ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.862.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 862/2019- 800
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. C. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, proti žalovanému L. J. , nar. XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o zaplacení 220.466,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 354/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 437/2016-772, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 437/2016-772, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 C 354/2008-663, uložil žalovanému zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 78.301,71 Kč s příslušenstvím zde blíže určeným (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, jímž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 130.449,69 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a v rozsahu, jímž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 152.248,80 Kč od 15. 9. 2008 do 12. 6. 2009 ve výši 11.118,70 Kč (výrok III.) a zákonného úroku z prodlení z částky 35.134,30 Kč od 7. 4. 2009 do 12. 6. 2009 ve výši 596,60 Kč (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši
121.886 Kč (výrok V.).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 220.466,70 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení smlouvy o dílo a úroku z prodlení za prodlení se zaplacením smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo, na základě níž se žalovaný zavázal zhotovit pro žalobce dílo do 31. 8. 2006. Žalovaný svoji povinnost nesplnil, žalobce mu proto vyúčtoval smluvní pokutu. V průběhu řízení žalobce od smlouvy o dílo z důvodu prodlení žalovaného jako zhotovitele se splněním povinnosti provést dílo řádně a včas podáním ze dne 12. 6. 2009 odstoupil. Žalovaný v podání z 16. 11. 2009, v němž mj. reagoval na dopis žalobce z 12. 6. 2009, uvedl, že vznáší námitku započtení ve výši 220.506 Kč jako procesní obranu, když tato částka představuje hodnotu provedených prací žalovaným na díle do doby, než žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2152/2015, byl zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 Co 193/2014-608, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2014, č. j. 14 C 354/2008-580, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vyslovil závěr, že ustanovení §544 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dál jen „obch. zák.“) poskytuje ochranu převedším objednateli v situaci, kdy (za splnění dalších podmínek) závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá. Proto se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna. Toto hledisko nelze při výkladu ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. pominout, a proto výše nároku zhotovitele na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, nemůže přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Soud prvního stupně, vycházeje při posouzení námitky započtení z citovaného rozsudku dovolacího soudu, dospěl k závěru, že by žalovanému vznikla pohledávka z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy o dílo ve výši 182.320 Kč, což je rozdíl mezi sjednanou cenou díla ve výši 2.054.640 Kč a částkou žalobcem za dílo zaplacenou ve výši 1.872.320 Kč. Podotkl, že pokud by soud zohlednil žalobcem rozporovanou demolici objektu, pak obvyklá cena díla, kterou znalec stanovil na částku 2.404.654,50 Kč s vadami, by činila částku 2.117.442,74 Kč (obvyklá cena ve výši 2.404.654,50 Kč mínus cena bouracích prací ve výši 287.211,76 Kč). Žalovaný by byl nositelem pohledávky podle §544 odst. 1 obch. zák. ve výši rozdílu mezi zaplacenou cenou za dílo a obvyklou cenou za dílo, tj. ve výši 245.122,74 Kč, avšak z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá limit pro pohledávku žalovaného, a tím je cena sjednaná ve smlouvě o dílo ve výši 2.054.640 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nebyl nositelem pohledávky v započítávané výši 220.506 Kč, ale pouze pohledávky z vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši 182.320 Kč a v tomto rozsahu došlo k zániku žalobcovy pohledávky co do částky 182.320 Kč. Žalobě proto vyhověl co do existujícího závazku žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 78.301,70 Kč s příslušenstvím, kdy zbývající část jinak důvodně uplatněného nároku zanikla započtením. Soud prvního stupně nepřijal námitky žalobce o tom, že uplatněné započtení bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 437/2016-719, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., změnil ve výrocích II., III. a IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 142.164,99 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po právní stránce věc posoudil tak, že v projednávané věci je namístě úvaha o tom, že za stavu, kdy je to žalovaný, který způsobil, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, je jím vznesená námitka započtení z titulu zaniklé smlouvy podle §580 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v rozporu s dobrými mravy. K tomuto závěru vedlo odvolací soud to, že žalobce právem očekával, že žalovaný provede dílo řádně a včas, tj. do 31. 12. 2006, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o dílo. Žalovaný však dílo řádně nedokončil a nevznikl mu tak nárok na doplacení ceny díla. Vady díla nejsou dle tvrzení žalobce odstraněny dosud. Dle odvolacího soudu nelze v této souvislosti nezmínit, že v podaném odvolání žalobce zejména akcentuje vadu neprovedení protiradonové izolace, kterou s ohledem na technologické postupy nelze ani dodatečně odstranit. K tomu odvolací soud uvedl, že chybějící izolace může mít za následek snížení kvality užívání vnitřních prostor domu žalobcem. Také uvedl, že nelze přehlédnout, že žalovaný se snažil bagatelizovat hodnotu vad, když uvádí, že hodnota vad je cca 20.000 Kč, což je v přímém rozporu se znaleckým posudkem znalce Ing. L. Janouška, který ocenil zjištěné vady částkou 130.097,36 Kč. Toto bagatelizování se samo o sobě jeví jako nemorální (nepoctivé). Odvolací soud zdůraznil, že pominout nelze ani tu skutečnost, že nárok žalovaného na započtení jeho pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy vznikl jen v důsledku toho, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Z důvodu, že žalovaný dílo neprovedl řádně, nevznikl žalovanému nárok na doplacení ceny díla (žalovaný proto nebyl úspěšný ve sporu vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 138/2007 o zaplacení ceny díla). Pokud tedy v tomto řízení vznáší žalovaný námitku započtení proti nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s provedením díla, jde podle názoru odvolacího soudu o jednání, které se příčí dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Takovémuto jednání (výkonu práva) nelze dle odvolacího soudu přiznat právní ochranu. Odvolací soud uvedl, že jde v podstatě o úvahu obdobnou závěru Nejvyššího soudu vyjádřenou v zrušovacím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2152/2015, podle něhož ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. poskytuje ochranu především objednateli (žalobci) v situaci, kdy závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel (žalobce) neodpovídá. Proto se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel – žalovaný) do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla splněna řádně. V daném případě trvala-li by smlouva o dílo, tak by žalovanému nárok na zaplacení ceny nevznikl, protože žalovaný dílo řádně neprovedl. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu změnil tak, že žalobě vyhověl.
K dovolání žalovaného do rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 437/2016-719, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podmínek aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na jednostranný zápočet pohledávky. Zdůraznil, že požadavek věřitele dosáhnout zániku dluhu započtením podle §580 a násl. obč. zák. nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky řízení sporná a je o ní rozhodováno soudem. Odepřít soudní ochranu tomuto právu lze např. tehdy, jestliže by byl uvedený institut zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků by vedl k nepřiměřeným důsledkům. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že v projednávané věci však o takové mimořádné okolnosti, pro které by bylo namístě odepřít soudní ochranu požadavku věřitele na započtení dle §580 a násl. obč. zák., dány nejsou. Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka započtení je v rozporu s dobrými mravy, a proto byl odvolacím soudem výkon práva žalovaného odepřen, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl zároveň, že v dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že závazek byl podřízen režimu obchodního zákoníku, jehož ustanovení §265 obch. zák. je speciální pro obchodní závazkové vztahy.
Rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 437/2016-772, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výrocích II., III. a IV. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 142.164,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 130.449,69 Kč od 13. 6. 2009 do zaplacení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).
Podle odvolacího soudu v případě smlouvy o dílo je poctivostí v obchodním styku třeba rozumět řádné (a včasné) provedení díla v souladu se smlouvou ze strany zhotovitele a řádné zaplacení ceny díla ze strany objednatele. Žalovaný v této věci uplatnil své právo na započtení své pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy proti pohledávce žalobce, které vzniklo v důsledku toho, že žalobce odstoupil od smlouvy o dílo, neboť žalovaný dílo řádně nedokončil. Odvolací soud uvedl, že dílo vykazovalo celou řadu vad, chybějící protiradonová izolace může mít za následek snížení kvality užívání vnitřních prostorů domu žalobcem. Dále uvedl, že žalovaný si při provádění díla nepočínal tak, aby dílo řádně a včas dokončil, což je zcela v rozporu s legitimním očekáváním každého objednatele, a nelze proto než uzavřít, že zhotovitel tak porušil svoji základní povinnost provést dílo na základě uzavřené smlouvy. Odstoupil-li žalobce za tohoto stavu od smlouvy, pak takový postup žalobce lze hodnotit jako zcela relevantní, neboť žalobce právem očekával, že žalovaný provede dílo řádně a včas, tj. do 31. 8. 2006, jak bylo mezi účastníky sjednáno ve smlouvě o dílo. Nelze přitom přehlédnout ani to, že dle tvrzení žalobce výše nákladů k odstranění vad díla určená ve znaleckém posudku Ing. L. Janouška na částku 137.097,36 Kč nekoresponduje s reálnými náklady na jejich odstranění. Z tohoto pohledu neobstojí tvrzení žalovaného, že hodnota vad činí částku cca 40.000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že jestliže zhotovitel, který má v přezkoumávané věci postavení silnější strany, protože je podnikatelem, a tedy stranou profesně zdatnější oproti žalobci, který je spotřebitelem, tedy osobou méně profesně zdatnou v oboru podnikání žalovaného, uplatnil v procesní obraně proti pohledávce žalobce svoji pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy, hodnotí odvolací soud jednání žalovaného jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Takovému jednání žalovaného (výkonu práva) proto nelze přiznat právní ochranu. Odvolací soud opětovně uvedl, že jde v podstatě o úvahu obdobnou závěru Nejvyššího soudu, který je vyjádřen v zrušovacím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2152/2015, podle něhož ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. poskytuje ochranu především objednateli (žalobci) v situaci, kdy závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel (žalobce) neodpovídá. Proto se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel – žalovaný) do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla splněna řádně. V daném případě trvala-li by smlouva o dílo, tak by žalovanému nárok na zaplacení ceny nevznikl, protože žalovaný dílo řádně neprovedl. S ohledem na uvedené odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, o níž se domnívá, že je rozhodována v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel - dle obsahu dovolání - v závěru odvolacího soudu, že jestliže zhotovitel (žalovaný) uplatnil v procesní obraně proti pohledávce žalobce svoji pohledávku z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy, jedná se o jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel má za to, že uplatnil jen právo, které mu v případě odstoupení od smlouvy zákon garantuje s tím, že nárok na vypořádání vzájemné poskytnutých plnění jistě není právo, jehož výkon by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Namítá, že odvolací soud soulad námitky započtení se zásadami poctivého obchodního styku neposuzoval dle kritérií nastavených judikaturou Nejvyššího soudu, resp. „předpoklady nesouladu dle §265 obch. zák. spatřoval v něčem, co jím být nemůže, a nejde v žádném případě o nějaké výjimečné okolnosti případu, které by tuto aplikaci umožňovaly“. Dovolatel obsáhle rozporuje skutečnosti, o které odvolací soud opřel svoji úvahu o aplikaci §265 obch. zák. Dovolatel má dále za to, že otázka stanovení maximální hranice nároku na vypořádání vzájemně poskytnutých plnění po odstoupení od smlouvy podle §544 odst. 1 obch. zák. částkou odpovídající sjednané ceně díla je řešena dovolacím soudem rozdílně. Závěr, dle kterého by výše nároku na vypořádání vzájemně poskytnutých plnění měla být omezena sjednanou cenou díla, považuje za nesprávný. Dovolatel dále argumentuje v dovolání ve prospěch závěru, že se nemohl dostat do prodlení s plněním svého závazku. Domnívá se, že se nemohl dostat do prodlení s dokončením díla, a to z důvodu neposkytnutí řádné součinnosti k plnění povinnosti ze strany žalobce jako objednatele, ať již z důvodu, kdy mu nebyl umožněn vstup na stavbu, či z důvodu podmiňování vstupu na stavbu uznáním nároku, a za dobu prodlení proto žalobci nemůže náležet smluvní pokuta. Dovolatel dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný (v závěrech odvolacího soudu není jediná zmínka a názor odvolacího soudu k odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně). Dále namítá, že odvolací soud se v rozhodnutí nijak nevypořádal s jeho odvolacími námitkami o tom, že některé práce na díle byly v režimu víceprací, kdy nastala splatnost započtené pohledávky, na co měl být zápočet použit ve smyslu §330 odst. 2 obch. zák., o námitce neplatnosti smlouvy a o moderaci smluvní pokuty. Dovolatel také vytýká odvolacímu soudu vady řízení, kdy postupem odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Konečně dovolatel uvádí, že i v případě, že by byl žalobce i nadále ve věci úspěšný se svým nárokem, jde o případ zvláštního zřetele hodný podle §150 o. s. ř. Navrhuje proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a zároveň navrhuje, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Spatřuje-li přípustnost dovolatel v tom, že otázka stanovení maximální hranice nároku na vypořádání vzájemně poskytnutých plnění po odstoupení od smlouvy dle §544 odst. 1 obch. zák. částkou odpovídající sjednané ceně díla je dovolacím soudem řešena rozdílně, přičemž odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3619/2017, uvedl, že závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, je třeba chápat ve vztahu k rozsudku ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, v tom smyslu, že rozhodující pro určení výše obohacení objednatele dle §544 odst. 1 obch. zák. je rozhodná cena obvyklá v okamžiku, kdy bylo obohacení získáno, avšak s tím limitem, že výše tohoto nároku nemůže přesáhnout cenu díla dle smlouvy o dílo, a to i s přihlédnutím k snížené hodnotě provedeného díla, nelze-li ho pro jeho vady řádně užívat. I v takovém případě je však nezbytné vycházet ze zjištění o tom, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly konkrétně provedeny a jaká je jejich hodnota. Nejedná se tedy o otázku dovolacím soudem rozdílně řešenou a přípustnost dovolání tak není touto otázkou založena.
Dovolání žalovaného je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky aplikace §265 obch. zák., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaným vznesená námitka započtení jeho pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy dle §544 obch. zák. proti pohledávce žalobce je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák., je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
V rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (obdobně též např. rozhodnutí ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Závěr o tom, že žalovaným vznesená námitka započtení je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák., odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný nebyl úspěšný ve sporu o doplacení ceny díla, dílo vykazovalo celou řadu vad (zejména akcentuje chybějící protiradonovou izolaci, která může mít za následek snížení kvality užívání vnitřních prostor domu, a jde o vadu, kterou zřejmě ani nelze odstranit /jak uvedl žalobce/), že žalovaný dílo řádně a včas nedokončil, čímž porušil svoji základní povinnost provést dílo na základě uzavřené smlouvy, dále že dle tvrzení žalobce výše nákladů k odstranění vad díla určená ve znaleckém posudku Ing. L. Janouška na částku 137.097,36 Kč nekoresponduje s reálnými náklady na jejich odstranění a že žalovaný je v postavení silnější strany (osoby profesně zdatné v oboru podnikání).
V projednávané věci však nelze o takových okolnostech (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006), které by svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §265 obch. zák., uvažovat.
Již v předchozím kasačním rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3619/2017 se Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaným vznesená námitka započtení je v rozporu s dobrými mravy. Dospěl přitom k závěru, že v projednávané věci nejde o takové mimořádné okolnosti, pro které by bylo namístě odepřít soudní ochranu požadavku věřitele na započtení dle §580 a násl. obč. zák. K jednotlivým důvodům, o něž odvolací soud opřel svůj závěr o odepření právních účinků námitce započtení, uvedl, že existence vad díla je skutečností, která zakládá objednateli možnost uplatnění práva z vadného plnění, tedy domáhat se odstranění vad, slevy z ceny díla, popřípadě (tak jako v projednávané věci) odstoupit od smlouvy. Relevantním hlediskem, které by odůvodňovalo odepření právních účinků započtení pro rozpor s dobrými mravy, není ani odvolacím soudem poukazované zjištění o tom, že žalovaný se snažil bagatelizovat hodnotu vad, kdy takový postup žalovaného představuje legitimní procesní obranu o tom, v jaké části neuznává nárok žalobce. Závěr o uplatnění námitky započtení v rozporu s dobrými mravy neshledal dovolací soud ani ve skutečnosti, že nárok žalovaného na započtení jeho pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy vznikl jen v důsledku toho, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, a v úvaze, že trvala-li by smlouva o dílo, tak by žalovanému nárok na zaplacení nevznikl, protože žalovaný dílo neprovedl řádně. Dovolací soud dále uvedl, že jakkoliv odvolací soud vychází z části závěrů vyslovených již v předchozím kasačním rozhodnutí o tom, že se v případě zániku závazku provést dílo z důvodu, za který objednatel neodpovídá, nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna, nelze dovodit, že požaduje-li následně zhotovitel vydání toho, oč se objednatel zhotovováním věci obohatil (v mezích určených cenou díla sjednanou ve smlouvě o dílo), je toto jeho jednání samo o sobě v rozporu s dobrými mravy.
V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, Nejvyšší soud uvedl, že, oproti dobrým mravům dovolují zásady poctivého obchodního styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze – konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodněprávní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné (viz např. obchodním zákoníkem v §267 odst. 2 vyloučená možnost namítat v obchodněprávních vztazích tíseň a nápadně nevýhodné podmínky).
Jestliže tedy dovolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí dospěl k závěru, že v projednávané věci o takové mimořádné okolnosti, pro které by bylo namístě odepřít soudní ochranu požadavku věřitele na započtení pro rozpor s dobrými mravy, dány nejsou, pak ani odvolacím soudem uvedené okolnosti nemohou představovat důvod pro závěr, že na vznesenou námitku započtení je možné nazírat jako na - výjimečným způsobem - zneužívající, a proto odporující poctivému obchodnímu styku.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaným vznesená námitka započtení je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a proto nelze takovému jednání přiznat právní ochranu, je tedy v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Poukázal-li dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí na ustanovení §265 obch. zák., tak to jen proto, že závazek mezi účastníky byl podřízen režimu obchodního zákoníku, jehož ustanovení §265 obch. zák. je speciální pro obchodní závazkového vztahy.
Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu o aplikaci §265 obch. zák. v souzené věci se již dovolací soud nezabýval dalšími otázkami namítanými dovolatelem, jimiž se dosud nezabýval ani odvolací soud.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Vzhledem k důvodům zrušení napadeného rozsudku, které v projednávané věci nespočívají v závažných vadách řízení, ani v tom, že by odvolacím soudem nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu, nejsou dány žádné důvody pro to, aby – tak jak dovolatel navrhuje – dovolací soud rozhodl, že věc v dalším řízení projedná jiný senát odvolacího soudu (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu