ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4893.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4893/2017-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Fuchs malíř s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Ruská 976/96, PSČ 101 00, IČO 29010705, zastoupené JUDr. Richardem Nigrini, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, proti žalovanému P. K. , nar. XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o zaplacení částky 141 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 125/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2017, č. j. 47 Co 37/2016-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Richarda Nigrini, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 14 C 125/2014-232, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 141 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,025 % denně z částky 151 166 Kč od 21. 12. 2013 do 25. 6. 2014 a z částky 141 500 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05 % denně z částky 18 101,60 Kč od 10. 4. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, č. j. 47 Co 37/2016-260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 140 500 Kč, 0,025% úrok z prodlení denně z částky 151 166 Kč od 21. 12. 2013 do 2. 4. 2014, z částky 150 166 Kč od 3. 4. 2014 do 25. 6. 2014 a z částky 140 500 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), a změnil tento rozsudek v části výroku pod bodem I, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 0,025% úrok z prodlení z částky 151 166 Kč od 3. 4. 2016 do 25. 6. 2014 a částku 1 000 Kč s 0,025% úrokem z prodlení od 3. 4. 2016 do zaplacení tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladu uvedenému v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, a rozsudku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012. Žalovaný podal dovolání do výroků pod body I, III a IV napadeného rozsudku z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že k protokolárnímu předání díla došlo k datu 30. 8. 2012 s odůvodněním, že k tomuto datu žalovaný předal dílo svému obchodnímu partnerovi, a že zápis o předání a převzetí díla mezi žalobkyní a žalovaným, na jehož základě žalovaný dílo převzal, obsahuje nesprávné datum, když k reálnému předání a převzetí díla mělo dojít dříve, což deklaruje převzetí investorem učiněné dne 30. 8. 2012.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl, popř. odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Ačkoliv dovolatel v dovolání namítal odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky splnění povinností zhotovitele provést dílo, které jsou předpokladem pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, ve skutečnosti zpochybňoval skutkový závěr soudu o tom, že k protokolárnímu předání a převzetí díla došlo dne 30. 8. 2012. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Jak bylo uvedeno již výše, dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Z výše uvedeného důvodu tak nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 7. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu