ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.5597.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5597/2017-519
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Alia Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Jánský vršek 311/6, identifikační číslo osoby 25661191, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému P. P. , bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o zaplacení částky 450 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 266/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, se ve výrocích II až V ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti bodu 2) výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, se odmítá .
Odůvodnění:
1. Spor se vede o zaplacení smluvní pokuty ve výši 245 000 Kč požadované žalobkyní za období od 1. 5. 1999 do 31. 12. 1999 za prodlení s dodávkou točitého litinového schodiště, které, jak žalobkyně tvrdí, měl žalovaný zhotovit a „provést jeho montáž v domě žalobkyně“ v XY ulici v XY podle písemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998. Předmětem sporu je též vydání bezdůvodného obohacení ve výši 205 790 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje podle tvrzení žalobkyně část záloh na další práce, které však žalovaným byly provedeny pouze částečně, když jím dodané plnění nedosahovalo hodnoty uhrazených záloh.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 16 Cm 266/2001-386, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil bezdůvodného obohacení ve výši 63 596 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 142 194 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl též požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 245 000 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výroky V a VI).
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 590 Kč s příslušenstvím [bod 1) výroku I rozsudku odvolacího soudu] a zamítl žalobu co do zaplacení částky 135 200 Kč s příslušenstvím, tj. co do zbytku požadovaného bezdůvodného obohacení [bod 2) výroku I rozsudku odvolacího soudu], v zamítajícím výroku III, který se týkal smluvní pokuty, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně, jež se týkaly náhrady nákladů řízení vzniklých státu (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Co se požadované smluvní pokuty za prodlení s dodávkou točitého schodiště týče, odvolací soud dovodil, že pro období, za které je požadována, ji z titulu písemně uzavřené smlouvy o dílo již požadovat nelze, neboť v lednu 1999 „bylo rozhodnuto“ o výrobě jiného prvku, totiž výrobě schodiště s opačnou točivostí. Nešlo o „pokračování“ původního smluvního vztahu, ale o „nový obchodní případ“, v jehož rámci smluvní pokuta sjednána nebyla.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu [s výjimkou bodu 1) výroku I] podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nejprve v té části svého dovolání, které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítající rozsudek soudu prvního stupně týkající se požadované smluvní pokuty, odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu, který byl vyjádřen v jeho předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 28. 3. 2012, č. j. 23 Cdo 4955/2010-226) a rozhodl v rozporu též s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, která žalobkyně specifikuje. Odvolací soud podle ní nedodržel judikaturou prosazovaný postup při výkladu projevu vůle. Žalobkyně zdůrazňuje, že odvolací soud zcela opominul její tvrzení, že původní schodiště odmítla převzít proto, že bylo vadné (jeho rozměry neodpovídaly projektu a technické normě), a trvala proto na výrobě nového schodiště; své nároky z titulu vadného plnění řádně uplatnila. Dodávkou druhého schodiště měl žalovaný splnit svůj závazek podle původní smlouvy, totiž závazek dodat dílo řádně a včas. Žalobkyně trvá na tom, že směr otáčení schodiště nebyl účastníky dohodnut a měl jej stanovit žalovaný jako profesionál podle projektem zadaných rozměrů schodiště. Žalobkyně je dále přesvědčena, že odvolací soud v „rozporu s konstantní judikaturou“ nesprávně určil okamžik prodlení žalovaného se splněním povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy, tedy povinnosti dodat objednané dílo řádně a včas. Nevyhodnotil uplatněný nárok z titulu odpovědnosti za vady, ale chybně jako nárok plynoucí z odlišného smluvního vztahu, a ignoroval (v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci), že k dodávce schodiště na stavbu smlouva určila termín, avšak k montáži jako součásti dodávky měl být žalovaný vyzván, přičemž žalobkyně žalovaného k montáži schodiště opakovaně vyzývala. Nevyzývala však k montáži prvního schodiště, neboť to jako celek převzít pro vady odmítla, ale opakovaně žalovaného vyzývala k dokončení druhého schodiště. Konečně má žalobkyně též výhrady ke způsobu, jímž odvolací soud stanovil ceny ostatních výrobků, opakuje svá tvrzení, která učinila v průběhu řízení a vytýká odvolacímu soudu, že k nim nepřihlédl, zpochybňuje znalecký posudek, z něhož soud vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení, a jednotlivé dílčí závěry odvolacího soudu.
6. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
7. Usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 23 Cdo 3987/2016-494, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Na základě podané ústavní stížnosti však Ústavní soud nálezem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17, toto usnesení zrušil s odůvodněním, že jím bylo porušeno právo žalobkyně (stěžovatelky) na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Připomněl, že zkoumání vad bránících věcnému projednání dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. musí předcházet zkoumání předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Dovolání nelze odmítnout pro vady bránicí jeho věcnému vyřízení, předloží-li dovolatel k posouzení dovolacímu soudu otázku, na níž napadené rozhodnutí podle dovolacího soudu nespočívá. Jestliže na dovolatelem předložené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, má být dovolání odmítnuto podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné. Pro takový závěr však v tomto případě nejsou podle Ústavního soudu splněny podmínky. Žalobkyně podle něj totiž v dovolání jasně a srozumitelně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Má jím být rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž označila též konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně rovněž specifikovala dovolací důvod a konkretizovala také právní otázku, totiž otázku výkladu projevu vůle, při jejímž řešení se měl odvolací soud od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Touto otázkou je výklad projevu vůle, který měl být odvolacím soudem podle stěžovatelky proveden v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázka výkladu projevu vůle byla podle Ústavního soudu rozhodná pro závěr odvolacího soudu o tom, že dodání druhého schodiště bylo plněním z nové smlouvy o dílo, a nikoliv pouze dodáním bezvadného plnění z původní smlouvy o dílo. Toto posouzení vedlo odvolací soud k úvaze, že v době, za níž stěžovatelka požadovala smluvní pokutu, již žádný závazek zhotovitele neexistoval, neboť ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zhotovení druhého schodiště s opačnou točivostí, stalo se původní plnění nemožným.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se v souladu se závazným názorem Ústavního soudu zabýval nejprve tím, zda dovolatelkou podané dovolání trpí vadami, pro které je nelze (byť jen zčásti) věcně projednat.
9. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jak uvedeno shora, předmětem sporu jsou dva samostatné nároky založené na odlišných skutkových tvrzeních. Prvním z nich je nárok na zaplacení smluvní pokuty vycházející z tvrzení o existenci písemně uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení točitého litinového schodiště a jejíž součástí bylo ujednání o smluvní pokutě za prodlení s předáním díla, přičemž závazek podle této písemně uzavřené smlouvy žalovaný nesplnil včas. Druhým nárokem je nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího části žalobkyní uhrazených záloh na další práce, které však žalovaným nebyly provedeny.
12. V dovolání směřujícím proti té části rozsudku odvolacího soudu, která se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení [bod 2) výroku I rozsudku odvolacího soudu] žalobkyně nezformulovala žádnou právní otázku, která by ve smyslu shora citovaného §237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání, a ani z obsahu jejího podání nelze přípustnost dovolání dovodit. Otázka výkladu projevu vůle v tom kontextu, v němž ji žalobkyně předkládá, souvisí pouze s písemnou smlouvou o dílo, nikoli však s placením záloh na další práce, které žalovaný podle žalobkyně neprovedl. Námitky žalobkyně jsou, co se tohoto samostatného nároku týče, pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů prvního i druhého stupně a s právními závěry, které z těchto zjištění vycházejí. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je přitom (jak ostatně v této věci připomněl též Ústavní soud) podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou, případně která konkrétní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, resp. která otázka má být posouzena jinak, než ji doposud dovolací soud řešil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku žalobkyně nevyhověla. Podané dovolání tudíž v této části trpí vadou, která brání jeho věcnému projednání (§243c odst. 1 věta první, §241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu odmítl.
13. Ústavním soudem vyslovený názor, že žalobkyně jasně a zřetelně vymezila otázku výkladu projevu vůle, kterou podle jejího názoru odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, se týká, jak uvedeno, výlučně žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu plynoucího z písemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998. V souladu se závěrem Ústavního soudu bylo tudíž třeba zkoumat, jak odvolací soud vyložil vůli účastníků směřující k dohodě o výrobě druhého schodiště (schodiště s opačnou točivostí). Otázka výkladu projevu vůle, jak již uvedeno, je totiž podle Ústavního soudu rozhodná pro závěr, zda dodání druhého schodiště bylo plněním z nové smlouvy o dílo, nebo dodáním bezvadného plnění z původní smlouvy o dílo. Ohledně této otázky je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
14. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů o obsahu smlouvy ze dne 26. 2. 1998 bylo ujednáno, že „zhotovitel je povinen dodat vřetenové schodiště na stavbu do 30. dubna 1998. Místem dodávky byla stavba rekonstrukce domu XY, IV. nadzemní podlaží. Součástí dodávky je i kompletace a montáž schodiště v koordinaci se stavbou rekonstrukce. Termín vlastní montáže schodiště bude určen zadavatelem po dodání schodiště. Zhotovitel se zavazuje termín montáže dodržet.“ Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 1 000 Kč „za každý započatý den opoždění dodávky“.
15. K okolnostem, které předcházely výrobě druhého schodiště, soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že v souladu se smlouvou shora uvedenou mělo být točité schodiště vyrobeno podle projektové dokumentace B., dokumentaci zajistila žalobkyně. Schodiště podle písemně uzavřené smlouvy bylo vyrobeno a „někdy v prosinci 1998“ namontováno, plnění podle smlouvy tudíž žalovaný poskytl. Soud prvního stupně v tomto bodě vyšel ze zjištění učiněného z výpovědi B., který potvrdil, že schodiště bylo vyrobeno v souladu s projektovou dokumentací, žalobkyni však schodiště nevyhovovalo, požadovala vyrobení nového schodiště s opačnou točivostí, což byl jediný důvod tehdejšího žalobkynina požadavku vyrobit jiné schodiště. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že schodiště vyrobené podle písemné smlouvy o dílo nemělo parametry odpovídající příslušným technickým normám, dospěl proto k závěru, že řádně ukončeno a předáno nebylo, k řádnému dokončení díla však ani dojít nemohlo, protože žalobkyně poté požadovala vyrobit schodiště s opačnou točivostí, tedy schodiště odlišné od toho, které bylo předmětem díla podle smlouvy. Z dokumentace B. bylo totiž možné vyčíst rozměry schodiště a jeho točivost.
16. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v tom, že v době, za kterou je požadována smluvní pokuta, již žádný věcný dluh zhotovitele převzatý smlouvou z 26. 2. 1998 (a zajištěný smluvní pokutou podle této smlouvy) neexistoval. Vyšel ze zjištění, že položka 2.16 (točité schodiště vyrobené podle písemné smlouvy o dílo) byla na stavbu dodána v prosinci 1998, poté bylo podle odvolacího soudu „přistoupeno k montáži (patrně jen částečné) 'prvního' vřetenového schodiště“ Následně bylo podle odvolacího soudu „'dohodnuto' (či objednatelem díla rozhodnuto?) o tom, že vyrobené schodiště bude nahrazeno jiným prvkem“. Podle odvolacího soudu „bližší kontury případné 'dohody' již objasnit či určit nelze: také proto, že ani z fakturace zhotovitele objednatelem uhrazené, přímo nevyplývá, co bylo vlastně placeno“. Odvolací soud poté zhodnotil obsah faktury č. 20/12-98 vystavené 20. 12. 1998, kterou byly vyúčtovány „umělecko-kovářské práce provedené v objektu XY – 2x schodiště“ a dospěl k závěru, že vyúčtováno (a později zaplaceno) „mohlo být“ též schodiště s opačnou točivostí (položka 2.1), položka 2.16 „tam vůbec patřit nemusí“. Podle odvolacího soudu proto „ani popisovaným 'zprostředkovaným' způsobem tedy není možné dospět ke spolehlivému závěru o tom, zdali se strany dohodly na řešení 'reklamace' položky 2.16 tak, že všechny náklady půjdou na vrub zhotovitele, anebo tak, že objednatel uhradí i náklady, spojené s výrobou položky 2.16“. Vycházeje z těchto úvah odvolací soud dodává, že „závazek zhotovitele směřující k provedení díla podle smlouvy z 26. února 1998 zanikl v důsledku dodatečné nemožnosti plnění. Stalo se tak již v lednu 1999. Již tehdy bylo rozhodnuto o výrobě jiného prvku (položky 2.1): tedy schodiště jiných rozměrů, s opačnou 'točivostí'“. Mělo-li by totiž jít o plnění podle původní smlouvy, musela by původně uzavřená smlouva být podle odvolacího soudu písemně změněna.
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
19. Podle ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
20. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003) uvedl mimo jiné, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je třeba posoudit na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
21. Dohoda o výrobě dalšího schodiště není zachycena písemně, neznamená to však, že by neměly platit shora popsané zásady pro výklad vůle, která strany k takové dohodě vedla. Mezi stranami je zásadní rozpor v otázce, zda výroba nového schodiště měla být náhradním plněním podle původní smlouvy o dílo, nebo jiným plněním, které s původní smlouvou nesouviselo. Tento zásadní rozpor odvolací soud neodstranil, přestože jej postupem, který předpokládá ustanovení §266 obch. zák., odstranit lze. Neexistuje sice písemný záznam dohody, je však možné zjistit okolnosti, za nichž k rozhodnutí o výrobě nového schodiště došlo, a vzhledem k tomu, jak se strany chovaly později, je možné posoudit též další skutečnosti, z nichž lze na vůli stran usuzovat.
22. Odvolací soud se však o výklad projevu vůle v tomto bodě ani nepokusil. Svůj závěr, že „bližší kontury případné 'dohody' již objasnit či určit nelze“, opřel výlučně o nejasnosti v jedné z faktur, kvůli nimž nelze podle jeho názoru spolehlivě určit, zdali se strany dohodly, kdo uhradí náklady na výrobu nového schodiště. Hovoří o tom, že obsahem nového „obchodního případu“ byla výroba schodiště s jinou točivostí, a svůj závěr o novém obchodním případu opírá o úvahu, že původní smlouva (o výrobě schodiště s opačnou točivostí) by musela být změněna písemně, aby výroba tohoto nového schodiště byla plněním podle původní smlouvy.
23. Odvolací soud však zcela pomíjí skutečnost zjištěnou soudem prvního stupně, která může mít zásadní vliv na úvahu o vůli stran směřující k výrobě nového schodiště, totiž že původní schodiště bylo vadné, a dále pomíjí zjištěnou skutečnost, že toto původní schodiště nezůstalo v dispozici žalobkyně, ale bylo vráceno žalovanému. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda závěr soudu prvního stupně o vadném plnění akceptoval a jaký z něj vyvodil závěr.
24. Má-li však být otázka projevu vůle směřující k výrobě druhého schodiště uspokojivě vyřešena, je třeba jednoznačně vyřešit též projev vůle týkající se předmětu díla, aby bylo možno odpovědět na otázku, zda původní předmět díla měl skutečně vady. Případná existence předmětu díla s vadami je totiž podstatnou okolností vedoucí k závěru o smyslu dohody o výrobě dalšího schodiště, tj. o tom, zda nové schodiště mělo být náhradním plněním, nebo novým plněním. V důvodech rozsudku odvolacího soudu však zcela chybí pro takové úvahy podstatné zjištění, jaké schodiště vlastně mělo být podle smlouvy vyrobeno a jak podstatnou roli v celé věci hraje projektová dokumentace zpracovaná B. Pokud by totiž schodiště výsledku určenému ve smlouvě neodpovídalo, mělo by vady (§560 odst. 1 obch. zák.). Úvaha odvolacího soudu musí být proto založena na zjištění, zda součástí ujednání obsažených ve smlouvě skutečně byl i směr otáčení schodiště, rozměry jednotlivých stupňů a jejich počet, jakož i na zjištění, zda žalovaný v souladu se smlouvou takové schodiště skutečně vyrobil. Vadou by bylo též, kdyby neodpovídal jen jeden z parametrů stranami sjednaných (např. šířka schodišťového stupně), a to zejména tehdy, pokud by takový nedostatek byl současně důvodem rozporu rozměrů schodiště s technickou normou (jak zjistil soud prvního stupně). Předmětem úvah odvolacího soudu by mělo být též následné chování stran, tedy skutečnosti plynoucí z jejich vzájemné korespondence, okolnosti platby za původní a nové schodiště, ale též ta skutečnost, že původní vyrobené schodiště žalovaný odvezl (což je jedním z předpokladů náhradního plnění podle §564 věty druhé obch.zák.) či zjištění, jaké parametry mělo nově dodané schodiště.
25. Pokud by na základě zjištěných okolností mohl odvolací soud dospět k závěru, že dohoda účastníků směřovala k výrobě bezvadného plnění namísto plnění vadného, byla by bez významu jeho úvaha o nutnosti písemně změnit smlouvu o dílo. Dohoda o způsobu řešení odpovědnosti za vady díla výrobou náhradního díla (která není dispozitivní úpravou §564 obch. zák. vyloučena) totiž nevyžaduje zachování písemné formy, která byla sjednána smlouvou, podle níž bylo původně vadné dílo vyrobeno. Ke změně obsahu takového závazku dochází totiž přímo ze zákona podle §324 odst. 3 obch. zák., podle něhož jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením. Měl-li by tedy dohodou o výrobě nového schodiště být uspokojen nárok věřitele z vadného plnění, obsah původního závazku by se ve smyslu této dohody v souladu s §324 odst. 3 obch. zák. změnil, neznamenalo by to však, že by šlo o „nový obchodní případ“, jak měl za to odvolací soud, který by vyloučil možnost uplatnění smluvní pokuty podle smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998.
26. Dospěje-li odvolací soud k závěru o tom, že strany sjednaly výrobu náhradního díla, pak se bude muset rovněž zabývat ujednáním o smluvní pokutě, protože v takovém případě by se zpoždění s dodávkou a sjednané podmínky pro uplatnění smluvní pokuty týkaly též druhého schodiště.
27. Bylo již zmíněno, že Nejvyšší soud v této věci rozhodl již rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, jímž zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2010, č. j. 1 Cmo 313/2009-199. Ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že rozhodným pro posouzení uplatněného nároku na smluvní pokutu je výklad termínu „dodávka“ v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě. Připomněl, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že své závěry o tom, co bylo stranami ve smlouvě o dílo ujednáno, založil jen na zkoumání samotného textu smlouvy, tj. jazykového vyjádření právního úkonu a rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran při uzavírání smlouvy podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák.
28. Odvolací soud následně zrušil též předchozí rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně poté, jak je zřejmé z obsahu spisu, ve smyslu předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval obě strany, aby doplnily skutková tvrzení k otázce, jaký význam v jimi uzavřené písemné smlouvě ze dne 26. 2. 1998 měl pojem „dodávka“, s jejímž prodlením byla spojena sporná smluvní pokuta (viz protokol z jednání ze dne 11. 2. 2013). Obě strany shodně uvedly (žalovaný ve svém podání na čl. 247 spisu, žalobce ve svém podání na čl. 248 spisu), že pojem „dodávka“ v sobě zahrnoval též montáž schodiště. Podle žalobkyně jde o výraz, který ve smlouvě vždy zahrnuje dodání kompletního díla ve dvou krocích, tj. dodání veškerých součástí schodiště na stavbu a jeho následnou montáž. Žalobkyně však přesto v tomtéž podání (viz čl. 251 spisu) tvrdí, že byla oprávněna smluvní pokutu účtovat již od 30. 4. 1998, tedy od data, kdy měl žalovaný podle smlouvy splnit pouze část plnění, totiž „zhotovit a dodat“ schodiště na místo budoucí montáže. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána až pro případ prodlení s celou dodávkou, že tomu odpovídá i smysl smluvní pokuty, která má zajistit, aby předmět díla byl předán řádně a včas jako celek. Na podporu tohoto závěru doplnil, že v obdobných smlouvách bývá obvykle výslovně uvedeno, má-li být smluvní pokutou sankcionováno prodlení s jednotlivou etapou dohodnutého plnění; žádné takové ujednání však smlouva účastníky uzavřená neobsahuje. Dále soud prvního stupně konstatoval, že k montáži schodiště měl být žalovaný žalobcem vyzván, smluvní pokuta měla být účtována za každý den prodlení, délka prodlení, a tedy i výše smluvní pokuty se odvíjela od data této výzvy, konkrétní datum výzvy však žalobkyně (přes výzvu soudu prvního stupně) neprokázala.
29. K tomuto závěru soudu prvního stupně odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že se soudu prvního stupně nepodařilo ani výkladem, učiněným dle stanovených interpretačních pravidel, objasnit, jaká část plnění měla být zajištěna smluvní pokutou. Podle odvolacího soudu to plyne „např. z protokolu o jednání před městským soudem z 11. února 2013 i z dalších navazujících spisových materiálů“. Které navazující materiály měl odvolací soud na mysli, z jeho rozhodnutí není zcela jasné, má-li však na mysli podání, která obě strany učinily v reakci na výzvu soudu prvního stupně učiněnou při zmíněném jednání, je třeba připomenout, že ve svých podáních uvedly shodně, že pojem „dodávka“ chápaly v době uzavření smlouvy jako splnění předmětu díla podle smlouvy o dílo, tedy jako dodání schodiště včetně jeho montáže. V tomto smyslu vyložil pojem „dodávka“ též soud prvního stupně, vycházel přitom nejen z obsahu smlouvy, ale (ve smyslu §266 odst. 2 věty druhá obch. zák.) též z toho, jaký význam je obdobným výrazům v obchodním styku obvykle přikládán a zjevně též ze shodného tvrzení účastníků o tom, jak obsah tohoto pojmu v době uzavření smlouvě obě strany chápaly.
30. Závěr odvolacího soudu, že význam pojmu „dodávka“ vyložit nelze, je v rozporu s již zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že vyložit projev vůle podle popsaného postupu je třeba i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem; tím spíše musí být projev vůle vyložitelný tehdy, chápou-li obě strany obsah určitého pojmu obdobně. Neodpovídají-li zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu, neznamená to, že právní úkon vyložit nelze. Současně platí, že interpretace obsahu právního úkolu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. (resp. §266 obch. zák.) nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve tehdy, pokud by pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu byly natolik nejednoznačné či nejasné, že by z nich nebylo možné ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, který měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008).
31. Jsou-li obě strany nyní zajedno v tom, že pojem „dodávka“ použitý v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě, zahrnoval též montáž schodiště, nelze tento pojem vykládat v rozporu s jejich vůlí.
32. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu