ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1062.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1062/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně H. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad č. 1573/18, proti žalovaným 1) M. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) I. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené obecnou zmocněnkyní M.B., bytem XY, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 458/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2018, č. j. 53 Co 221/2018-238, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 53 Co 221/2018-238, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka řádným způsobem nevymezila předpoklad přípustnosti k oběma samostatným důvodům, pro které byla její žaloba zamítnuta.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Ustálená judikatura dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod číslem 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). V přezkoumávané věci přitom odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jednak z důvodu, že nebylo prokázáno, že zůstavitel učinil projev vůle o tom, že závěť obsahuje jeho poslední vůli až poté, co byla podepsána, jednak také z důvodu, že nebylo v řízení prokázáno, že zůstavitel učinil svůj projev vůle před dvěma svědky, kteří by tomuto projevu vůle byli přítomni současně. Ve vztahu k druhému z uvedených závěrů však dovolatelka nedostála výše uvedenému požadavku řádného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Kromě toho dovolatelka k tomuto druhému důvodu pro zamítnutí žaloby (neprokázání současné přítomnosti svědkyň u projevu vůle zůstavitele) uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když nesouhlasí s hodnocením důkazů a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu