ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.738.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 738/2019-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Horizont ISPL v.o.s. , Koněvova 177/61, Heřmanice, 713 00 Ostrava, IČO 28599373, insolvenční správkyně úpadce KPM export-import spol. s.r.o. v likvidaci, se sídlem Černokostelecká 2111/131, Strašnice, 100 00 Praha 10, IČO 49357930, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem Obřanská 1115/16, 710 00 Ostrava, proti žalované JANA - MV, spol. s r.o. , se sídlem Vážní 906, Hradec Králové, PSČ 50003, IČO 47451921, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, o zaplacení 1 033 053 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 21/2017-212, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Advokátní kanceláře Podroužek, Moník, Petera a partneři, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 33 Cm 45/2012-182, výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 203 490 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 829 563 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně podaném do výroku II. co do částky 682 594 Kč s příslušenstvím a výroku III. rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 21/2017-212, tak, že výrokem I. potvrdil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával žalobcem uplatněný nárok co do částky 371 468 Kč podle faktury č. 608259 a co do částky 311 126 Kč podle faktury č. 608308, kdy žalovaná tyto nároky shodně se soudem prvního stupně považuje za zaniklé v důsledku započtení. Odvolací soud proto opakoval dokazování jednostranným zápočtem žalované adresovaným společnosti KPM export-import, spol. s r.o., učiněným před podáním žaloby a převzatým touto společností dne 19. 1. 2009, a zjistil, že žalovaná tímto zápočtem započetla 15 pohledávek společnosti KPM export-import, spol. s r.o., mezi nimi i ty, co byly předmětem odvolacího řízení (podle faktur č. 608259 a č. 608308) a též pohledávku, na kterou byl žalované vystaven dobropis ve výši 203 490 Kč, oproti 20-ti pohledávkám žalované, mezi nimi i 6 pohledávek splatných v roce 2001. Jednostranný zápočet žalované ze dne 16. 1. 2009 odvolací soud shledal na rozdíl od soudu prvního stupně neplatným a neurčitým, když proti pohledávkám žalované v úhrnné výši 2 049 279,37 Kč byla započítána v rámci úhrnné výše 2 049 279,37 Kč mimo jiné jako pohledávka společnosti KPM export-import, spol. s r.o. podle dobropisu ve výši 203 490 Kč, vystaveného touto společností žalované, tedy nikoliv po právu existující pohledávka společnosti KPM export-import, spol. s r.o., vůči žalované, a ze zápočtu nebylo zřejmé, které z pohledávek žalobkyně a do jaké výše, resp. které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007. Stejný závěr o neplatnosti zápočtu učinil odvolací soud též ve vztahu k 6-ti pohledávkám žalované, neboť předmětem započtení byly pohledávky promlčené. Neztotožnil se proto se soudem prvního stupně, že zápočet byl žalovanou učiněn platně. Dále však se shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že z popsaného právního úkonu započtení nelze dovodit, že v něm bylo určitě vyjádřeno uznání závazku žalované k zaplacení požadované částky za zboží podle faktur č. 608259 a č. 608308. Pokud soud prvního stupně dovodil, že daňová přiznání k DPH podaná společností KPM export-import, spol. s r.o. prokazují dodání zboží, odvolací soud se s touto úvahou soudu prvního stupně neztotožnil, neboť se jedná jen o tvrzení plátce DPH pro výpočet daňové povinnosti. Žalobkyně ani po výzvě soudu však neprokázala dodání zboží podle předmětných faktur, jejichž zaplacení se domáhá, proto odvolací soud uzavřel, že uvedené společnosti-úpadci nevzniklo právo na zaplacení požadované finanční částky, a v napadeném rozsahu potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2981/2014, jestliže neopakoval důkazy, a to daňovými přiznáními a fakturami č. 608259 a č. 608308, které soud prvního stupně považoval za rozhodné důkazy ohledně prokázání dodání zboží. Popření dodání zboží po čtyřech letech je podle žalobkyně třeba hodnotit jako účelové a namítá, že poučení soudu o potřebě prokázat dodání zboží podle uvedených faktur bylo nedůvodné. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, který se neztotožnil se soudem prvního stupně, že daňové přiznání prokazuje dodání zboží a že dodání zboží podle předmětných faktur nebylo v řízení prokázáno. Podle dovolatelky se odvolací soud při hodnocení důkazů odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2682/2013. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud se odchýlil i od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3243/2017 a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007 při posouzení právního úkonu směřujícího k započtení a uznání závazku.
Dovolatelka dále vymezila přípustnost dovolání tím, že dovolacím soudem je rozdílně rozhodována otázka v případech, kdy započtení má či nikoliv účinky uznání zbytku závazku ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017 a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úkon započtení v sobě bez dalšího implicitně neobsahuje uznání závazku, aniž by to bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno, a naopak v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, Nejvyšší soud dovodil, že započtení má účinky uznání zbytku závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k okamžiku, kdy úkon směřující k započtení dojde druhé straně.
Dovolatelka dále vymezila přípustnost dovolání tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka v usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017 a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, má být dovolací soudem posouzena jinak, a to tak, že právní úkon započtení v sobě bez dalšího implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by to bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Svůj názor odůvodnila tím, že pokud by strana žádný dluh neměla, k započtení by neměla důvod.
Podle dovolatelky bylo provedenými důkazy a opakovanými tvrzeními žalované o neplatnosti zápočtu, vždy bez popírání dodání zboží, prokázáno dodání zboží a žalobě mělo být vyhověno. Navrhla proto v tomto směru změnu obou rozsudku nalézacích soudů v napadeném rozsahu. Pro případ, že Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhoví, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a v rozsahu napadeném odvoláním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že dovolání žalobkyně nepovažuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud s ohledem na výsledky dokazování rozhodl správně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury, jestliže neopakoval důkazy, a to daňovými přiznáními a fakturami č. 608259 a č. 608308, které soud prvního stupně považoval za rozhodné důkazy ohledně prokázání dodání zboží, a že poučení soudu o potřebě prokázat dodání zboží podle uvedených faktur bylo nedůvodné, ve skutečnosti těmito námitkami brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Nejvyšší soud avšak již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Jestliže dále dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že dodání zboží podle předmětných faktur nebylo v řízení prokázáno, a svými námitkami podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, je třeba konstatovat, že námitky dovolatelky ke skutkovým zjištěním soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Námitky dovolatelky směřující do skutkových závěrů odvolacího soudu, hodnocení důkazů a konkrétních vad řízení tedy neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř.
Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3243/2017 a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007 při posouzení právního úkonu směřujícího k započtení, a namítá-li zároveň, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když v uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úkon započtení v sobě bez dalšího implicitně neobsahuje uznání závazku, aniž by to bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno, a naopak v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, Nejvyšší soud dovodil, že započtení má účinky uznání zbytku závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k okamžiku, kdy úkon směřující k započtení dojde druhé straně, je třeba konstatovat, že při posouzení započtení v uvedených rozhodnutích soudy vycházely z odlišných skutkových zjištění a řešily odlišné právní otázky, jak již konstatoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, který správně hodnotil odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, jako nepřípadný, protože řešil jinou právní otázku - zda lze aplikovat ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. na případ částečného započtení pohledávky. V nyní přezkoumávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že započtení pohledávek žalovanou vůči uplatněným pohledávkám žalobkyně bylo pro neurčitost neplatné; ze strany žalované nedošlo k částečnému platnému započtení, tudíž nelze ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 87. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, dovozovat ani uznání závazku k zaplacení pohledávek v požadované výši.
Vymezila-li dovolatelka dále přípustnost dovolání i tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka v usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017 a v usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, má být dovolací soudem posouzena jinak, a to tak, že právní úkon započtení v sobě bez dalšího implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by to bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno, je třeba konstatovat, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jestliže bylo v posuzované věci započtení pohledávek shledáno neplatným. Není pak namístě v dovolacím řízení řešit otázku, která vychází z odlišného právního názoru - platného započtení pohledávky. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , již judikoval, že je nezbytné, aby dovolatel v dovolání označil pro výsledek sporu relevantní právní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu