti zahraničním výrobcům, pro které zákon stanoví podmínku předložit čestné prohlášení o tom, které osoby jsou vlastníky akcií, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 10 % základního kapitálu výrobce, s uvedením zdroje, z něhož údaj o velikosti podílu akcionářů vychází.
Dle odvolacího soudu není úkolem soudu, aby vysvětloval rozdílný přístup zákonodárce při vymezení podmínek poskytování podpory, ze kterých pak musí vycházet i soud. Jedná se zde o výsostné právo státu. Nárok na podporu pak nelze dovozovat jen z toho, že pro jiné subjekty byly podmínky pro poskytování podpory stanoveny zákonem jinak. Znění zákona je v tomto směru jednoznačné, stejně jako jeho výklad. Nelze tudíž oproti znění zákona dovozovat právo žalobce na výplatu požadované podpory s odkazem na to, že zákonné ustanovení je diskriminační ve srovnání se zahraničními subjekty, pro které jsou zákonem stanoveny odlišné podmínky. Proto i výše nákladů spojených se zaknihováním akcií je z tohoto důvodu bezpředmětná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena odchylně od právního názoru odvolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem je dáno protiústavností ustanovení §4 odst. 6 písm. c) zákona o podporovaných zdrojích energie z důvodu nerovného přístupu k tuzemským a zahraničním právnickým osobám při poskytování podpory. Odvolací soud dle žalobkyně nedostatečně vysvětlil zákonem stanovený rozdílný přístup k českým právnickým osobám a zahraničním právnickým osobám legitimním a ústavně konformním způsobem.
Odvolací soud se dle žalobkyně navíc nijak nevypořádal s argumentací, jakou optikou je potřeba hledět na tuzemskou a zahraniční osobu z důvodu neexistence některých institutů v domácím právu pro zahraniční osoby. Nejedná se zde o stejnou podmínku jako v zák. č 134/2016 Sb., o veřejných zakázkách, podle kterého zadavatel může či nemusí vyloučit z veřejné zakázky akciovou společnost bez zaknihovaných akcií. V případě podpory obnovitelných zdrojů energie však byla akciovým společnostem bez zaknihovaných akcií v rozhodném období zcela odepřena možnost čerpat podporu, když naproti tomu zahraniční společnosti nebyly nuceny takto přísné podmínky splnit. Zaknihování akcií je navíc pro tuzemské společnosti poměrně nákladná záležitost, zatímco zahraničním společnostem postačuje pouze předložení čestného prohlášení o některých osobách vlastníků akcií. Odvolací soud však neuvedl, proč by tento rozdílný přístup neměl být považován za diskriminační, a omezil se pouze na tvrzení, že znění zákona je jednoznačné a stanovení podmínek pro výplatu podpory je výsostným právem státu.
Popisujíc náležitosti procesu zaknihování akcií žalobkyně uvádí, že tato změna pro ni představuje majetkovou újmu mj. proto, že Centrálnímu depozitáři cenných papírů musí hradit 1 546 Kč za vedení evidence akcií. U velkých akciových společností pak v některých případech mohou náklady na vedení zaknihovaných akcií přesáhnout výši zákonem stanovené podpory. Odvolací soud se tak nevypořádal s testem přímé demokracie posuzujícím legitimní zájem a přiměřenost při odlišování subjektů, jenž vylučuje svévoli či porušování některého ze základních lidských práv a svobod ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v souladu s požadavky určitosti a předvídatelnosti práva, principy právní jistoty a zákazem retroaktivity. Jediným ústavně konformním výkladem §4 odst. 6 písm. c) zákona o podporovaných zdrojích energie je dle žalobkyně nikoli jeho doslovný výklad, ale výklad podle smyslu a účelu daného ustanovení, kterým je zajistit poskytnutí podpory výrobcům, kteří mají transparentní strukturu.
Pro rozlišování tuzemských a zahraničních právnických osob při poskytování podpory z veřejných prostředků neexistuje dle žalobkyně ospravedlnitelný důvod ani legitimní veřejný zájem, a to i z pohledu práva mezinárodního. Jedná se tak o jinou situaci než v případě soudem prvního stupně citovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a ze dne 7. 6. 1995 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95. Naopak za významné považuje žalobkyně závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013 ve věci sp. zn. 1 Afs 94/2012 ve vztahu k výkladu smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, jež České republice ukládá povinnost zajistit stanovený podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k ústavnímu rozměru věci a ustanovení §4 odst. 6 písm. c) zákona o podporovaných zdrojích energie nevyložil ústavně konformním způsobem podle smyslu a účelu tohoto ustanovení, kterým je zajistit poskytnutí podpory výrobcům, kteří mají transparentní strukturu.
K takto pojatému dovolacímu důvodu je však nutno uvést, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 ve věci sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
V projednávané věci žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Mělo-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2014).
Žalobkyně však nikterak neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl svým rozhodnutím odchýlit. Stejně tak netvrdila absenci či rozdílnost vyřešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodování dovolacího soudu ani nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež byla dovolacím soudem vyřešena, avšak měla by být nyní dovolacím soudem posouzena jinak.
Přitom pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Žalobkyně tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu